Porod a následný pobyt s miminkem na oddělení šestinedělí je pro spoustu žen bezpochyby jedním z nejkrásnějších momentů v životě. Proč je stále častější odnášet si z porodnice doživotní trauma? A lze vůbec „bojovat“ proti systému? Více se dozvíte v dnešním rozhovoru se Zuzanou Chlumeckou, autorkou projektu vyslechla.si.
Zuzana, která stojí za instagramovým účtem @vyslechla.si, nejdříve ani nezamýšlela, jaký by mohl mít jednou dosah. Původně jej založila pro pár svých kamarádek, od kterých slýchala příběhy z oddělení šestinedělí. Ty nebyly vždy úplně pozitivní, což Zuzanu nenechávalo klidnou. Po tom, co sama porodila a zažila si dávku hormonů s porodem spojenou, zastává názor, že pro ženu musí být velmi náročné vyslechnout si v takovém stavu některou z ponižujících vět, které nyní ve svých příbězích sdílí další ženy z celé České republiky.
(Ne)mějte očekávání
Jak se ale stane, že pro některé ženy je pobyt na oddělení šestinedělí zcela bezproblémový a pro jiné zase noční můrou? „Myslím, že na místě je slovo očekávání. Každá žena má jiné. Jsou ženy, které chtějí porod přežít a pak třeba ty, které chtějí přirozeně porodit a neodnést si trauma. Často také jedou do porodnice s porodním přáním a pak zpětně mluví o tom, že personál rozzlobil už jen fakt, že nějaké mají.“ říká Zuzana.
Z pozitivních příběhů, které se k Zuzaně dostávají ale vyplývá, že by stačila trocha pochopení, empatie a vytvoření bezpečného prostředí. „A to je pro mě zásadní. Žena se musí cítit dobře. Neměla by se při každém otevření dveří bát, co udělala zase špatně. Je to stěžejní hlavně u prvorodiček, kterým narozením miminka vzniká úplně nová role. Najednou s ním mají být 24 hodin, prožívají nespočet nových pocitů, a tak potřebují cítit i psychickou podporu.“
“Zvládly to ty před vámi, zvládnete to i vy”
„Personálu v porodnicích je nedostatek a věřím, že často nestíhá. Ale pokud je na oddělení šestinedělí sestra, která se nechce vzdělávat a zároveň tam pracuje celý život, znamená to, že celou dobu praktikuje stejné postupy. Roli může hrát samozřejmě také vyhoření. Snad i proto od nich ženy slýchají věty „zvládly to ty před vámi, zvládnete to i vy“ a podobné. A i přesto, že si vážím všech zdravotníků, kteří dělají svou nesmírně těžkou práci s láskou, rozhodla jsem se ukázat realitu také druhé strany. Té, kdy ženy z oddělení šestinedělí odcházejí s pocitem, že nejsou pro své dítě dost dobré.“ popisuje Zuzana.
Nejvíce příběhů, které Zuzka dostává, souvisejí s kojením. Rodičky sdílí své příběhy, ve kterých dostávaly nemístné poznámky na vzhled svých bradavek, které byly údajnou překážkou v kojení. „Řešením“ ze strany personálu byly kojící kloboučky. Ty ale často dostaly už na porodním sále, což značí, že nácvik kojení trval řádově pouze několik málo minut.
Terapie sdílením nebo něco víc?
Momentálně jde na instagramovém účtu spíše o terapii sdílením, cíle má ale Zuzana vyšší. „I přesto, že sama často přemýšlím nad tím, jestli a jak to jde vůbec změnit, chci zkusit všechny podněty dostat mezi širší veřejnost a odborníky. Jako zásadní problém vnímám třeba podmínky, které jsou pro ženy po císařském řezu. Nezřídka se stává, že dochází k nucené separaci a ženy u sebe nemají miminko klidně i dva nebo tři dny. Dítě pak dostává umělou výživu, protože sestry ho „nemají čas neustále vozit“. Řešení by bylo ale snadnější, než se může zdát – stačilo by, kdyby mohla být neustále přítomna druhá osoba, třeba partner. Nejen při příplatku za nadstandard, který si samozřejmě nemohou všechny ženy dovolit. V severských zemích je přítomnost partnera, který několik dní zajišťuje péči o miminko a pomáhá ženě nejenom s kojením, naprosto normální.“
Smysl sdílení negativních zkušeností je ale hlavně v tom, že ji ženy často považují za jakousi formu terapie, kterou své trauma začnou řešit. „Už jen to, že svůj příběh někomu napíšou, je pro ně ulevující. To je ta největší část, která ale není vidět. Na profilu už se nachází jen střípky. Snažím se nikoho nesoudit a dávat podněty k vyhledání odborné pomoci, zároveň zdůrazňuji, že já odborník nejsem. A i když se některé příspěvky nemusí na první pohled zdát tak silné, je třeba si uvědomit, že byly řečeny několik málo minut po porodu, způsobily silný pocit nejistoty přetrvávající klidně i několik měsíců a zásadně ovlivnily celkové fungování s dítětem.“ popisuje záměr sdílení zkušeností Zuzana.
I přes všechny negativní zkušenosti věříme, že bude mezi zdravotníky stále více empatie, nutnost vzdělávat se před přirozeným porodem nebude nutná a Zuzčin Instagram budou plnit stále pozitivnější příběhy. Je totiž načase si přiznat, že mnohé zásahy jsou prováděny pouze rutinně, ať už se týkají porodních praktik, kojení nebo přístupu k ženě po císařském řezu.
A jaké jsou vaše zkušenosti s porodem? Pozitivní nebo negativní? Pokud negativní, pokoušely jste se se svými pocity nějak pracovat?
Foto: se souhlasem Zuzany Chlumecké
Zdroj: Zuzana Chlumecká
Autorka: Alena Teclová
