“Tohle nebudu nikdy dělat jako moje máma,” tvrdila jsem a kompletně to porušila. Nebudu přeci trávit celé dopoledne v kuchyni!
Je 8 ráno a já dávám péct králíka, pokračuji plněnými buchtami, poklidím a ve 12:30 se servíruje. Ani ne za půl hodiny jsou vymetené talíře. Nic nezbylo, všichni odpadli, a tak to jdu poklidit. Aby ti moji kluci stihli od tří Spartičku, navrhuji, že bychom mohli ještě s dětmi střihnout Zoo v Bítovanech, to bude tak akorát. Vyrážíme a ty černé mraky v dálce vůbec nevnímáme.
Rodinná pohodička a legrace s opicema, kozama i dětma. Po půl hodině nás vyhání šílená průtrž mračen, dobíháme do auta, kde nás čeká první potopa. Nechali jsme otevřené střešní okno. Přijíždíme k chatě, vzadu místní osazenstvo začíná diskutovat o tom, jestli dědu napadlo uklidit ty peřiny, co děti odtahaly ven na trampolínu a jestli náhodou morčata nejsou venku.
Zdržím se komentářů a věřím, že peřiny děda zachránil, u morčat pochybuji, protože tyhle „myši“ on do ruky nikdy nebere.
Realita horší než jsem si myslela. Peřiny byly sice doma, ale pod nimi louže. Morčata sušíme tak, že osušku ždímeme. Najednou si všimnu, že jsem zůstala sama a je podezřelé ticho. Jdu hledat zbytek posádky, která v prvním patře “nenápadně” vytírá potopu. Nechali otevřená střešní okna. Pozor, tu potopu vytírají těmi vypranými a složenými ručníky z dnešního dopoledne! Mlčím, odcházím a nic nekomentuji, atmoška houstne. Do toho přichází můj empatický jedenáctiletý František a opatrně říká: „Mamá, nechala jsi otevřená okna u svého auta?“ Vybavuji si, jak jsem ráno přijela za azuro počasí z lomu a nechala větrat. Ručníky už nemáme, vezmu deky a jdu vytírat auto, kožené sedačky jsou úplně nasáté…
Neprší, zase svítí slunce, co jde, nanosíme ven a sušíme. Je jasné, že tohle bude na několik dní. Vyměňuji jednu pračku a sušičku za druhou, stírám a usedám k malování, potřebuji oraz a mentálně vypnout. Na chatě je celkem klid, v televizi běží pohádka. K úplné pohodě mi chybí Matcha, tak si ji jdu do kuchyně uvařit a cestou pozoruji nánosy hlíny, které vedou až do dřezu. Nevěřícně zírám, co to zase je?! Víte o tom, že po dešti se lépe chytají žížaly? Ti moji malí rybáři jich totiž našli spoustu, takže je vysypali na trampolínu (ano, tam kde byly celé dopoledne peřiny) a vybírali žížaly na další rybaření…
Nastává fáze záchvatu smíchu. Mám totiž takovou debilní vlastnost, že místo, abych začala nadávat, brečet a fakt už řvát, začnu se smát. U toho se tedy dusím a to dusno samozřejmě cítit je, ale tím smíchem zvedám všechny ze židle. Takže v neděli dopoledne bylo jasné, že to balím a vrátím se až k obědu. Na lednici jsem nechala seznam, úkoly a přesně ve 13:00 jsem se nechala obsloužit, bylo to výborné!
Suma sumárum, ano, potřebovali jsme pořádný grunt a kdyby mi někdo řekl, že to zvládneme během jednoho sobotního odpoledne, nevěřila bych mu. Takže díky za všechny náhody toho dne – obě auta máme jako z alabastru, celé první patro a kuchyni zrovna tak. Prostě, hlavně se z toho nepo…
Foto: se souhlasem Evy Čejkové
U nás zase babička nechtěla morčata 😀
Asi to chtělo prázdninový šťouch, nevím jak, ale mě takových dnů přibývá.
Evi, to byl den!!! Ale jak jste uzvedla v závěru, všechno zlé je pro něco dobré… ale nepřála bych to nikomu, to tedy ne…
Už mě štve to podzimní počasí, u nás dnes 10 – 12 st., vítr, déšť.
To Vás obdivuji. Já jsem výbušná povaha.