*enzo* Nuž, nadpis je hodně zavádějící.
Nikdo mne neřezal, ale tohle jsou povětšinou reakce lidí, když mne vidí se slunečními brýlemi, aniž by bylo slunce, 😎 a na otázku proč? Odpovídám: Byla jsem na laserové operaci.
Rozumějte. Od 17 let (tedy 20let) jsem slepá jako pověstný krteček. Od 17. let toužím vidět jako ostříž. Jóga očí. Čučení do barevných čtverců. Sluneční lázeň.
Možná by to někomu pomohlo. Mně tedy ne. Do 25let oko roste. Dioptrie kolísají. Moje dokolísali do -5 a já pořád statečně nosila -3.
V pětadvaceti nebyly ani peníze. V třiceti přišlo první bejbátko. A koloběh. O šest let později druhé bejbátko…. A KONEC VÝMLUV, CHYTILOVÁ!
“Nechcete si to rozmyslet?” pravila opatrně lékařka s neopatrnou narážkou na můj “vysoký věk”… Jsem na to zvyklá, i prvorodička a druhorodička jsem byla stará.
Vlastně jsem stará, co si pamatuji, a víte co? To mne má jako limitovat? Ano, deprese jsou jedna věc… (Bože, já jsem tak stará a hnusná, už mě nic dobrého nečeká), ale prokrastinace je věc druhá a já jsem proto, že pakliže nám osud rozdá nějaké karty, máme s nimi hrát….
A já mám navíc tvrdou palici.
“Nechci.”
Vyšetření (Gemini, České Budějovice), verdikt, že to tedy půjde, ale že můžu za pár let počítat s vetchozrakostí …. (za pár let? Vždyť nemůžu vědět co se stane zítra!), rozkapání očí.
Víc a víc kapek… Vodní slepota. Vlasy do síťky. A pod velký světelný kruh. Fakt ležím?
Sestra mi do ruky narve umuchlaného králička. Prý se mi bude hodit. Nehodil. Celou dobu jsem myslela na to, že porod, nebo zubař jsou daleko horší.
Světýlko. Tma. Oko přimáčknuté v čemsi. A zase světlo. A kmitání toho světla. Hotovo.
A ještě jedno oko.
Vidím mlhu.
Dostávám sluneční brýle, kapky, pokyny.
A vidím…. že VIDÍM…
Ještě blbě a slabě…. ale je to tu! Ostříží zrak.
Mám 4 dny po operaci. Poctivě kapu. V oku mne občas štípne. Ale vidím své děti! Přečtu si bilboard. Nepátrám v noci po brýlých.
Jestli bych do toho šla znovu? Šla… Klidně i dvakrát…. Zato “otevření očí” a potažmo světa to rozhodně stojí.
