Pláč doprovází mnoho emocí a je součástí našeho života. Děti pláčou více než my dospělí, neboť s emocemi neumí pracovat. U dětí nemusí vždy vyjadřovat smutek, ale také vztek, chtíč či únavu. Dítě dává najevo svému okolí, že se něco děje. Malé děti pláčou často, v první třídě už bývá pláč spíše ojedinělý. Ovšem opět záleží na povaze dítěte, jak dokáže pracovat s emocemi a také na nás dospělých, abychom mu s tím pomohli.
Co vlastně pláč znamená?
Pláč je regulační prostředek pro zvládání výjimečných situací. Jde o způsob, jak si můžeme udržet vnitřní rovnováhu a uvolnit se. Jeho potlačování může mít pro lidský organismus velmi negativní důsledky. Dovolit si plakat znamená pečovat o vnitřní rovnováhu.
Proč má většina lidí s pláčem problém? A okolí nás nabádá, abychom neplakali… Vždyť pláč je do jisté míry úleva….
Protože máme potíž s projevením slabosti a smutku a s prožíváním dalších silných či negativních emocí. Vše začíná v dětství. Pláč pro nejmenší děti představuje komunikační prostředek. I když to tak na první pohled nevypadá, mimiko má silné prožitky a emoce. Zažívá stresy a potřebuje se o ně projevit. Chce, aby mu někdo naslouchal. A podobné je to i u starších dětí i nás dospělých.
Jak reagovat, když se dítě rozpláče ve třídě?
Pokud možno citlivě a taktně. Vytvořme jako učitelé svou reakcí pro celou třídu povědomí o tom, že se děje něco mimořádného a že vše ostatní teď půjde na chvíli stranou, protože je tu někdo, kdo potřebuje naši empatii či pomoc. Někdy je možno intervenci poskytnout přímo v třídním kolektivu, jindy je vhodnější vzít plačícího žáka stranou a jednat s ním o samotě. Především jde o to zprostředkovat mu pocit, že je se svou emocí přijímán a že o něj má někdo zájem, ale také že mu nikdo nebude nic nutit a že je v bezpečí.
Jsou děti, které nikdy nepláčou nebo pláčou jen velmi zřídka?
Ano, ovšem není to správné. Pokud člověk ztratí schopnost plakat, znamená to velký problém. Ztratil totiž přístup ke svým autentickým emocím. A často pak hledáme jinou cestu, jak projevit pocit smutku. U dětí to mohou být poruchy chování, zlobení, agresivita a ostatně i u dospělých lidí. Často takoví lidé trpí depresemi. Pokud smutku a zoufalství nedovolíme promlouvat přímo, vždy si najdou náhradní cestu.
Měl by se lišit přístup k pláči, když se událo něco v rodině, a když se něco stalo ve škole?
Události v rodině spadají do soukromí žáka a nejsou většinou určeny pro uši všech spolužáků. Školní záležitosti naopak bývají věcí celé třídy, proto je důležité řešit je v třídním společenství. Ukazuje se, jak důležité jsou v tomto ohledu pravidelné třídnické hodiny nebo hodiny předmětů nějak se emoční a sociální inteligencí zabývající. Velmi přínosná bývá i etická výchova, je-li v dané škole zavedena a učí-li ji povolaný pedagog.
Jak tedy pracovat s dětským pláčem?
Není potřeba to řešit nějak vědecky, ale zcela přirozeně. S dětmi bychom měli mluvit o všem, co život přináší. O tom hezkém, i o tom špatném. Probírat jejich pocity, touhy, přání i smutky. Upozorňujme je, že nestačí žít jen v tom, co nabízí povrchní společnost zaměřená hlavně na uspokojování hmotných a tělesných potřeb. Jako rodiče i jako učitelé jdeme dětem příkladem. Od nás se učí způsobům chování i prožívání a jednou je předají zase dál.
Zdroj: rozhovor Evi Labusové, který byl publikován v časopisu Prevence.
