Linda Rybová patří mezi naše nejobsazovanější herečky. Ačkoliv se zprvu tanečními kroky blížila k profesi baletky, nakonec ji zlákalo herectví a stala se i spoluzakladatelkou divadla. Její životní rolí je však ta mateřská a například zkušenosti s vařením pro vícečetnou rodinu nyní zúročuje v projektu zaměřeném na zdravé stravování, jehož se stala ambasadorkou. Čemu dalšímu se věnuje, co ji stále baví na herectví a jak stráví léto? Nejen na tato témata přišla řeč v našem rozhovoru.
Kromě toho, že Vás zaměstnává herectví a rodina, jste také ambasadorkou několika projektů. Patří mezi ně například Půl talíře, který je pro zjednodušení o zdravém stravování. Čím Vás oslovil?
Říkala jsem si, že bych mohla trochu přispět nějakými osobními zkušenostmi se zdravým stravováním, protože se tomuto tématu laicky věnuji už poměrně dlouhou dobu. Vlastně od doby, kdy se mi narodily děti. V tomto období to asi začne každý mnohem víc řešit. Už tehdy jsem přemýšlela, jak jim vařit zdravě a zároveň tak, aby jim to chutnalo. Přibližně ve stejnou dobu začal také vznikat Herbář, ve kterém se kromě jiných věcí řešilo i zdravé stravování. Vše jde tedy tak nějak ruku v ruce.
Už právě v Herbáři jste ukázala, že máte blízko k vaření a nyní budete v rámci projektu Půl talíře připravovat i nějaké recepty. Kam chodíte pro inspiraci? Co je nejoblíbenějším jídlem u vás doma?
Třeba první dva moje tipy pro Půl talíře jsou oblíbené i u nás doma. Snažím se, aby recepty byly jednoduché a celoročně použitelné. Zásadou Půl talíře je také to, že využíváme zeleninu, ideálně ekologicky pěstovanou u nás nebo v rámci Evropské unie. Zaměřila jsem se i na to, aby používané ingredience byly dostupné více méně všem sociálním vrstvám a nenastal problém, že se jedná o složité recepty dostupné pouze vybrané skupině. Snídani tak například poskládáte z krajíce chleba, protože naprosto rozumím, že ho někdo má rád, také jsem to tak řadu let měla. A na ten plátek chleba pak dáte stejnou měrou cherry rajčátka, nic složitého, jednoduchá matematika. Podobně si můžete dát bílý jogurt a do něj hrst borůvek, malin, trochu mandlí a lehce agáve. I tady máte ten poměr hned jasný. A to jsou všechno věci zdravé, dostupné a jednoduché.
Co se týče teplého jídla, zvolila jsem takové, které u nás doma frčí úplně nejvíc a mám ho vyzkoušené na všech svých známých a velkých rodinných oslavách. Jedí ho vegetariáni i ti, kdo mají rádi maso, děti i dospělí, zkrátka univerzální recept, který funguje vždy a všem chutná. Dalo by se říct, že je to náš evergreen. Jedná se o takovou variaci na Jamieho Olivera, kterou jsme kdysi dělali i v Herbáři. Základ spočívá v tom, že rajčata pečete, ideálně ta malá cherry rajčátka, která jsou hodně sladká. Dáte je na oleji a s česnekem péct do trouby, čímž získají specifickou pečenou chuť. Po 40 minutách to celé vezmete, rozmixujete úplně dohladka, přidáte třeba parmazán, mozzarellu a čerstvou bazalku a vzniklou omáčku můžete použít s těstovinami, gnocchi nebo rizotovou rýží. To je takový můj druhý hrozně jednoduchý a zdravý recept, protože máte kilo rajčat a půl kila třeba špaget, čímž opět získáte správný poměr. K tomu ještě jednoduchý salát z listového salátu, ředkviček, rajčátek, okurky, takže dostupná, zdravá a vyvážená strava. Tímto způsobem čerpám ze svých zkušeností, z toho, co všem chutná, co je jednoduché, zvládne to každý a je možné to připravovat během celého roku.
Vaše dcery jsou vegetariánky, byla třeba i tam ta inspirace, abyste nemusela vařit několik jídel?
To je pravda, jsem k tomu tolerantní, protože sama jsem byla vegetariánkou skoro deset let, od osmnácti do doby, než se mi narodila první dcera. V devadesátých letech to nebylo zdaleka tak jednoduché jako dnes, vegetariánství mělo své limity. Začala jsem s tímto způsobem stravování z etických důvodů, protože tehdy nebyla bio masa, farmy, ani nic podobného, bylo to komplikovanější. Dnes si vybírám zeleninu pěstovanou bez pesticidů a udržitelně, podobně i maso používám pouze z farem nebo bio, zkrátka takové, u něhož vím, jak byla ta zvířata chována a že maso není plné antibiotik a podobných věcí. Holky jsou vegetariánkami samy od sebe, asi to mají nějak geneticky po mně, nikdy je k tomu nikdo nevedl. Naopak syn je naprostý masožrout, takže to musím pořád nějak vyvažovat, aby se najedly všechny děti a chutnalo jim. Proto si myslím, že mám poměrně bohaté zkušenosti, bylo totiž období, kdy jsem opravdu striktně vařila dvě jídla denně. Dnes už jsou naštěstí velcí, ledacos si zvládnou připravit, už jsme také našli nějaké průsečíky, kdy jedno jídlo chutná všem.
Máte dům na venkově, dostanete se k tomu, že si pěstujete například vlastní zeleninu, bylinky? Baví Vás vůbec vrtat se v zahradě?
Určitě, mám bylinkovou zahrádku, takovou divokou. A můj manžel je docela zelinář, moc rád pěstuje třeba brambory, ty jsou jeho oblíbené, nebo dýně, které máme moc rádi, protože z nich se dá udělat spousta dobrých věcí. Jelikož ale žijeme a pracujeme ve městě, máme spoustu práce, tak představa, že bych měla vše vypěstované, určitě není reálná. Jedná se spíš o jarní a letní zábavu, kdy máme něco svého, ale většinu stejně kupuji.
Takže práce na zahradě je spíš relax pro manžela?
I pro mě, já to mám také ráda, ale je pravda, že on má víc zahradu a já zase zvelebování vnitřku domu. Mojí doménou jsou v zahradě hlavně bylinky, ostatní si jede manžel.
Co děláte pro své zdraví, abyste se udržela fit při tom neustálém shonu?
To je někdy složité, ale nemám ráda nějaké stravovací extrémy, kdy třeba lidé jedí jen to či ono, nemyslím si, že je to zdravé a ani mi to není upřímně moc sympatické. Každý ať si ale dělá, co chce, já se hlavně snažím vše dělat tak nějak přirozeně, udržitelně a nenáročně. Podle mě, když člověk zdravě jí, což znamená dobré věci, v určitém poměru, aby se nepřejídal, tak potom nemusí řešit nějaké drastické diety nebo zásadní problémy s jídlem. Právě Půl talíře je ideální způsob, jak jíst zdravě. Tělo pak přirozeně funguje a udržuje se v dobrém stavu.
Jinak moc věcí nestíhám, spíš u mě funguje, že mám spoustu práce, díky čemuž jsem aktivní. Když ale můžu, zajdu na jógu. Každému sedí něco jiného, pro mě je třeba skvělá hot jóga. Kdysi jsem dělala balet a studovala i taneční konzervatoř, takže moje tělo je trochu jiné a svaly potřebují protahovat. Proto mi tenhle druh jógy dělá moc dobře. Je mi příjemné, že se nejedná o silové věci, nejde o rychlost a výkon, ale především o klidné protažení a cílenou koncentraci na daný pohyb. Fajn je i běh, ale k tomu se musím nutit. Jóga je pro mě přirozená, těším se na ni a dělá mi dobře. Tohle je asi maximum, co pro sebe dělám, víc nestíhám. Při nějaké vyváženosti si ale myslím, že to stačí. Jenže každý člověk je jiný a potřebuje něco jiného.
Již 20 let jste také patronkou Nadačního fondu Kolečko. Co Vás přivedlo k této spolupráci a k tomu, že již trvá tak dlouhou dobu?
Tehdy mi bylo nějakých sedmadvacet, narodila se mi první dcera a Tomáš Beran, fotograf, se kterým jsem párkrát pracovala, založil Nadační fond Kolečko. Stalo se tak po jeho osobní špatné zkušenosti s autonehodou. Tehdy mi zavolal, jestli bych se nechtěla stát patronkou Kolečka. Jedná se o fond, který pomáhá dětem po nehodách a je spojený s traumacentry po celé České republice, nejvíce pak asi s tím v Thomayerově nemocnici. Do té doby jsem dávala stále nějaké peníze na různé projekty, nadace a podobně, ale vlastně jsem neměla jistotu, že ty peníze jdou tam, kam si představuji. Znám spousty velkých fondů, které své peníze z velké části utratí na propagaci. Nikomu do toho nemluvím, ale za mě pak těch peněz na skutečnou pomoc jde strašně málo.
Kolečko je ale takový opravdu průzračný fond, kde vše, co je do něj vloženo, tak je zužitkováno přímo pro traumacentra. Pro mě je i dobré, že do toho vidím a vše jde jednoduše – traumacentrum řekne, co potřebuje, schválí to primář, následně Kolečko a potřebné věci se nakoupí. Takže jsme v tomto ohledu hodně progresivní a rychlí, různé přístroje, vybavení pokojů, kongresy, tohle všechno Kolečko obsáhne. Za ty roky fond rozdělil už určitě víc jak 20 milionů a všechny peníze, které tam kdo vložil, tak byly zužitkovány přímo na pomoc. Když je pak člověk u toho předání, je to skvělý pocit, konkrétní pomoc, protože herecká profese je taková létavice, kde se není moc čeho chytit, je pomíjivá. Pro mě bylo od začátku důležité i spojení s dětmi, byla jsem šťastná, že jsem našla něco, čemu se mohu dlouhodobě věnovat, pomáhat a vím, že to má smysl. Takže od té doby pořádáme i různá benefiční vystoupení, aukce a další akce.
Kromě finanční pomoci, mohou lidé přispět i jinak?
Zcela jistě, v programu máme částečně i osvětu, kdy děti edukujeme v oblasti bezpečnosti v silničním provozu, učíme je, že musí nosit helmy, pásat se v autech a podobně. Prevence je hrozně důležitá a tvoří polovinu práce Kolečka, takže těch věcí, jak se lze zapojit, je spousta. Někdy máme třeba vypsaný konkrétní projekt, například na vybavení pokojů, nebo cíleně pro určité místo. Také pořádáme různé benefiční akce.
Chystá Nadační fond Kolečko něco v rámci oslav 20. výročí?
Připravuje se koncert Dana Bárty, který se uskuteční v Brně ve vile Tugendhat. Dlouho jsme o to usilovali a konečně se povedlo. S Divadlem Verze každoročně přispíváme tím, že pro Kolečko pořádáme divadelní benefici, tentokrát to bude v listopadu představení Vášnivost. V tom je výhoda mít „vlastní“ divadlo, mohu takto pravidelně pomáhat.
S Divadlem Verze také letos slavíte výročí, poloviční oproti Kolečku.
To je pravda, mně to tak splývá a plyne, ani jsem si neuvědomila, že je to 10 let. Pravda je, že ze spolku kamarádů a hezké myšlenky, se během deseti let stalo poměrně zaběhnuté divadlo. Hrajeme stabilně každý měsíc v Divadle v Celetné, jezdíme po celé republice, máme devět nebo deset inscenací a teď začínáme zkoušet další hru. Do toho pod sebou máme i mladé umělce, kteří dělají své projekty, vytvořili jsme takový dramaťák a věnujeme se spoustě dalších aktivit.
Co Vás vůbec vedlo k založení divadla? Jaké to má výhody a nevýhody?
Kamarádi, společenství lidí, kteří se mají navzájem rádi a kteří chtěli dělat něco společně, hrát hry, které je zajímají a baví. Také tam byla určitá touha dokázat, že i když je nějaké divadlo komerční, soukromé, nemusí být úplně hloupé. Ono je docela něco jiného, když děláte věci, které jsou buď podpořené grantem od města nebo státu, tedy Ministerstva kultury, a nejste primárně závislí na tom, kolik přijde lidí. Soukromá divadla to mají v tomto mnohem těžší, tam když lidé nepřijdou, tak to zaplatí sami provozovatelé, veškeré nájmy, herce, techniku. Musíte proto vybírat hry, které přitáhnou. Ale já věřím v diváky, že přijdou na kvalitní hru, baví se nebo se zajímají, něco se dozvědí, a to se nám povedlo. Myslím si, že hrajeme hry, které podle nás mají smysl, zabývají se aktuálními společenskými tématy, do toho hrajeme s lidmi, které máme rádi, chováme se jako takové repertoárové divadlo. Obsazujeme herce, kteří s námi dlouhodobě spolupracují a už vytvořili takový kruh lidí, kteří k nám patří, akorát nenesou tu zodpovědnost jako my. Na druhou stranu my toho zase můžeme víc ovlivnit.
Takže ta finanční stránka je často nebezpečná, působí vám to nervy, ale zase máte větší svobodu v tom, co se bude hrát a s kým budete spolupracovat, což pro mě, čím jsem starší, je nejdůležitější. Myslím si, že to tak herci obecně mají, jako mladí se zorientovávají a nevědí, ale čím je člověk starší, tím víc ví, co chce a s kým chce pracovat. Když totiž například jedete s někým na zájezd, tři hodiny tam, další tři zpět a do toho spolu hrajete, je zásadní, abyste si sedli. A toho si považuji, že sice za určité nervy, ale máme tu výsostnou věc dělat, co nás baví a s lidmi, se kterými si rozumíme.
Hrajete v divadle, ve filmech i seriálech, co je Vám nejbližší? Nebo v čem pro Vás spočívá kouzlo jednotlivých formátů?
Divadlo je taková velmi kontinuální práce, dva měsíce něco zkoušíte, pak dlouhou dobu hrajete a je to takové sociální, živé. A živé je vždy zajímavé, nikdo to není stejné, nejsou tam stejní lidé, proměňuje se to.
Na druhou stranu film má své kouzlo právě v té pomíjivosti, kdy něco třikrát zopakujete a pak už se to nezmění, zůstane to tak. Při natáčení máte možnost obrazu a detailu, což na divadle nelze. Film je takový stříbrný prach, něco zcela jiného.
Seriály jsou sice obživa, ale nejen to. Teď mám dobré, že dělám jen to, co chci. A třeba u Ulice pro mě bylo nepředstavitelné, že bych ji dělala rok nebo dva, teď jsem tam už nějakých sedm let. Vůbec jsem to nečekala, ale sešla se tak dobrá sestava lidí, že se tam vždy těším a jdu na natáčení jako domů. Zároveň jde ale o těžkou práci, spoustu věcí se naučíte, není to snadné, i když to tak vypadá.
Čím jsem starší, je pro mě opravdu podstatnější, s kým se na projektu sejdu. Můžete mít totiž naprosto skvělý seriál, film nebo cokoliv, ale když vám s těmi lidmi nebude dobře, tak z toho ve výsledku skvělá věc být nemusí.
Promítají se Vám role nějak do života? Lidé si mnohdy herce příliš ztotožňují s postavou.
Je to tak, lidé jsou v tomhle zvláštní a mnozí si opravdu myslí, že jde o skutečnost, což nedovedu pochopit. Ale asi stejně jako já nerozumím různým profesím, o kterých nic nevím, tak oni jsou v tomhle podobně laičtí a nechápou ten rozdíl. Musím říct, že mám štěstí v tom, že nejsem herečkou jednoho seriálu, už jsem jich prošla vícero a různě se prolínají, takže to není až takové. Ale třeba Ulice je takový fenomén, lidé se na ni dívají jako na večerníček, takže v období, kdy moje postava asi před dvěma lety poměrně dlouho hodně pila a bylo to docela husté, nemohla jsem skoro ani do lékárny. Herecky to pro mě bylo zajímavé, ale lidé na mě divně koukali, což se občas stává dodnes. Čas od času na mě někdo pomrkává, že mám problém s alkoholem a mně pak chvilku trvá, než si uvědomím, odkud vítr fouká. Něco je zkrátka tak výrazné, že se toho nezbavíte, v negativním i pozitivním smyslu, je zvláštní, co lidem utkví.
Vaše děti se již také vydávají ve šlépějích svých rodičů, z čehož většinou umělci příliš nejásají. Měli jste to také tak, že jste tiše doufali, že si alespoň jedno z dětí zvolí nějaké běžné povolání? Chodí si třeba pro rady?
No ano, chtěli jsme mít alespoň jednoho doktora, ale nevyšlo to. Ať ale dělají, co chtějí, nejdůležitější je, aby byly šťastné. Jediné, co jsem nechtěla a neděla jsem to, že bych je tahala po divadlech a natáčeních. Ani jsem nechtěla, aby byly dětskými herci. Sama jsem začala točit ve třinácti a mám z toho ne úplně dobré zážitky, toho jsem je chtěla uchránit. Navíc dřív, když se točilo s dětskými herci, byly na to brány ohledy, opravdu tam děti měly své lidi, kteří je doprovázeli, měly toho mnohem méně, ale teď už se na ně ten ohled tolik nebere. Tomu jsem děti vystavovat nechtěla, ať si samy rozhodnou, až budou mít rozum, jestli tohle chtějí nebo ne. Pro rady si nechodí, my se ani s Davidem o práci doma moc nebavíme a naše děti se k tomu dostávají až teď a chtějí jít vlastní cestou, takže tohle není tématem našich hovorů.
Potkáte se vůbec doma někdy celá rodina?
Děti už jsou velké, nejstarší bude jednadvacet, druhé devatenáct a Frantovi je šestnáct, takže už jsou poměrně dospělé. A upřímně, když jsou v rodině dva herci, kteří hodně hrají a jezdí na zájezdy, tak těch průsečíků, kdy se sejde celá rodina, je opravdu hodně málo. Vždy jsem se snažila, ale stejně jsme si spíš podávali dveře. Byla bych hrozně ráda za nějaké společné obědy nebo večeře, ale zkrátka to u nás je naprostá utopie. Ale zase jsme zvyklí být variabilní a když to jde, tak se sejdeme. Spíš se ale potkáme po divadlech a při práci než doma. Teď se mi to stalo s Josefínou, a to v rámci takového pěkného seriálu, který točí Český televize. Poprosili mě, jestli bych jí tam krátce zahrála maminku, tak jsem řekla, že v pohodě. Vůbec jsme ale netušili, jaký to bude problém, nemohly jsme se na sebe podívat. Naštěstí obě postavy jsou slepé, takže jsme si vzájemně koukaly přes rameno, protože jinak to nešlo. Myslela jsem si, že to bude jednodušší, ale s vlastními dětmi je nějak složitější hrát, to si musím ještě zvyknout.
Kde Vás lidé mohou vidět nebo chystáte něco nového? Teď budou tedy divadelní prázdniny, ale třeba nějaké letní scény?
Moc jsem stála o to mít volné prázdniny, protože celý rok byl strašně nabitý, některé věci jsem i odmítla. Divadlo Verze se tedy vrací až někdy koncem srpna na různé letní scény a pak zpět do Celetné a také na zájezdy. Jinak mám teď opravdu volno asi do poloviny srpna, kdy se opět začíná točit Ulice. Potom začne natáčení filmu Moře na dvoře a po dvaceti letech se vracím do Ordinace v růžové zahradě. Podzim bude tedy docela šílený. Jakmile dotočím Ordinaci, tak mě čeká třetí série Zákonů vlka. To je můj program přibližně do května a potom se uvidí.
Co Vás na herectví baví, proměnilo se to nějak za ty roky?
Určitě se to proměnilo, ale co mě baví stále nejvíc, to je nějaký okamžik, který vás strhne do úplně jiného světa. Ocitnete se najednou někde jinde, jste někým jiným, ale musíte to zároveň rozumem korigovat a mapovat. Jsou to takové dvě úrovně. Jsem docela velký stresař, asi proto, že je té práce hodně, ale když přijdou vzácné chvíle, ve kterých cítíte hroznou svobodu, to na tom miluji nejvíc. Těžko se to vysvětluje, člověk to musí asi zažít.
Diář máte nabitý, najdete si vůbec čas na nějaký relax, alespoň teď v létě?
Léto si užiju, vyrazíme do Řecka a ještě bych se ráda věnovala nějakým svým věcem, na které jsem neměla dvacet let čas. Chtěla bych je dohnat, ale nechám si pro sebe, oč jde, protože nevím, jestli se mi to povede. Budu mít ale trochu prostoru pro sebe, takže bych chtěla i víc praktikovat jógu, cítím, že tělo i hlava to potřebují.
Občas to bývá tak, že když má člověk spoustu práce a najednou vypne, trochu neví, co se sebou?
Přiznávám, že z toho mám trochu strach, protože jsem si vlastně odvykla. Když spoustu let žijete v nějakém rytmu a najednou z toho vypadnete, tak je to malinko děsivé. I proto už si vymýšlím, co bych tak mohla. Třeba různě tvořit věci doma, klidně lakovat podlahy, přestavovat nábytek nebo jiné manuální věci, což miluju. Taky se těším, že budu mít čas číst, protože přes rok tohle nezvládám. Neumím si vzít knížku třeba jen půl hodiny, opravdu ji potřebuji přečíst celou. Je to totiž podobné jako s herectvím, přenesete se do úplně jiných sfér. Na to se těším, že budu mít tu možnost a klid a zároveň si plánuji věci, které mě těší.
Zdroj: Redakční text
Autor: Kristýna Solničková
Foto: se souhlasem Lindy Rybové
