Syndrom vyhoření není únava, ze které se vyspíte. Umí převrátit celý život, jak prozradila Lucie

Vyhoření ohrožuje stále větší skupinu lidí, zvláště pak ženy. Ačkoliv hybridní pracovní systémy, home office a práce na dálku částečně ulevují, jejich stinnou stránkou se ukázala být zvyšující se míra syndromu vyhoření. Předcházet mu si klade za úkol projekt Beat Burnout, který se zaměřuje na zvyšování povědomí o specifických obtížích žen pracujících na dálku a o potenciální hrozbě genderové diskriminace v kariéře. Zároveň vytváří návod pro vedoucí pracovníky, HR manažery a leadery ve firmách, jak identifikovat první náznaky syndromu vyhoření a jakým způsobem lze zaměstnancům pomoci.

Počet případů syndromu vyhoření začíná být alarmující, přesto se mnoha lidem stále jeví jako banalita. Ovšem ti, kteří mu čelili tváří v tvář, dobře vědí, jak zrádný a nepříjemný umí být. Přichází plíživě a mnohdy si ho všimnete až ve chvíli, kdy už je zle a obrací vám život vzhůru nohama. Ani Lucie Zitterbartová si vážnost situace zprvu nepřipouštěla. Jenže když její zběsilé tempo nezastavila ani vážná nemoc, tělo řeklo dost jinak.

Lucko, moc děkuji, že jsi přijala pozvání k tomuto rozhovoru s nelehkým tématem vyhoření. Jak se cítíš?

Jedna z věcí, která mě napadla, že se určitě budeš ptát. Jak se cítím? Mám svoji definici, že je to taková debilní únava, ze které se nejde jenom vyspat. Takže unaveně.

Vlastníš společnost Lucky Citron, kterou buduješ od roku 2021. Jsi máma, partnerka a spoluorganizuješ B2B konference. Školíš, pořádáš networkingová setkání, natáčíš, píšeš obsah i strategii. Jak to všechno zvládáš?

Nemám pocit, že bych to vždy úplně zvládala. Trochu to vysvětlím. Vždy jsem byla strašný buldok s multifunkčním potenciálem. To bylo trošku i z donucení, protože jsem zůstala se synem dlouho sama, a to ve smyslu opravdová samoživitelka s problematickou finanční situací. Tak mi nezbylo nic jiného, než zatnout zuby a fungovat. Naučila jsem se během života díky tomu jet na super výkon a vlastně moc nekoukat doprava, doleva. Našla jsem si práci obchodnice, jako jednu z těch vícero noh, na kterých mi vše stálo. To je o výkonu a stresu. A na vedlejšák jsem po nocích dělala copywriting. Články o dlouhodobém stresu mi přišly k smíchu. Neposlouchala jsem své tělo ani nic jiného.

A v roce 2016 jsem skončila s diagnózou rakoviny – nádor na děloze. Asi jsem úplně nepochopila, že to už je ta první facka. Že mi tělo po těch mnoha letech totálního zápřahu a stresu dává velkou červenou stopku a říká: „Ty jo, ale o mě se budeš muset starat, kočko!“ Léčbu jsem zvládla. Skoro levou zadní, řekla bych. Hlava stále nastavená na výkon. Říkáš si, ono se vlastně vůbec nic neděje, protože už je to zase dobrý. Jsi v remisi, a tudíž máš pocit, že jsi vyhrála a můžeš jet znovu.

A tak jsem si před třemi roky založila agenturu. Samu sebe jsem přesvědčila, že všechno je vlastně úplně v pohodě, že to všechno zvládnu. Takže, 20 let jsem makala, poslední roky budovala vlastní značku, své jméno a pak si založila agenturu. Ale to, k čemu se asi ještě dostaneme, je otázka: „Za jakou cenu?“

Když udeřila rakovina, byla to první velká stopka tvého těla, které říkalo: „Hele, Luci, vykašli se na to. Zastav a zklidni se, abys tady ještě mohla být dalších 50 let pro svého syna.“ A ty jsi přesto jela dál na plný plyn. Co tě k tomu vedlo?

Byl přelom října a listopadu 2016, když jsem se to dozvěděla. Byl to fakt moc hezký podzimní den. To jsou věci, které si člověk pamatuje tak nějak zvláštně. Šla jsem od Apolináře pěšky až k nám domů, do Michle. Po cestě jsem se dostala do takového divného vypnutého stavu, kdy ani nevíš, jak ses někam dostala.

Šla jsem okolo notáře a hned mi blesklo hlavou, že musím sepsat závěť. Tyto vzpomínky mám dost v mlze. Myslím si, že to bylo poprvé, co jsem se složila. Notáři jsou evidentně asi zvyklí na ledacos. Tak jsme sepsali závěť. Velmi stručnou, protože jsem byla strašně neodbytná, že teď to prostě musím mít vše vyřešené. A jela jsem dál.

Stopka, která tě až tak nezastavila. Co bylo tím dalším vykřičníkem k zastavení?

No, já jsem asi někdy v té době získala pocit, že když jsem zvládla nemoc, tak už dokážu úplně cokoliv. Myslím si, že to je vlastně pro hlavu a pro výkonnostně orientovaného člověka to úplně nejhorší, co se může stát. Zpětně vidím, že tam někde se podělal můj život podruhé. V té chvíli mě měl někdo chytnout pod krkem, proplesknout a říct: „Hele, vzbuď se!“

Nabalila jsem na sebe hodně pracovních věcí. Nabrala lidi, klienty a jela v určité setrvačnosti. Pracovala jsem až 16 hodin denně, abych všechno zvládla. Jako když nafukuješ žvýkačku. A ona se nafukuje a nafukuje. To máš úplně boží pocit a říkáš si, jak je to ale krásná bublina. Jenže přišla fáze, kdy celá bublina splaskla. A tam přišel zlom, kdy se mi během tří, čtyř týdnů zhroutil celý svět. Postupně jsem zjišťovala, že klienti jsou, ale projekty jsou v hrozném stavu. A já najednou čelila tomu, že hromada věcí nefunguje a poprvé v životě nevím, co s tím.

Chvíli to trvalo, ale pak přišla chvíle, kdy jsem se složila. Psychicky i fyzicky. Vypadalo to jako mrtvice, ale ukázalo se, že šlo o stresovou ataku. Ani jsem netušila, že taková diagnóza existuje. Pamatuji si na neurologa na ambulanci, který mi říkal, že mrtvici sice nemám, ale příště už bych mít mohla. Od té doby mám i různé fyzické projevy, například tiky, koktám a zadrhávám se. A to fakt není sranda.

Takže situace na nic.

Paradoxně tohle byla ta stopka, kterou jsem už konečně poslechla. Nicméně jediné, co si z té chvíle pamatuji, tak je rozhovor s klientem, kde jsme čelili mnoha problémům a do toho přišel domů syn, že má nějaké trable ve škole. Přišla hádka. A byla tma. Naštěstí byl doma i Michal, který mě odvezl na pohotovost. A to byla ta facka, kdy jsem si řekla: „A dost!“. A poté jsem vše začala řešit velmi radikálním způsobem.

Rok a půl restrukturalizuji firmu. Rozloučila jsem se lidmi v týmu i s některými klienty. Řeším zdravotní stav. Mám totálně v háji imunitu. Jsem stále nemocná, různé chřipky, virózy a takové věci. Začal mi vypínat mozek. V sekvencích. Říkám tomu, že mě mozek hází do úsporného módu. Prostě koukáš 5 minut do počítače a najednou jsou klidně 2 hodiny pryč a ty sama nevíš, co jsi ty dvě hodiny dělala. Ztrácíš motivaci, nechce se ti nic dělat. Spousta věcí ti nedává smysl. Je problém se ráno přesvědčit, že chceš vůbec vstát z postele a zapnout počítač. To je něco, co ti psychicky vůbec nepřidává.

Někdy bych nejraději jen zalezla pod deku, do kouta, do tmy, do ticha. Ekvivalent něčeho jako: „Nechte mě všichni být, nemluvte na mě, nic po mně nechtějte.“ Naráz z té extrovertní hvězdy, která je všude hrozně úspěšná, je někdo, kdo má problém zvednout telefon. Mluvit s lidmi je obrovský výdej energie. Z toho se snažím stále vyhrabat.

Takže tvé tělo ti dává velmi jasné signály o tom, co potřebuje. Něco ve smyslu: „Luci, tak já si tě prostě začnu vypínat. Můj software i hardware nemůže jet pořád takto, potřebuješ ho aktualizovat, protože jinak spolu nepřežijeme.“ Co bude dál? Co potřebuješ?

Zjišťuji škody a vymýšlím, co se sebou. Nejdřív jsem to zkoušela na sílu, ale zjistila jsem, že to tak nepůjde. Znovu po letech chodím na terapii, povídám si s někým externím. Je to strašně důležité, protože najednou tam s tebou sedí někdo, kdo nemá všetečné rady, co bys měla a neměla dělat, protože jestli mi něco fakt nepomáhalo a nepomáhá, tak řeči typu: „No tak prostě to je takové období.“ nebo „Já jsem ti říkala, že jsi nedůsledná.“ Případně také „Říkala jsem ti, že to podnikání je na nic a že to nezvládneš.“

Když sedíš u terapeuta nebo kouče, ten ti tyhle věci neříká, ptá se tě na různé věci, a to na takové, u kterých bych nevěřila, že můžou pomoci. Například zastavování se nebo hrabání se sama v sobě, což nesnáším. Heuréka! A najednou ti dojde, že to na sílu nezlomíš. Že když budeš makat místo šestnácti hodin dvacet hodin, tak se to nezlepší.

Nevyžádané rady prostě nefungují. Tečka. Co dalšího ti hrabání se v sobě přineslo?

Nakonec jsem se dostala retrospektivně k tomu, jestli vlastně ta firma je něčím, co jsem vždycky chtěla. Nyní jsem ve fázi, kdy si držím volné víkendy. Ve chvílích, kdy je mi zle, tak jsem prostě schopná se klientům omluvit, a to i za tu cenu, že přijdu o zakázku. Spoustu věcí musím dělat postupně, abych to energeticky ustála, zdravotně a vlastně i psychicky.

A dále zjišťuji, jak falešné může být extrovertní sebevědomí založené na hodnocení druhých. Najednou to hodnocení nepřichází a člověk má pocit, že je jeho reputace v háji. Protože nepodáváš výkony, výsledky. A já mám pocit, že to lidi ví. Že si o tom šuškají. Dvacet let něco buduju, a najednou mám pocit, že je to v…

Ano, to jsou ti malí skřeti, negativní a sebedestruktivní myšlenky, které nám dokáží udělat ze života peklo. Máme je všichni.

Teď si představuji svoji hlavu a tyhle potvůrky tam mají docela slušný mejdan. (smích)

Luci, zmínila jsi, že tě tvá situace donutila k zamyšlení, zda jsi vůbec firmu chtěla. Chtěla?

To je něco, na co se snažím přijít, ale zatím nemám jednoznačnou odpověď. Cítím se momentálně jako v trychtýři. Nějak jedeš dolů, oboucháváš se a vůbec se ti to nelíbí. Způsobuje to dezorientaci ve smyslu: „Co se děje a kde to jsem?“

Což je taky důležité. Vědět, že nevíš.

Ano. Stálo dost práce říct si, že sice nevím, co chci, ale vím, co nechci. Ale mám plán. Odsekávám lidi a věci, které mi berou energii, ze svého života. Díky Bohu za mého přítele Michala, protože bez něj bych to asi nedala.

Takže ti partner dává energii?

Minimálně mi ji nebere, což je hodně důležité. Nic moc mě netěší, u ničeho nevydržím. Musím se přemáhat. Vždy jsem byla hrozně akční a tvořivý člověk, teď jsem ve fázi, kdy i psaní bolí. „Nebuď líná, vstaň z postele,“ řekla mi kámoška. Jenže to nejde, to fakt fyzicky bolí. Nikdy bych nevěřila, že tohle řeknu, protože nejsem líný člověk. Teď ale jsem opravdu unavená, tělo nefunguje a nejde se z toho jen vyspat. Spát bych mohla 12 hodin denně a stejně to nepomáhá.

Ve chvíli, kdy jsem poprvé řekla nahlas, že mě dost bolí vstát z postele, došlo mi, že takhle nemůžu fungovat a měla jsem velký flashback do dětství. Tam se někde aktivovala ruční brzda a šla jsem na terapii. Už jsem na ni chodila v minulosti, protože mám svou 13. komnatu, kterou sama nevyřeším. Myslela jsem si, že už mám některé věci zvládnuté, ale jsem v tom zpátky. To je jako abstinování, kdy nic neznamená, že jsi deset let nepila. Alkoholikem jsi stále. Spousta lidí vidí depresi jako něco, kdy ležíš v posteli schoulená v klubíčku a jsi ve strašném srabu. Ty přitom „jen“ neumíš mít radost, nejde to.

Když tě poslouchám, připadá mi, že si sebou nosíš mrak. Velký zamračený mrak, který je nad tebou. Pořád ti nad hlavou prší a ostatní lidé tam mají sluníčka, duhu…

To je jako ta pohádka V hlavě! Jo, jsem ta programově naštvaná negativní bytost. Tohle je přesně moje depka.

Je smutné, čím vším si člověk někdy musí projít. Pokud si bude číst tento rozhovor někdo, kdo neví, co se s ním děje, ale ví, že je něco špatně, jaké byly tvé prvotní signály vyhoření? Pokud se to dá takto vůbec zobecnit.

Prvotní signál si dokážu uvědomit i zpětně, bylo to takové „cink“, kterému nepřikládáš váhu. Byly to drobnosti typu: „Vždyť jsem ten e-mail posílala!” Ale neposlala. „Vždyť jsem to udělala!” Ne, neudělala. Pro výsledkově orientovaného člověka peklo.

A pak chátrající tělo. Hrozně jsem přibrala, ačkoliv jsem se snažila jíst střídměji a zdravěji. Ráno se probouzíš s únavou. A pak ti dojde, že tvůj hardware je úplně v háji a tvůj doposud výkonný software začíná vykazovat chyby. Ty to nevidíš, říkají ti to ostatní. A tam to začíná, lidé ti říkají, že děláš chyby. A ty si to nepřipouštíš. Navíc jsi naštvaná na sebe, protože TY nechybuješ. A místo toho, abys zabrzdila, tak se zamotáš do té spirály víc a víc. A jsi na cestě do pekla.

Když se na to podíváš zpětně, co bys udělala jinak?

Na to neumím odpovědět. Já se snažím hledat odpověď i kvůli sobě, aby se mi to nestalo zase. Ale teď tu odpověď nemám. Až ji najdu, tak můžeme udělat druhou část rozhovoru. (smích)

Co pro tebe bylo nebo je nejtěžší přijmout?

Umět si říct, že už nemůžu. Fakt se zastavit, říct ne a naučit se to říkat i lidem a věcem okolo, protože prostě nemusím urvat všechno. A to i za cenu, že v očích některých lidí holt budu za blbku. Musím se ale naučit hledat i to dobré, nemít vztek na to, že se něco nepovedlo. A také si připustit, že se toho povedlo vlastně víc, než toho, co se nepovedlo.

Já pochvalu řeším často i se svými klienty. My se prostě neumíme chválit a je to škoda.

Mně dělá radost, když vidím úspěchy ostatních. Říkávám, že se pak chlubím cizím peřím, protože v jejich úspěchu je vlastně i kus toho mého, jelikož jsem jim k němu pomohla. U sebe to ale neumím.

Na začátku jsi říkala, že když ti někdo volá, není to pro tebe příjemné a že spousta věcí, co tě dříve „nabíjela“, tak už tě nenabíjí. Přesto jsi souhlasila s tím, abych tě vyzpovídala. Co tě k tomu vedlo?

Zaprvé mi to přijde jako skvělá součást terapie, mluvit o vyhoření nahlas. Zadruhé si myslím, že je fakt důležité, aby lidé okolo pochopili, že to není něco, z čeho se vyspíš. To není lenost, neporučíte si. Věřte, že si poroučím pořád, ale nejde to jen na povel. Vážně si myslím, že je důležité, aby lidé viděli, že když přijde první cinkání, měli by se zastavit a podívat se, co se děje. Protože jestli něco nechcete, tak vidět výraz svého vyděšeného syna, který se bojí, že mu umřete. Sakra, vždyť je mi jednačtyřicet a připadám si, jako kdyby mi bylo šedesát.

Dovol mi se tě na závěr zeptat, kdybys mohla mít nějakou super schopnost. Jaká by to byla?

Chtěla bych se umět teleportovat, ale aby tuhle schopnost měl i Michal, abychom spolu mohli všude cestovat.

Tak to je krásné, to ti přeju. Luci, co hlavního by si čtenáři měli z rozhovoru odnést?

Hlavně by lidé měli vědět, že z tohohle se nejde vyspat. To by mohl být i krásný titulek našeho rozhovoru: „Jděte do hajz*u, z toho se fakt nedá vyspat.“

Chcete poznat Lucku osobně? Stavte se na její Neformálko (www.luckycitron.cz).

Pokud zjišťujete, že je pro vás těžké komunikovat nebo najít rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem, určitým ukazatelem směru pro vás může být webinář na dané téma.

Autor: Monika Kukol´Sochorová

Foto: se souhlasem Lucie Zitterbartové a Moniky Sochorové