Skoro každý se v životě něčeho bojí. Ovšem někteří lidé trpí přímo chorobnou fobií. Dá se s takovým strachem něco dělat? Odborníci mají jasno – dá. Ovšem znamená to, že se člověk musí svému strachu postavit a bojovat s ním.
Více než polovina Čechů má z něčeho ve svém okolí strach. Podle výzkumu STEM/MARK trpí nějakým typem fobie až tři čtvrtiny Češek a jedna třetina českých mužů. Například obavu z výšky má pak každý šestý Čech. Strachy, které se ostatním jeví jako přehnané, mohou snižovat kvalitu života a jejich ignorace může vést až k depresím. Nejúčinnější metodou léčby je opakované vystavování se situacím, které nás děsí.
Výšky i pavouci
Téměř každý zná ve svém okolí někoho, kdo se bojí pavouků, přeplněné hromadné dopravy nebo veřejného vystupování. Z nedávného výzkumu totiž vyplývá, že až každý druhý Čech má nepřiměřený strach z některých věcí či situací ve svém životě.
Mezi úplně nejčastější patří fobie ze zvířat. Nejvíce Čechů se bojí pavouků, hadů či myší. Na druhé příčce je pak strach z výšky, kterým trpí okolo 14 procent lidí. Třináct procent Čechů zažívá klaustrofobii neboli strach ze stísněných prostor.
Mohou za to geny?
Ačkoliv se odborníci úplně neshodují v tom, kdy fobie a strachy vznikají, větší skupina se přiklání k názoru, že za bezdůvodnou paniku mohou nepříjemné vzpomínky a zážitky z dětství. Výzkumy také upozorňují, že pokud rodič trpí dlouhodobě určitou fobií, jeho děti mají mnohonásobně vyšší pravděpodobnost, že se budou stejné věci či situace obávat také. Nejde ale o dědičnost, spíše o naučenou reakci. Okolí mnohdy nemá pro fobii příliš pochopení a dotyčného podezřívá ze zbytečné hysterie či snahy na sebe upozornit.
U většiny lidí se ale kromě nepříjemných myšlenek spouští i automatické fyziologické reakce. Může dojít k celkové paralýze, kdy se ochromený člověk není schopný vůbec pohnout ani komunikovat. Neobvyklé není ani silné bušení srdce, pocení, zrychlené dýchání či závratě. Tělo totiž reaguje na podnět stejně jako na život ohrožující situace. V danou chvíli nerozlišuje, zda je před ním jedovatá tarantule, či malý neškodný pavouček.
Terapie na míru
Právě nepříjemné tělesné i mentální reakce mohou lidem s úzkostnými poruchami velmi znepříjemňovat život. Protože obvykle nechtějí opakovaně takovým stavům čelit, vědomě se nepříjemným situacím vyhýbají. Podle odborníků je to ale chyba. Nejúčinnější metodou léčení iracionálních strachů je totiž takzvaná expoziční terapie. Ta spočívá jednoduše ve vystavování dotyčného situacím, jichž se tolik obává.
„Míváme tu lidi, kteří mají hrůzu z výšek. Když se ale odhodlají a podstoupí třeba tandemový seskok, obvykle přichází obrovská úleva. Přežili bez úhony to, čeho se celý život tak báli. Mnohdy jim to dodá celkové sebevědomí a chuť podnikat nové věci,“ potvrzuje i Martin Dlouhý ze společnosti, která se zaměřuje na tandemové seskoky a nabízí třeba i školu parašutismu.
Chce to cvik
Potvrzuje tak zkušenosti psychoterapeutů. Postupné vystavování člověka nepříjemné situaci, které se tolik obává, ho totiž vede k přebírání kontroly nad svými reakcemi. Lidé trpící fobiemi si začínají uvědomovat, že mohou své reakce regulovat. Získávají od problému odstup a strach postupně potlačují.
Například u arachnofobie tak klient podstupující terapii prvně dostává pouze obrázky pavouků. Následně si představuje, jaké to je vidět pavouka v domácnosti nebo ho cítit na své kůži. V poslední fázi pak nacvičuje přikládání živých pavouků na tělo. Některé české zoologické zahrady dokonce pořádají akce, kde se fobie z různých zvířat snaží u lidí zmírňovat a umožňují se plazů, myší či různých pavouků pod odborným dohledem dotknout.
Pomoc, mikrobi
V případě strachu z nečistot, špíny či mikrobů (takzvané myzofobie či germofobie) je naopak důležité přerušit rituály zmírňující úzkost. Lidé trpící těmito fobiemi mají totiž tendenci umývat si neustále ruce či dezinfikovat dům. Důležité je ale nepodlehnout nutkání provést tento rituál a postupně snižovat nároky na čistotu.
Terapeuti proto doporučují sepsat si seznam míst a situací, které vyvolávají paniku, jako jsou například veřejné záchody, čekárna u lékaře či kontejnery před domem. Následně je opět potřeba se vědomě do těchto situací dostávat, uvědomovat si své pocity a snažit se nepodlehnout obvyklé reakci. Vyplatí se psát si své pocity a na škále od 1 do 10 hodnotit, jak nepříjemný zážitek byl.
Změny v tomto případě obvykle nejsou tak rychlé, a je proto dobré mít své úspěchy zaznamenané. Samozřejmě nejde o to přestat uklízet domov nebo se úplně přestat mýt, lidé se musí pouze naučit úzkost tolerovat, najít zdravou míru a nenechat si obsedantními myšlenkami diktovat život.
Foto: Shutterstock
