Z koupele k sebepoznání: Proč je důležité přiznat si vlastní pocity
Ráda ve vaně piju nějaké nápoje. Je to pro mě určitý druh relaxu. Napustím si horkou lázeň, nasypu si do ní sůl, nebo přileju vonný olejíček. A pak v ní ležím, popíjím a rozjímám o životě. Zrovna tak dneska. To, co mi připlulo v mých myšlenkách, mě tak rychle z té vany vytáhlo, že o tom prostě MUSÍM napsat.
Zapálila jsem si svíčku, pustila meditační hudbu a… jsem tu. Píšu.
Život není pouze bílý, nebo černý. Má mnoho odstínů. Připadá mi, že v poslední době je kolem nás hóóódně positivismu a vše se snažíme malovat na růžovo.
Čímž se úplně vyhýbáme podívat pravdě do očí a sami před sebou si přiznat, že má něco “jinou barvu” (kdybych řekla, že je něco špatné, neměla bych pravdu, protože vše je neutrální, a to zda je to v našich očích dobré nebo špatné, je pouze subjektivní vnímání a nemusí často korespondovat s realitou).
Něco nás už nenaplňuje. Něco nám už nedává smysl. Něco nás už nedělá šťastnými. Necítíme se v tom dobře. Chybí nám přiznání si reality. Chybí nám přijmutí aktuálního stavu.
Co je to něco?
Přiznávám, že se to týká občas i mě. Ačkoliv vždycky srším optimismem, energií, radostí a skáču nejméně metr vysoko, dnes je to jinak.
Už nějaký čas se cítím uvnitř sebe smutná a pláču. Jakoby mi někdo sebral to, co nejvíce miluji. Moji energii. Mě samotnou. Najednou mi chybí ta radost ze života a chuť k životu. Cítím hlubokou vnitřní únavu, frustraci a nenaplnění. Srdíčko neplesá a zase mívám bolesti hlavy, a ty jsou pro mě známkou nadpřílišných myšlenkových pochodů a analýz.
Často medituji, abych pochopila příčinu, vyřešila ji a vnitřně se z toho stavu posunula dále. Sebe-poznání a sebe-pochopení je pro mě klíčem k vysvobození.
Jednou z myšlenek, které vám chci dnes předat je, že cítit se občas smutný, unavený, ne-šťastný, zklamaný, nebo frustrovaný, je naprosto v pořádku. A není důvod se za tyto pocity stydět nebo dělat, že neexistují a “máme vždy na háku”.
Naše duše si potřebuje zažít i tuto rovinu bytí. Nemá smysl se jí bránit. Naše psychika v různých cyklech zažívá transformační smrt. Není pouze smrt fyzická – smrt našeho těla, ale také psychická. Smrt, která je nutná pro náš další vývoj. Staré já zemře, aby se nové mohlo zrodit. Stejně tak, jako hadi svlékají svoji starou kůži.
A tak i já vnímám, že se blíží “smrt” mého aktuálního já, aby se mohlo narodit nové. Inovativnější 🙂 Aktuálně se nacházím v předposlední, a to čtvrté fázi: depresi. Fázi smutku.
Tento model smrti, nebo také pět fází umírání popsala v roce 1969 americká psycholožka Marie Kübler Ross v knize On Death and Dying.
5 fází umírání podle Marie Küber Ross
- Popírání (denial) – „Cítím se dobře.“, “To tak přece není.”
Popírání je pro jedince pouze dočasnou obranou. Jde o šokovou situaci, která může trvat různě dlouho. Dotyčný se nechce s nastalou situací smířit. - Hněv/agrese (anger) – „Proč já? To není fér!“, „Proč se to děje mně?“, „Kdo za to může?“
Jakmile se jedinec dostane do druhé fáze, uvědomuje si, že popírání už nemůže pokračovat. V této fázi je o dotyčného velmi těžké pečovat v důsledku pocitů vzteku a závisti. - Smlouvání (bargaining) – “Když budu dělat to a to, ještě to zachráním…”
Třetí fáze zahrnuje naději, že jedinec může nějakým způsobem oddálit či odložit smrt. Dotyčný se obrací k vyšší moci s žádostí o delší život výměnou za změnu životního stylu apod. Psychologicky dotyčný říká: „Chápu, že umřu, jen kdybych měl o trochu více času…“ V této fázi též dochází k hledání zázračného léku či alternativních metod léčby. - Deprese (depression) – „Jsem tak smutný, proč se s čímkoli obtěžovat?“, „Umřu, tak o co jde?“, „Ztratil/a jsem milovaného/milovanou, proč dál žít?“
Během čtvrté fáze si umírající začíná uvědomovat jistotu blížící se smrti. Může být proto zamlklý, uzavřený, odmítat návštěvy a trávit většinu času v pláči a truchlení s pocity strachu, úzkosti, smutku a beznaděje. Nedoporučuje se dotyčného v této fázi rozveselovat. Jde o důležité období smutku, které musí proběhnout.
Smíření (acceptance) – „Nemůžu proti tomu bojovat, měl bych se na to připravit.“
V této poslední fázi se dotyčný začíná vyrovnávat se svou smrtí či smrtí milovaného. Dochází k psychickému uvolnění.
Zdroj foto: Pixabay.com
