V dětství si Jana LeBlanc vzala do hlavy, že z ní bude novinářka. Chtěla cestovat a tvořit. To vše v dospělosti propojila. Pracuje na volné noze, píše fejetony a Českou republiku vyměnila za Ameriku, kde žije se svým mužem a malým synem.
Jak se vám změnil život po stěhování do Ameriky?
Změnilo se mi všechno. Od chvíle, kdy jsem v Praze potkala svého muže a přesunula se za ním do Spojených států, si denně uvědomuju, jak byl můj svět do té doby omezený – lidé, s nimiž jsem se scházela, kteří pracovali vlastně víceméně pouze v médiích nebo PR, jazyk, kterým jsem se vyjadřovala a kterým jsem psala, názory, které jsem měla, představy o světě nebo o lásce. Mám pocit, že můj muž a jeho země mi změnily nejen život, ale i svět. Jako by se pro mě stonásobně zvětšil.
Dovedete si představit, jak by vypadal váš život, kdybyste zůstala v Čechách?
Netuším. Ale asi bych dál seděla v kavárnách a barech, pila cappuccina a dvojky vína a probírala s kamarády všechno, co jednou rozhodně uskutečním. Jestli by se to vážně stalo? To nevím. Každopádně nedávno jsem si uvědomila, že mnoho lidí mi v těch kavárnách a barech vždycky říkalo, že mám potenciál. Ale až v Americe jako by se mi rozsvítilo, co tím myslí, něco mě postrčilo a dokázala jsem ho naplňovat – vydávám zápisníky, začala jsem běhat, snad se mi podaří dopsat knihu. Nevím, jestli je to tou zemí nebo věkem, ale mám pocit, že jsem tady našla – lidsky, spisovatelsky, mateřsky.
Co vás na USA nejvíc fascinuje?
V USA mě od začátku fascinovalo, kolik možností člověk má – hlavně v tom smyslu, jakým způsobem si může uspořádat život a jak různé jsou lidské osudy. V Česku jsem to nikdy tak silně nevnímala. Přestala jsem mít předsudky, soudit, naučila jsem se zaujmout postoj bez toho, abych pořád u někoho hledala potvrzení svého názoru nebo ujištění, že „takto je to správně“.
Máte krásného synka, jste šťastně vdaná a realizujete se v psaní. Co vás vlastně na psaní uchvátilo?
Sama nevím – ale vím, že nedokážu žít, abych o tom zároveň hodně nepřemýšlela a nedělala si poznámky. Je to jako nějaké zvláštní puzení, ale zkrátka musím věci, které žiju a o kterých uvažuju, dávat na papír. Při spolupráci s časopisy se mi líbí, že si dělám zážitky, znám spoustu zajímavých lidí. Přijde mi neuvěřitelné, co mi moje práce všechno umožnila a kam jsem se díky ní dostala. Pak se mi taky líbí, když časopisy dostanu do schránky, ta jejich vůně, ten zvláštní idylický a snový svět křídlového papíru. U blogu mě baví okamžitá interakce se čtenáři, kdy každý může hned zareagovat. A u zápisníků, nebudu lhát, se mi moc líbí vidět svoje jméno v knihkupectví. 🙂
Kde čerpáte náměty?
Ze všeho kolem: ze života svého, z knížek, ze života lidí kolem. Kdysi pro mě byly velkou inspirací konverzace s kamarády. Ty mi teď v USA trochu chybí. Kdykoliv pak jedu do Čech, mám hlavu zaplavenou poznámkami a popsaný blok.
Zasteskne se vám někdy po Čechách?
Po Čechách se mi stýská, i když vím, že až budu muset odejít z Ameriky, bude se mi stýskat i po ní. Optimální by bylo žít půl roku v Česku, půl v USA. Nejvíc se mi stýská rozhodně na Vánoce. Víc a víc jsem přesvědčená, že ty české s Adventem, Mikulášem, pečením cukroví, svařákem, trhy, Ježíškem a třídenním volnem, co se protáhne na čtrnáct dní, jsou prostě nejlepší. Američané nemají nic z toho, trochu vánočnější atmosféru jsem cítila vždycky jenom v New Yorku.
Co vám v USA nejvíc chybí? Asi rodina, že?
Rodina, přátelé, filozofické debaty s nimi, MHD v Praze, Praha, evropské ticho, kdy se mě chvilku nikdo na nic neptá, pocit, že všem a všemu dobře rozumím, levný mák, tvaroh, povidla…
A co děláte, když se vám hodně stýská?
Jím nudle s mákem. Fakt. 🙂 To je moje “comfort food” – konejšivé jídlo, co mě vždycky přesune na Moravu.
Všechno vám ale asi nahradí radost ze syna… O svých radostech také blogujete.
To máte pravdu. Zrovna dneska mi syn udělal radost syn, když snědl do posledního drobku snídani a pak si za to zatleskal. Nebo byl ten potlesk pro mě, jak byla dobrá? 🙂
Kde a kdy nejradši píšete?
Dřív to bývalo brzy ráno. Přišlo mi, že jsem nejvíc svěží a hlava chrlí nápady. Teď po narození syna se ráno věnuji jemu a píšu kolem poledne, když spí. Dávám ho do kočárku a chodíme spolu do kavárny. Dřív jsem potřebovala na psaní totální klid, psávala jsem u jídelního stolu a když venku začali třeba něco vrtat, byla jsem hrozně nevrlá. Dneska to mám naopak. Potřebuju zvuky kavárny. Mimochodem! Nedávno jsem narazila na stránku Noisli.com, kde si zvuk kavárny můžu pustit do sluchátek doma – u jídelního stolu! Ale stejně to není ono.
Na čem momentálně pracujete?
Momentálně na knize, která nebude zápisníkem, ale opravdu knihou. Snad mi podaří ji dokončit.
