Světu vládnou příběhy, proto vám v planetáriu ukážeme víc než hvězdnou oblohu, říká dramaturg Martin Fuchs

Martin Fuchs působí již mnoho let jako dramaturg Planetária Praha. Díky jeho týmu zde můžete na největší promítací ploše v republice zhlédnout velké množství zábavných a poučných pořadů pro děti i dospělé. Vznikají tu mnohdy opravdu unikátní díla, jejichž příprava rozhodně není jednoduchou disciplínou. Pojďme tedy nahlédnout pod pokličku nebo spíše kupoli toho, co obnáší dramaturgická činnost pro Hvězdárnu a planetárium hl. m. Prahy.

Působíte jako vedoucí dramaturgického oddělení v Planetáriu Praha. Co taková práce obnáší?

Řečeno slovy někoho jiného, zejména krev, pot a slzy. Pak ještě sem tam trochu smíchu, radosti a tvorby něčeho, co tu předtím třeba ještě nikdy nebylo. Název oddělení jsou trochu mimikry, jde totiž v podstatě o tým zajišťující kreativní a produkční servis celému podniku. Připravujeme vizuály, designy, natáčíme videa, sázíme tiskoviny, produkujeme dabingy. Sem tam se podaří vytvořit i něco většího, například fulldome neboli celooblohový film.

Čím si Vás multimediální tvorba získala? A konkrétně třeba ta pro planetárium.

Tvorba si mě ničím nezískala, spíš bych řekl, že už mě tak nějak dávno měla. Se snowboardovým týmem jsme už v devadesátých letech natáčeli videa jako stvořená pro YouTube. Bohužel, bylo to 10 let předtím, než tato platforma vznikla, takže se někde poztrácely na VHSkách. Doma jsem vždy měl nějaké hudební mašinky na hraní, do toho jsem vystudoval počítačovou grafiku na ČVUT, a tak to šlo stále dál. Takže bylo logické, že jsem chtěl něco takového dělat i v rámci hvězdárny a planetária.

Konkrétně tvorba pro planetárium je velmi specifická. Tento obor je dosti mladý a prodělává obrovský vývoj. Jedná se o jiný formát, který má svá pravidla. Používají se místy jiné postupy, které třeba v běžném filmu nebo videu nefungují. Naopak jiné odtud použít nejdou. Obraz má jinou dynamiku, je paradoxně daleko pomalejší. Divák se musí v prostoru zorientovat. Vtipné bývají i věci technického rázu, například kam postavit světla nebo kameramana, když kamera snímá 360° takže jsou vlastně pořád vidět.

Tento směr se velmi rozvíjí a skýtá spoustu netušených možností, což dává prostor kreativitě a objevování. Zejména pak často i slepých uliček.

Spektrum Vašich činností je opravdu široké. Máte nějakou oblast, která Vás baví nejvíce a proč?

Už jsem se dostal do pozice, že čím dál častěji věci především řídím, než dělám. Byl bych samozřejmě nadšený, kdybych mohl dělat úplně všechno, ale to zkrátka nejde. Naštěstí jsem také dospěl k názoru, že u spousty věcí je lepší, když je dělá někdo, kdo se na ně specializuje. Styl „udělej si sám“ je sice sem tam sympatický, ale má své hranice.

Tím, že jsem před lety přesídlil z hvězdárny do planetária, tak jsem bohužel přišel o astronomii, kterou už se paradoxně téměř nezabývám. Ta mě bavila hodně. Dnes mě obecně baví vymýšlet věci a většinou pak za ně dostanu po zásluze vynadáno. (smích)

V poslední době se také s mým týmem hodně angažujeme, aby v planetáriu vystupovali živí umělci, kapely nebo vizuální performance. Jsme tedy něco mezi promotéry, kreativními konzultanty, sound-engineery a bedňáky. Je to ale také velká radost.

Planetárium nabízí stále něco nového pro děti i dospělé, jako příklad můžeme uvést animovaný film, jehož hlavní postavou je křeček Elon. Jak vznikl nápad na tento první celooblohový film?

Film „3-2-1 start“ má skutečně všechny předpoklady, aby se stal hitem planetárií ve světovém měřítku. A je velkou radostí, že ho vytvořilo české filmové studio. Planetum film podpořilo tím, že si v podstatě předplatilo licenci, čímž poskytlo tvůrcům finanční prostředky pro jeho tvorbu a stalo se tak koproducentem filmu. Studio zároveň použilo know-how planetária k tomu, aby film byl správně po faktické stránce a dával smysl z hlediska příběhu i odborných informací. To je v oboru edutainmentu, tedy výuky prostřednictvím zábavy opravdu klíčové. Tento model produkce má velkou budoucnost a uslyšíme o něm čím dál častěji.

Co všechno vlastně taková tvorba krátkého filmu zahrnuje, jak dlouho trvá jej vytvořit?

S pojmy je trochu potíž. Plnoformátový film pro planetárium má něco mezi 25-40 minutami. Jedná se o zcela jiný zážitek a vjem než v kině, a tak film nad 40 minut už divák vnímá jako dlouhý. V tomto ohledu se dají filmy pro planetárium přirovnat k obsahu pro virtuální realitu. Za krátký fulldome film považujeme dílo okolo 10 minut, 30 minut už je spíše „celovečerák“.

Tvorba se podobá klasickému filmu. Na začátku volíte, zda film bude spíše animovaný nebo hraný, přesněji řečeno točený na kameru. Často se jedná o kombinaci obojího. Pak by byla samozřejmě všechna práce marná bez dobrého scénáře a dále to chce opravdu tuny představivosti. Běžný kameraman, režisér, animátor či střihač jednoduše vidí, jak vypadá to, co dělá. Monitor počítače nebo hledáček kamery je totiž stejně obdélníkový jako plátno v kině. Fulldome tvůrce si kopuli planetária „na plac“ vzít nemůže. Dá se toho ale i hodně naučit, takže časem přicházejí zkušenosti. Zbytek je klasika, hudba, zvuk, grafika, grading. Jen se zas a znovu musí dávat pozor na obrovskou projekční plochu planetária. Všechny velké pohyby musí být mnohem pomalejší než v klasickém filmu, jinak hrozí, že se divákům udělá špatně.

To, že jsou pohyby pomalé, bohužel neznamená, že je hotovo dvakrát rychleji. Mít na přípravu 30minutového filmu méně než rok, mi přijde jako hazard. Na druhou stranu, svět nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč.

Je tomu podobně i u pořadu Hvězda betlémská nebo tento, řekněme vánoční speciál má nějaká specifika? A jak vlastně vznikal tento film?

Hvězda betlémská vznikla čistě na půdě planetária. Pokusili jsme se do ní promítnout maximum svého umu a dosavadních zkušeností. Film má krásně napsaný scénář, který sice na jednu stranu velmi poctivě rozebírá astronomické souvislosti vánočního příběhu, avšak na stranu druhou dá průchod i poetické vánoční atmosféře a prožitku zastavení a usebraní se pod hvězdnou oblohou konce roku.

Film je tvořen kombinací technik, z nichž nám dělaly radost zejména hrané pasáže, které nejsou v pořadech planetárií zdaleka běžné, a pak velmi specifický způsob animace kreslených postav ztvárňujících pasáže biblických příběhů. Výtvarnou stránku vtiskl filmu kreslíř a animátor Petr Jašek. Jeho ručně vyvedené kresby přenesené do prostoru jsou uváděny v život speciální technikou, kterou jsme pracovně nazvali „živé betlémy“. Ty nás provázejí klíčovými scénami příběhů vánoční hvězdy a narození Krista. V neposlední řadě je film unikátní tím, že se v něm konečně dozvíte, co nejspíš byla a co určitě nemohla být hvězda betlémská. Možná budete překvapeni.

Připravujete aktuálně nějaké novinky?

Planetárium se momentálně připravuje na největší rekonstrukci ve své historii, která bude probíhat v příštím roce. Zatímco dnes je obraz promítán na kulový strop projektory, které známe z kin či vlastních obýváků, nová kupole bude osazena více než 60 miliony svíticích LED bodů. Jde o zcela převratnou technologii, která bude u nás instalována jako teprve ve druhé zemi na světě (po Japonsku), navíc v rekordním průměru. Planetárium Praha se tak stane technologicky nejvyspělejším planetáriem na světě.

Této změně se musíme samozřejmě přizpůsobit i po stránce obsahu, protože kvalita LED obrazu je tak nekompromisní, že tvůrcům máloco odpustí. Nové pořady a možná i formáty budeme tedy uvádět až přibližně za rok a půl. Rozhodně se ale je nač těšit.

Kde čerpáte inspiraci na témata, která by bylo vhodné zpracovat? Asi není snadné vymyslet vše tak, aby to pro děti bylo zábavné, přitom si z toho ale odnesli potřebné poznatky.

Mě osobně většina myšlenek na nové filmy, ať už realizované či ty zatím čekající v šuplíku, napadla za volantem na nekonečných dálnicích nebo na horských túrách. Obecně je samozřejmě těžké spojovat vzdělávání se zábavou. Doby naučných pořadů, ve kterých monotónní hlas odříkával fakta ze života exotických zvířat, jsou pryč. Planetária tento koncept ještě zcela neopustil, ale budoucnost je jednoznačně jinde. Dnešnímu světu vládnou příběhy.

Scénář musí mít dějovou linku, během které divák informace vstřebává nezávisle, organicky. Nesmí se nudit a být zahlcen.  Je také důležité být si vědom, pro koho je film určen a pokud možno odolat pokušení, aby byl pro všechny. Většinou pak totiž není pro nikoho.

Dále zde máme rébus, jež představují pořady pro školy. Má se program líbit spíše učiteli nebo dětem? Kdo vlastně objednává školní výpravy do planetária? Někdy je to kvadratura kruhu, v níž nakonec může převážit pragmatismus.

Je náročnější připravovat projekty pro děti nebo je to srovnatelné s těmi pro dospělé?

Každému sedne něco jiného, nejlepší tedy je mít správné lidi ve správných projektech. Nejnáročnější totiž je, když děláte něco, co vám nesedí a netěší vás.

Dospělý divák je v planetáriu možná tolerantnější. Dokáže si užít dlouhé minuty obdivováním syntetické hvězdné oblohy planetária. Užívá si daný prostor. Je to tím, že takovou oblohu už uvidí v přírodě málokde? Možná. I zde ale dochází k prudkému vývoji, protože jsme doslova zaplaveni obsahem, který je kvalitní a vybrat si z něj ten úplně nejkvalitnější je snadnější než kdykoli předtím. Lze tedy předpokládat, že nároky budou už jen raketově stoupat. Tvorba obsahu je náročná celkově, asi bych tedy nerozděloval, pro koho více.

Máte za sebou spoustu zajímavých projektů, například také v posledních letech oblíbený videomapping? Jakým způsobem vzniká něco takové? Zde je asi hodně důležité určité souznění s prostorem či budovou, kde bude promítání probíhat?

V tomto případě se nejednalo o kostel nebo orloj, i když to bych také někdy rád. V roce 2012 jsme ve Štefánikově hvězdárně stavěli instalaci s názvem Konec světa, která divákům přibližovala katastrofy, jež hrozí lidstvu z vesmíru.

Byla to tehdy opravdu velká zábava, nešlo totiž o mapping na budovu, ale v místnosti na scénu z vymodelovaných polystyrenových kulis. Mapping byl v té době už běžný, a tak se pracovalo s ideou, že ho jen v menším měřítku přesuneme do interiéru a že už to nepochybně stokrát někde někdo dělal. Takže se přebudoval celý sál, nakoupily se projektory a postavily kulisy, stálo to spoustu peněz a mě jímala čím dál větší hrůza, protože se ukázalo, že to nikdo nikde nedělal. Pokud ano, tak v hangáru, ne však na prostoru 4×6 m a také ne na něčem, co začíná 50 cm od projektoru a končí u zdi. Navíc bylo potřeba vyvolat dojem, že zeď je v nekonečnu. Když se nadřízení chodili ptát, jak to vypadá, odpovídal jsem, že dobře a šedivěl u toho hrůzou. Zatím to totiž nevypadalo vůbec nijak, a to ještě ani tzv. za pět dvanáct.

Nakonec se nějakým zázrakem vše podařilo vymyslet a výsledek nebyl vůbec špatný. Divákům se instalace líbila. Vnitřní mappingy podobného stylu jsem pak dělal ještě dva a hodně mě to bavilo. Můj přístup byl ale asi jiný, než se běžně praktikuje u velkých fasádových projekcí. Tam je to hodně o modelování a simulacích, já to pojímal spíš jako digitální graffiti nebo paintbrush.

Co pro Vás zatím bylo největší výzvou?

Velká výzva je teprve přede mnou, za mnou jsou ty malé.

Řekla bych, že patříte k lidem, pro které je práce zároveň koníčkem. Čím se ale ještě ve volném čase bavíte?

Jelikož se v práci člověk baví svými koníčky, tak logicky ve volném čase musí dřít jako mezek při obskakování dětí, hrabání listí, na cyklostezkách, v hospůdkách, na koncertech a na rodinných dovolených. (smích)

Líbilo by se mi ovšem natočit fulldome film o freeridu z alpské čtyřtisícovky, sjezdu divoké řeky nebo lezení na 300 m vysoký komín. Zatím se připravuji. To jsme ale vlastně zase zpátky u práce.

Foto: se souhlasem Martina Fuchse