1800

Jana Slavíčková se se smrtí setkává prakticky každý den. Doprovází lidi vyrovnávající se s konečností svého života – ať už umírající, jejich blízké, rodiče při ztrátě miminka, nebo ty, kteří jsou v plné síle a chtějí do svého života vnést více hloubky a porozumění k mystériu smrti. Maminka čtyř synů sama prošla zkušeností, kdy se spolu s manželem starala o nemocnou tchýni, která mohla zemřít v kruhu rodiny a v klidu doma. Původně sice vystudovala veterinární školu, ale své poslání objevila nakonec trošku jinde. Dnes pořádá akce jako je K smrti dobrý festival, provází semináři a je zakladatelkou spolku Ze Mě Země – organizace, která se věnuje přírodnímu pohřebnictví. Dá se podle Jany srovnat váš vztah ke smrti a smrtelnosti a nebo třeba připravit na svou vlastní smrt či smrt blízké osoby? Jen čtěte dál…

Nedá mi to hned na úvod se nezeptat: v tématu umírání a smrti není příliš radosti. Co dělá šťastnou vás? 

Z hlediska mé profese mi dává velký pocit naplnění a smyslu, když vidím, jak jsou lidé časem šťastní, že mohli svého blízkého doprovodit, že pro něj udělali maximum. Tím, že s ním mohli být až do posledního výdechu a že překonali svůj obrovský strach z neznáma. Také v osobním životě mi pokorné setkávání se smrtí přináší větší jasnost – rozpoznat, co je důležité a co nechat s laskavostí jít. 

Jak jste se jako vystudovaná absolventka veterinární školy dostala k pohřebnictví a otázkám smrti? 

Se smrtí – i když ne lidí, ale blízkých zvířecích bytostí –  jsem se setkávala velmi blízko už při studiu – na jatkách i při praxi. Přirozeně vyvstávaly otázky kvality života i naší úcty k němu. (Může být to, že pejsek už neudrží moč, důvodem k eutanazii? Máme právo zacházet se zvířaty při porážce tak, jako by nic necítila?).  Má životní cesta vedla také přes práci ve farmabyznysu v onkologické divizi.  Zde se pro mě otázky smyslu začaly vynořovat s novou intenzitou. 

Když jsem se dozvěděla o existenci přírodních hřbitovů, kde probíhají poslední rozloučení pod širým nebem a s dostatkem času na vše, něco ve mě zarezonovalo. Začala jsem usilovat o vznik takového hřbitova v mém kraji. Začala jsem se také setkávat s lidmi, kteří by – kdyby měli dostatek informací a podpory ve správný čas – mohli prožít vzácný poslední čas se svým milovaným blízkým jinak, mohli by se třeba také rozloučit pro ně smysluplnějším způsobem.

Foto: se souhlasem Jany Slavíčkové

Tuto službu dříve nebo později bude potřebovat každý, ale nikdo o ní nechce mluvit. Změnilo se v posledních letech něco v pohřebnictví jako takovém? V psychice lidé nebo v přáních, jak třeba uložit zesnulého? 

Jako v každém oboru je i pohřebnictví o lidech a jejich přístupu. Já se většinou v „pohřebkách” setkávám se snahou vyjít pozůstalým vstříc a s dobrou vůlí udělat pohřeb co nejlépe. Co však chybí je čas na klienta – naslouchat, nabízet možnosti, povzbudit ho, když chce udělat něco jinak. S myšlenkou na něco netradičního totiž ruku v ruce přichází i pochybnosti: „Hodí se to? Co na to řeknou lidi? Není to divné?” Ne každý obdrží od zesnulého scénář ohledně vlastního pohřbu ( i když i to se děje). 

Za každým rozloučením, které je „šité na míru” ( to znamená v souladu s tím, co měl zemřelý rád a co mu bylo blízké), stojí hodiny společného času. Stále častější jsou také pohřby bez obřadu – což svědčí o ztrátě smyslu pohřebního rituálu tak, jak ho většinou známe. Lidem současná podoba 30 minut ve smuteční síni zkrátka nedává smysl, často hovoří o frašce a mnozí jsou doslova traumatizováni smuteční řečí, co vznikla na základě vyplnění standardizovaného dotazníku. „Než takový, tak raději žádný obřad”,  slýchávám. Přitom rituál posledního rozloučení je skutečně důležitý – uznat a oslavit život zesnulého takový, jaký byl. Se vším dobrým i zlým. Poděkovat za vše dobré, vyslovit a uzavřít křivdy a nedorozumění. Nevím, nakolik je rozloučení důležité pro toho, kdo zemřel – to je otázka víry a přesvědčení. Jsem si však jistá, že rozloučit se je potřebné pro nás, co zůstáváme. Pro naše vyrovnávání se se ztrátou, pro naše vlastní vztahování se ke své smrtelnosti.

Přání ohledně uložení těla – zde jsme limitováni zákonem O pohřebnictví, který jasně dává pravidla. U nás zatím legislativa neumožňuje pohřbít tělo třeba v kokonu Capsula Mundi, nechat tělo kompostovat či uložit tělo do země bez rakve na své zahradě – i taková přání zaznívají, ale spíš okrajově. Nejčastěji slýchávám větu: „Udělejte to tak, ať je to co nejjednodušší, ať s tím nemáte starosti a velké výdaje.” 

Sama jste si prošla zkušeností, kdy jste se starala o nemocnou tchýni a prakticky si sáhla na to, jaké je doprovázení blízkého člověka v domácím prostředí a naplno. Jak vlastně vypadá komunikace s rodinou v posledních chvílích umírajícího? Co by se mohlo změnit? 

Pokud se rodina rozhodne, že se o svého umírajícího blízkého postará doma ( a mnohdy to není otázka rozhodnutí, ale i dostupných možností), vždy se ji snažím napojit na péči hospice či paliativní ambulance tak, aby jejich největší obavy ohledně zvládání případné bolesti, dušnosti a dalších průvodců umírání byly ošetřeny. Jako zásadní vnímám otevřenou a zároveň citlivou komunikaci o tom, jak může umírání vypadat, jaké situace mohou nastat a jak budou ošetřeny. Tehdy ustupuje strach z neznáma a přichází pocit: „My to zvládneme.” A také: „Nejsme na to sami”. 

Pokud má rodina možnost delší dobu pečovat, její členové dobře vnímají co se děje i blížící se konec. V ten moment můžou přijít různé reakce – od hlubokého klidu, vděčnosti a pocitu posvátna a lásky až po popření, nutkavou potřebu něco dělat, něco odjet zařizovat, telefonovat – zkrátka podvědomé únikové reakce. Je dobré, když je přítomen někdo, kdo umí rozpoznat blížící se příznaky smrti a jemně upozorní, že teď odjíždět není nutné a telefonát počká. V tom vnímám svou roli průvodce – umět zůstat se vším, co je přítomno. 

Foto: se souhlasem Jany Slavíčkové

Už několik let pomáháte lidem vyrovnat se stresem, který s sebou nese ztráta blízké osoby a snažíte se aby se cítili lépe a především smířeně. Jakou první radu od vás vaši klienti dostávají?

Ta otázka není úplně přesná –  snažím se klienty podpořit v tom, aby prošli vším, co ztráta blízkého člověka přináší a zároveň po očku koukám, zda někde neuvízli. K té cestě patří celá paleta emocí –  mnohdy i protichůdných. Může to být smutek, může to být vztek, může to být i radost a úleva, bezmoc, energetické propady, hluboký žal. To, co pomáhá je dát jim prostor, umět s emocemi zůstat, dát si čas a neklást na sebe požadavek „cítit se lépe”. 

A radu? Vůbec se necítím kompetentní dávat někomu rady. Jak se říká – nechodím ve tvých botách, nikdy nebudu znát pozadí a všechny souvislosti tvého žalu. Myslím, že nejlepší rady přijdou každému zevnitř – když si dá prostor a naslouchá své vlastní vnitřní moudrosti. Zároveň je dobré vědět o možnosti obrátit se na odborníka, sdílet to, co prožívám s lidmi, jejichž příběh je podobný. Nebýt na to sám. 

Máte svou praxi, kde podporujete lidi v nalezení vlastní cesty, jak se vyrovnat se svými strachy, smířit se se svou smrtelností a splnit si to, po čem opravdu touží. Jak takové konzultace v praxi vypadají? Kdo u vás vyhledává pomoc? 

Říká se, že za každým strachem je v hloubce skrytý strach ze smrti. To se však nebojíme smrti, ale toho, s čím ji spojujeme – s bolestí, utrpením, ztrátou kontroly.  Věřím, že když se svou smrtelností navážeme důvěrnější vztah, když ji pozveme z nevědomí a popření do našeho života, dokáže nám být moudrou průvodkyní a rádkyní. Smrt je totiž naprosto nekompromisní ve své pravdivosti. 

V praxi jdeme s klienty cestou rozhovoru, který směřuje k nacházení odpovědí v našem nevědomí, ráda také pracuji s hlubinnou imaginací a NLP hypnózou. Silným spojencem je mi rituál, konkrétně Rituál zavinování, kdy pracujeme také s tělem a jako moudrostí. 

Na slovo „pomoc” si dávám pozor, skrývá se za ním touha po-moci. Svou roli vnímám více jako průvodkyně k vlastní moudrosti, ke které máme každý přístup. Jen jí často nevěříme a odevzdáváme svou sílu druhým – aby nám pomohli, rozhodli za nás něco, poradili… Tak já nepracuji.  

Foto: se souhlasem Jany Slavíčkové

Jste zakladatelkou spolku Ze Mě Země – organizace, která se věnuje přírodnímu pohřebnictví. Co si pod „přírodním pohřebnictvím“ mám vlastně představit?

Nejsme jediná organizace, jako průkopníky myšlenky přírodního pohřebnictví v ČR vnímám spolek Ke kořenům. Přírodní pohřebnictví je celosvětový fenomén. Mění se celé přemýšlení okolo pohřebního průmyslu, který v současnosti produkuje spoustu odpadu – CO2 a dioxinů z kremací v ovzduší, spousta plastů, co se v zemi nerozloží. Květiny, co putují přes půl světa. Vnímám, že jde o změnu, kterou lidé vítají. Představte si rozložitelné ekologické urny, místo řad náhrobků rozkvetlou louku, místo smuteční síně rozloučení v přírodě.  

Přírodní pohřbívání je nejšetrnější k životnímu prostředí. Aby byl “zelený pohřeb” skutečně ekologický, měly by být všechny použité materiály přírodního původu, organické a co nejvíce z místních zdrojů. Správa přírodního pohřebiště by měla být v souladu s udržitelnými ekologickými zásadami. Místo by mělo podporovat divokou přírodu a poskytovat krásné prostředí pro návštěvy přátel a rodiny i v budoucnosti.

Vy už máte vybraný svůj přírodní hřbitov?

Pracujeme na tom. Myšlenka Haldy vzpomínek v Ostravě se pojí s nevyužitými plochami ostravských hald, které jsou už v současnosti zalesněné a stále čekají na své smysluplné využití.

Jaké formální náležitosti musí vlastně splňovat přírodní hřbitov? Jak vlastně takový přírodní hřbitov funguje?

Aby takové místo vzniklo, prakticky jde o legislativu, hladiny spodní vody, hydrogeologický průzkum, také jednání se spoustou úřadů – zkrátka běh na dlouhou trať. Jako podstatnější informaci vnímám to, že s přírodním pohřbem nemusíte čekat, až takové „specializované” přírodní pohřebiště vznikne. Popel zesnulého totiž můžete uložit kdekoliv – podmínkou je souhlas majitele pozemku. Za svou praxi jsem se nesetkala s odmítnutím takového přání. Podmínkou bylo, že místo nebude nijak označeno a vše bude vypadat tak, jako před uložením. 

A s tím vyvstává velká výzva pro českou mentalitu – sice se nám líbí myšlenka „v přírodním stylu”, současně často chceme mít místo aspoň symbolicky označeno – a hromadí se kamínky, předměty spojené se životem zemřelého, plyšáci apod. Proto je třeba opravdu dobře si rozhodnout, jak to s místem uložení vlastně máme. 

Setkala jsem se i s klasickým hrobovým místem, kde místo náhrobku vysadili strom. Pravdou je, že se mu tam nedařilo a přes veškerou péči uschnul. Proto i při vysazování stromů nad popel zesnulého doporučuji rozhlédnout se po okolí, jaké stromy tam přirozeně rostou, udělat si rozbor půdy a konzultovat se zahradníkem výběr odrůdy vzhledem k půdě, klimatu a pod. Protože uschlý stromek je další smutek v rodině.

Foto: se souhlasem Jany Slavíčkové

Právě na základě tohoto spolku vznikl i K smrti dobrý festival, který už několik let přináší otevření tématu smrti, umírání nebo doprovázení. Co se na něm návštěvníci dozvědí? 

Oslovili jsme ty, kdo se se smrtí setkávají zblízka v rámci své profese, nebo jim smrt vstoupila do života a oni svou zkušenost předávají dál. Co se strachem ze smrti? Jak to bylo v minulosti a jaká je praxe doprovázení umírajících dnes? Co tím myslíme, když mluvíme o „dobré smrti”? Jak připravit smysluplné poslední rozloučení? Jak být nablízku člověku, který truchlí? Cílem je, aby účastníci dostali tolik potřebné pak informace a různé úhly pohledu, sami si vyberou co je pro ně inspirací, co s nimi rezonuje. Velmi důležité je také setkávání a sdílení, pro lidi je velmi posilující, když vidí, že v podobné situaci nejsou sami, že i další z účastníků o někoho přišli a jak tím prochází. 

Ne každý unese se denně setkávat se smrtí. Jakou máte psychohygienu?

Naštěstí se se smrtí nesetkávám denně, přece jen pracuji mimo hospic a má praxe zahrnuje stejnou měrou i práci se životem. V náročných situacích mi pomáhá jít do přírody, zpívání v ženském kruhu, očista mysli i fyzická očista formou soukromého rituálu. 

Foto: se souhlasem Jany Slavíčkové

Dá se připravit na svou vlastní smrt? Nebo na smrt blízké osoby?

Osobně si myslím, že na svou vlastní smrt ano – mít v pořádku své záležitosti, urovnané vztahy, uzavřené spory a křivdy, být vděčná za to, co je. Mít sepsána svá přání a formou dříve vysloveného přání se pokusit ošetřit i situace, které si vysloveně nepřeji (myšleno po stránce zdravotních úkonů). Existují i cílené meditace na smrt, Phowa, šamanské techniky, psychotropní látka Bufo alvarius, která vás přímo konfrontuje se smrtí. Každý má svou cestu a volí to, co je mu blízké.

Na smrt druhé osoby se podle mě připravit nedá – sice si můžeme nastudovat, co nás čeká, jaké situace je třeba ošetřit tak, abychom mohli být nablízku v době umírání. Ale ten stav, co přijde po úmrtí milované osoby, všechny ty emoce a procesy, co se rozběhnou – na to se připravit nedá, to se musí zkrátka prožít. Jak říká poradkyně pro pozůstalé Naďa Špatenková – vystoupat na horu hoře a projít údolím žalu. Vyrovnávání se se ztrátou blízkého zkrátka patří k univerzální lidské zkušenosti a to, jak tím vším budeme procházet je dle mého velmi ovlivněno tím, jak byl se smrtí smířený sám zesnulý.Jestli zůstane vzpomínka na boj do poslední chvíle, nebo budeme fascinováni dotekem posvátna a ozářeni láskou a světlem, do kterého máš blízký odešel.

Napadá vás něco pozitivního ve spojitosti se smrtí? 

Ano, určitě. Smrt je naše spojenkyně, druhá polarita života, která je neustále přítomná. V tom je mi blízký pohled mexických Indiánů – ti  říkají, že každému z nás sedí na levém rameni naše vlastní smrt. Nikam neodchází, je prostě s námi. Vnímají ji jako cenného rádce, který vnáší svůj jedinečný pohled na vše, co je přítomno. Stačí se jen zastavit a naslouchat. 

Foto: se souhlasem Jany Slavíčkové

Zdroj: autorský text Jany Slavíčkové

Autorka: Lucie Janotová

Tagy:
1 Komentář
  1. Romana Mlynářová 2 týdny ago

    Článek pravdivý a inspiruje k zamyšlení.

Napište komentář

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account