Spisovatel Jakub Trpiš přichází s novou knihou Duše spadající do zcela nového žánru tech-healing fiction. Ve svém díle se zabývá velmi důležitým a stále diskutovanějším tématem duševního zdraví, které originálním způsobem propojuje se sci-fi. Všichni každodenně svádíme bitvy sami se sebou a kniha Duše nám může být průvodcem, pomůže nám odkrýt náš potenciál i dodá naději. Myšlenky moderní psychologie v ní Jakub podává způsobem pochopitelným širokému spektru čtenářů.
Podobně jako kniha byl nevšední také její křest, kde vědomostní soutěž zúčastněným přiblížila neurovědu, na jejíž základech román stojí, a mnoho dalšího. Jakub Trpiš rovněž představil svůj originální model emocí založený na barvách, který vyvinul a použil při práci na knize. A v hravém duchu se nesl i zbytek křtu “Duše”, která je dostupná v klasické tištěné verzi i ve formě audioknihy.
Co Vám bylo inspirací pro knihu Duše? Stojí za ní osobní příběh?
Duše se zrodila z mé osobní krize. Před několika lety jsem se ocitl v bodě, kdy jsem si myslel, že už nikdy nic nenapíšu. Po vlažnějším přijetí mé předchozí knihy a pod tíhou nekonečného stresu z manažerské pozice jsem ztratil motivaci i inspiraci. Tělo mi dávalo jasné signály, že takový život není udržitelný. Položil jsem si tehdy zásadní otázku: “Pokud mám napsat už jen jednu jedinou knihu, o čem by měla být? Co je to nejdůležitější, co chci lidem předat?” Odpovědí bylo napsat příběh o někom na samém dně, protože přesně tak jsem se cítil – ztracený a bez naděje. Psaní se tak pro mě stalo formou terapie a cestou zpět k sobě samému.
O čem kniha Duše vypráví, můžete shrnout její děj?
Kniha sleduje příběh mladého muže Huga, který se probouzí ve vlaku bez jakýchkoli vzpomínek, ale se zdrcujícím pocitem viny, že spáchal něco strašného. Brzy zjišťuje, že se nenachází v obyčejném vlaku, ale v terapeutické virtuální realitě, která je metaforou jeho vlastní mysli. Každý vagón představuje jiný aspekt jeho psychiky a jiný terapeutický modul. S pomocí lidských i umělou inteligencí vytvořených průvodců se postupně učí rozumět svým emocím, přepisovat bolestivé vzpomínky a budovat psychickou odolnost, aby se mohl postavit svému největšímu protivníkovi – démonovi Oguhovi, který je ztělesněním jeho vlastního traumatu a potlačených stránek.
Vytvořil jste pro knihu nový žánr „tech-healing fiction“. Co si pod tím můžeme představit?
„Tech-healing fiction“ je evolucí globálně populárního žánru „léčivé fikce“ (healing fiction), který známe z bestsellerů jako Půlnoční knihovna nebo Než vystydne káva. Zatímco tyto knihy se často odehrávají v útulných, statických prostředích, Duše přenáší terapeutický proces do dynamického, technologického světa pro 21. století. Spojuje tedy emocionální hloubku a poselství naděje z „léčivé fikce“ s inovativními koncepty ze sci-fi, jako je virtuální realita, umělá inteligence a neurověda. Je to žánr, který využívá moderní technologie jako metaforu pro prastarou cestu k uzdravení duše.
Jak moc stojí příběh na skutečných vědeckých poznatcích?
Velmi. Ačkoli je Duše fikce, její terapeutický rámec je pevně ukotven v moderní psychologii a neurovědě. Než jsem začal psát, prostudoval jsem přes šedesát odborných knih i příběhů lidí potýkajících se s problémy. Příběh tak dramatizuje reálné koncepty:
Neuroplasticita: Schopnost mozku měnit se a vytvářet nové vzorce je ústředním poselstvím naděje v knize, ztělesněným postavou Viki.
Narativní terapie: V „Muzeu mysli“ se Hugo pod vedením kurátora Bartoše učí, že vzpomínky jsou příběhy, které lze „přerežírovat“ a změnit tak jejich dopad na náš život.
Práce se stínem: Postava Oguha je přímou metaforou Jungova archetypu Stínu a celý konflikt směřuje k jeho integraci, nikoli zničení.
Emoční management a psychoedukace: V „laboratoři emocí“ se Hugo učí rozumět svému limbickému systému a emocím, což je základem emoční inteligence.
Kdo nebo co je Oguh a proč je pro příběh tak důležitý?
Oguh je ztělesněním Hugova Stínu – všech jeho potlačených strachů, traumat, hněvu a bolesti. Jeho jméno je „Hugo“ pozpátku, což symbolizuje, že je jeho odvrácenou, nepřiznanou stranou. Není to vnější zlo, ale monstrum zrozené z Hugových vlastních vnitřností. Je klíčový, protože představuje ústřední konflikt knihy. Cesta k uzdravení pro Huga nevede přes útěk před svým vnitřním démonem, ale aktem postavení se své bolesti, a tomu nejtemnějšímu v nás, čelem.
Komu je kniha určena?
Kniha je určena pro každého, kdo se zajímá o hluboké lidské příběhy a hledá v literatuře víc než jen zábavu. Primárně osloví čtenáře se zájmem o duševní zdraví, psychologii a osobní rozvoj. Díky napínavému sci-fi rámci a odkazům na popkulturu je však atraktivní i pro mladší publikum a fanoušky žánrů jako Matrix nebo Počátek. V neposlední řadě je to kniha „pro všechny, kteří stále bojují“ – pro kohokoli, kdo se kdy cítil ztracený, zlomený nebo měl pocit, že je na své problémy sám.
Od své první knihy Volba, která byla vnímána jako spíše esoterická, jste se dost posunul. Co bylo důvodem?
Volba byla knihou hledání a já si jí nesmírně vážím, protože odstartovala mou cestu. Jak jsem se ale v tématu osobního rozvoje nořil stále hlouběji, tím víc mě to přirozeně táhlo k odbornějším, vědecky podloženým zdrojům. Chtěl jsem pochopit, proč určité věci fungují. To mě přivedlo ke studiu autorů jako Bessel van der Kolk, Gábor Maté, Sanjay Gupta nebo Hans Rosling, kteří propojují lidskost s tvrdými daty. Duše je výsledkem této cesty – je to syntéza, kde se hluboký, archetypální příběh setkává s ověřitelnými principy fungování naší mysli. Neberu to jako odklon, ale jako prohloubení.
Myslíte si, že kniha může člověku opravdu změnit život?
Jednoznačně ano. Sám jsem to zažil. Kniha nebo film vám nezmění život tím, že vám dá kouzelný návod. Změní ho tím, že vám ukáže nový úhel pohledu, novou perspektivu, která vám umožní vidět váš vlastní svět jinak. Zaseje vám do mysli semínko, která v následujících týdnech roste. Pokud o něj pečujete, v dlouhodobém horizontu změní vaši osobnost a tím i váš život. Film jako Počátek nebo knihy Gábora Matého mě přiměly přemýšlet o realitě a snech způsobem, jaký by mě nikdy nenapadl. A přesně o tom je i Duše. Není to příručka, ale příběh, který vám ukáže, že jste možná režisérem svých vlastních vzpomínek a že máte v ruce kameru, i když o tom nevíte. A takové poznání vám může změnit život.
V knize hraje velkou roli umělá inteligence. Nebojíte se, že technologie nahradí lidský dotek v tak citlivé oblasti, jako je terapie?
Vůbec ne, naopak. Duše představuje vizi, kde si technologie a lidskost nekonkurují, ale spolupracují v dokonalé synergii. AI postavy jako Sibyla nebo Frederik v knize poskytují to, v čem je technologie nejlepší: precizní data, analýzu vzorců a neúnavnou podporu. Ale lidští průvodci jako Jasmína nebo Bartoš přinášejí to, co je nenahraditelné: empatii, moudrost z prožité zkušenosti a teplo lidského spojení. Věřím, že budoucnost terapie není „člověk versus stroj“, ale „člověk posílený strojem“. A přesně takový model Duše zkoumá.
Co byste si přál, aby si čtenáři z knihy odnesli?
Především vědecky podloženou naději. Přál bych si, aby čtenáři po dočtení cítili, že změna je skutečně možná, bez ohledu na to, jak temná se jejich situace může zdát. Kniha není návodem, který říká, co dělat. Je to spíše mapa, která skrze Hugův příběh ukazuje, co je možné. Chci, aby si čtenáři odnesli pocit, že nejsou definováni svou minulostí ani svými traumaty a že mají moc stát se aktivními režiséry a kurátory svého vlastního životního příběhu.
Po období profesního vyhoření a tvůrčí krize napsal Jakub Trpiš své zatím nejosobnější dílo – knihu Duše. Čerpal v ní z vlastní zkušenosti, ale také se ponořil hluboko do tématu a prostudoval více jak šedesát odborných knih z oblasti psychologie a neurovědy. Věří, že v každém z nás se skrývá obrovský potenciál a že pochopením mechanismů naší mysli můžeme přepsat svůj příběh a najít cestu k celistvosti a vnitřnímu klidu.
Foto: se souhlasem Jakuba Trpiše
