Překladatelka a aktivistka Barbora Antonová: Proč je důležitá důstojná péče o nemocné
Barbora Antonová, překladatelka, předsedkyně hnutí Žít Brno má o sebevědomí žen dobré mínění. „Jsou na tom líp, než si samy přiznávají. Reagují daleko vstřícněji, než muži, jsou ochotné přijmout i jiný názor,“ říká.
Vedle své profese překladatelky a korektorky spolupracuje s mnoha neziskovými organizacemi. Ráda by více propojila oblast zdravotní a sociální péče, důležitým tématem je pro ni důstojná smrt a péče o těžce nemocné a umírající osoby.
Co je její opravdová priorita?
„Neřešit svoje vlastní problémy na úkor někoho jiného a všímat si lidí kolem sebe. Tím, že se pokusíme své existenci dát nějaký smysl, určitě nic nepokazíme,“ říká Bára Antonová, kandidátka na senátorku.
Proč se rozhodla jít do politiky?
„Vyplynulo to samo, přechod z aktivismu do politiky byl úplně přirozený. Nejsem v žádné aktivní politické funkci na komunální úrovni, ale když sleduji svoje kolegy na „velkém Brně“ i v městské části Brno-střed, jsem nadšená tím, že se věci dávají do pohybu. Atmosféra brněnské politiky se hodně proměnila, většina zastupitelů se shoduje na tom, že chceme dalším generacím předat město vlídné, čisté, přátelské, příjemné k životu.“
Ženy umí lépe naslouchat, než muži. V politice by chybět neměly
V převážně mužském světě se necítí nesvá. „Často jsem se pohybovala v prostředí s převahou mužů a nikdy jsem neměla pocit, že by se mnou zacházeli jinak. Ale možná jsem měla jenom štěstí,“ přiznává.
Ženy by se podle ní vstupu do politiky neměly tak obávat.
„Mám čerstvou zkušenost z předvolební kontaktní kampaně: ženy reagují daleko vstřícněji, jsou ochotné přijmout i jiný názor. U mužů pozoruji jakousi apriorní naštvanost, negativitu, odmítavost, která možná pramení z nejistoty. Žen s tímto nastavením potkávám výrazně míň. Možná by jen měly překonat nechuť k veřejnému angažmá – k politice a dalším důležitým aktivitám.“
Sama se veřejně angažuje všude, kde cítí, že je třeba něco změnit, zlepšit, kde může něčím přispět, pomoci. „Vedle práce se zabývám věcmi, které mi přijdou důležité. Jsem členka Okrašlovacího spolku pro Lomnici a okolí, kde jsme kromě jiného vytvořili několik výstav a publikací (Leo Eitinger, holokaust na Tišnovsku, Nansenova nadace…), zajímají mě problémy hendikepovaných, menšin (vydala jsem průvodce po historii Teplá Praha), otázky veřejného prostoru, ale i tabu kolem nemocí a umírání.“
Důstojná péče o těžce nemocné a umírající by neměla být tabu
Právě lidé pečující o své blízké v nemoci či na sklonku jejich života si podle ní zaslouží více pozornosti a podpory. „V České republice žije 370 000 pečujících osob (samozřejmě převážně žen), které se starají o blízkou osobu bez nároku na spravedlivou odměnu, bez systematické psychologické, sociální a další podpory, bez zázemí v podobě respitní péče,“ vysvětluje Barbora Antonová. A na tento fakt chce upozorňovat a prosazovat myšlenku, že péče má přicházet za pacientem, nikoli naopak.
„Je to pěkně vidět na domácích hospicích – když má umírající možnost strávit poslední chvíle života doma, je to po všech stránkách přínosné. Pro pacienta a rodinu hlavně emočně, pro stát i finančně – náklady na kvalitní domácí hospic, kdy za pacientem přijíždí speciální tým, jsou nižší než platby za pobyt na nemocničním lůžku.
Tohle téma úzce souvisí s naším přístupem k institucím, jak to můžeme sledovat například na pěstounské péči – jsme jedna z velmi mála zemí, kde se miminka odkládají do kojeneckých ústavů, místo aby přišla, byť na přechodnou dobu, do pěstounské rodiny,“ upozorňuje Bára Antonová.
Boj s větrnými mlýny to podle ní rozhodně není. „Věřím, že lidí v politice, kteří mají stejný zájem jako já, je hodně. Chce to jen sjednotit postup a navrhnout konkrétní řešení.“
Myslete i na prevenci, může vám zachránit život. Příběh Lucie vás přesvědčí
A ještě jednu důležitou výzvu všem ženám Bára Antonová má. „Naší kamarádce Lucii byl začátkem loňského roku diagnostikován karcinom děložního čípku v terminálním stadiu. Lucie s tou zdrcující zprávou naložila po svém – rozhodla se varovat ostatní ženy, ať nenechají nemoc zajít tak daleko jako ona.
Vytvořila kampaň Měsíc raka, a i když jí bylo hodně špatně, dávala rozhovory do médií, psala na facebook a oslovovala ženy s jedinou výzvou: Nebuď blbá, běž na prohlídku! Lucie zemřela loni v listopadu v 27 letech, kampaň ale stále pokračuje. Mimochodem – byly jste už letos na preventivní prohlídce?“
Zdroj foto: Ivana Sýkorová
