Andrea Švojgrová působí jako primářka v nemocnici v Rakovníku, přednáší na FTVS, zároveň je však také maminkou dvou dětí, která si ráda složí model letadla nebo vyrazí na dovolenou v obytné dodávce. V rozhovoru se s námi tato inspirativní žena podělila o to, co ji zavedlo na lékařskou dráhu a jaké to je působit v dosti mužském světě.
Jak jste se dostala k medicíně? Toužila jste se stát lékařkou od dětství?
Pocházím z lékařské rodiny, oba moji rodiče jsou lékaři, pediatři. Oba vyrostli v Praze, ale po studiu, na počátku osmdesátých let, odešli pracovat do severních Čech. I když se medicínská témata doma hodně probírala, nikdy mě do studia medicíny nenutili. Na gymnáziu mě bavily přírodovědné předměty, hlavně fyzika, která je moje vášeň doteď. Většina knih v mé knihovně je o fyzice nebo o aviatice. Bavila mě chemie, chtěla jsem jít studovat klinickou biochemii a poté pracovat v laboratoři v nemocnici. Když jsem své rozhodnutí probírala s mým tátou, řekl mi, že v tomto případě bude pro mě lepší jít studovat medicínu. Absolvovala jsem 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a na studia vzpomínám velmi ráda.
Čím vás zaujala rehabilitace, proč jste si vybrala právě tuto specializaci?
Obor rehabilitace a fyzikální medicína si vlastně našla mě. Dovolte mi, prosím, nejdřív přiblížit, kdo vlastně rehabilitační lékař je. Není to fyzioterapeut, i když si nás s tímto oborem hodně pletou. Máme s nimi mnoho společného – jsme, stejně tak jako oni, experti na diagnostiku a terapii potíží pohybového systému. Dokážeme se, na rozdíl třeba od neurologů, podívat na problém z velmi širokého záběru, jako například bolesti v bederní oblasti. Umíme diagnostikovat dysfunkce měkkých tkání – svalů, podkoží, fascií. Dále se rehabilitační lékař stará o pacienty po traumatologických a ortopedických operacích, na rehabilitační oddělení se dostanete například po operaci totální endoprotézy kolene nebo kyčle. Další velkou oblastí jsou pacienti s neurologickými potížemi, například po mrtvicích či s roztroušenou sklerózou.
Působíte jako primářka v nemocnici v Rakovníku, máte k tomuto městu blízko?
V nemocnici v Rakovníku jsem přibližně dva roky. Nastoupila jsem na místo vedoucího lékaře ambulantní rehabilitace s tím, že do pár let vybudujeme oddělení. Což se povedlo. Prozatímní oddělení o čtrnácti lůžkách jsme otevřeli loni v zimě v prozatímních prostorách budovy LDN a teď, v červenci, se budeme stěhovat a navyšovat počet lůžek na oddělení. Stěhujeme se do nových prostor, které budou více vyhovovat potřebám mého rehabilitačního týmu.
Než jsem odešla do Rakovníku, pracovala jsem přibližně deset let v nemocnici v Říčanech. Říčany jsou moje srdeční záležitost, profesně jsem tam vyrostla, od eléva na interním oddělení po primářku na rehabilitaci. Mám tam mnoho přátel mezi lékaři i sestrami. Milé je, že mému oddělení šéfuje můj kamarád, kolega, se kterým jsme spolu před těmi lety začínali.
Zjišťuji, že tak nějak tíhnu k práci v menších městech. Praha se mi nikdy moc nelíbila, je na mě moc velká a anonymní. Asi je to proto, že obě města mi svým geniem loci připomínají Litoměřice, město, kde jsem vyrostla.
Jaké je být lékařkou/primářkou ve světě mužů?
Já nikdy nepociťovala nějakou zášť či averzi od mužů v mém oboru. Snad jsem měla štěstí na kolegy, ale vždy se mi s nimi velmi dobře pracovalo. Celkově i pro mě je v práci důležitá důvěra – vůči kolegům, vůči pacientovi. Musíme se spolehnout jeden na druhého, bez toho se medicína nedá dělat dobře.
Máte atypický účes, co na něj říká vaše okolí, kolegové nebo vaše děti?
Já už to ani jako něco atypického nevnímám. Mám kadeřnici, která se o mě stará od mých dvanácti let. Docela rády experimentujeme, i když teď už ne tak moc jako před lety. Například mě jednou odbarvila úplně na blond. Nějak nás jednou před lety napadlo, v době kdy to zrovna byl módní hit, zkusit kus hlavy podholit. No a už jsme u toho zůstaly. Mám ten účes ráda, je vzdušný a praktický. A co na to říkají moje děti? Dcera je konzervativní, ale třináctiletý syn, u toho se v tomto začínají projevovat moje geny – také rád experimentuje.
Máte na ženu netradiční koníčky. Lepíte modely letadel, jak jste se k tomu dostala?
Ano, modelaření je moje velké hobby, celkově vše okolo letadel. Já letadla vždycky obdivovala, nejlepší část dovolené bylo stát v odbavovací hale s nosem u skla a pozorovat ruch na ranveji. Covidová pandemie byla velmi náročná, pro mě, jakožto pro lékařku, dvakrát tolik. Práce na covidovém oddělení, péče o děti na distanční výuce, nemožnost se scházet s kamarády a se známými. Hodně jsem v té době byla na sociální síti Twitter, nyní X, a shodou okolností jsem se nachomýtla ke skupině kluků…no kluků, v podstatě pánů skoro o generaci starších než já, kteří diskutovali o letadlech. Když viděli moje nadšení a zápal, začali mě učit poznávat jednotlivá letadla. Byla to zvláštní a specifická doba – jak nikdo nikam nesměl, kompenzovali jsme si sociální kontakt a zábavu tímto způsobem. Bylo pro mě v té době úlevné myslet na něco jiného, úplně se odpoutat do jiného světa. Ta symbolika křídel, volnosti, nespoutanosti…tahle zábava nám vydržela mnoho měsíců. Všichni z bandy modelařili či doposud modelaří. Neustále mě hecovali, ať si také zkusím něco slepit. Nakonec mě přemluvili. Doporučili mi jednoduchý, kvalitní model, slepila jsem ho a byla jsem ztracená. Už mě to nepustilo.
Nyní, po asi čtyřech letech modelaření, mám hotové desítky modelů letadel. Nevím přesně kolik, já je totiž velmi ráda rozdávám. Moje letadla také pomáhají dobré věci, několik z nich bylo vydraženo v charitativních akcích. Mám radost když moje letadla dělají radost někomu dalšímu.
Dalším vaším koníčkem je cestování v obytném autě?
Ano, to je pravda. Dovolenou nejraději trávíme touláním se po Evropě s obytným autem. Začalo to před několika lety, kdy jsme si v rámci širší rodiny koupili bazarový camper. Vzhledem k tomu, že jsme se o to auto dělily tři rodiny, nebylo možné se spontánně rozhodnout, naházet věci do auta a vyrazit. Rozhodla jsem se tedy, že si pořídím svůj vlastní. Výběr padl na obytnou přestavbu v dodávce Volkswagen Transporter. Je to vlastně několikátá generace takového toho ikonického obytňáku, co člověk zná z obrázků z šedesátých let.
Dělala jste na obytňáku nějaké změny, pečujete o něj sama nebo vám někdo s tímto autem pomáhá a radí?
Nedělala, camper je docela malinký. Když se v něm rozloží spací část, je tam docela těsno. Můj pes, maďarský krátkosrstý ohař, musí spát na sedačce řidiče. Nevadí nám to, chtěli jsme, aby auto nebylo moc velké, protože velmi rádi cestujeme do Nizozemí, kde to s velkou dodávkou není moc praktické. I tento malý interiér nám poskytuje maximální komfort, je tam tekoucí voda, LED osvětlení, topení, indukční vařič. V podstatě po celou dovolenou nemusíme být napojeni na elektrickou síť, auto má na střeše solární panely. V zadní části je i sprcha.
Kde nejdál jste s tímto autem byla? Nebo na jakém netradičním místě?
Máme s přítelem podobný koníček, milujeme letadla, aviatiku a historii druhé světové války. Proto jsou cíle našich prázdninových výletů často letecká muzea a vzpomínková místa.
Věnujete se hodně také svým studentům na FTVS, kde přednášíte. Jak se připravujete na přednášky?
Na katedře fyzioterapie učím prvním rokem a jsem nadšená. Jsem vděčná vedení katedry, že mi tuto možnost poskytlo. Vždy jsem chtěla učit, předávat nabyté zkušenosti. Mám na starosti výuku jednoho z předmětů pro finální ročník magisterského studia fyzioterapie. V něm se snažím rozšířit vědomosti studentů, kteří v té době již mají hodně praktických i teoretických zkušeností, více vše propojovat a rozšiřovat do lékařských témat. Jsem hrdá, že naši absolventi mají hluboké teoretické i praktické znalosti, jsou experty ve svém oboru, dokáží pracovat samostatně, od diagnostiky po komplexní rehabilitační terapii.
Příprava mi v období školního roku zabere docela dost času. Přednášky si připravuji po večerech, snažím se, aby informace v nich byly up to date. Pokud to jen trochu jde, snažím se vnášet do výuky interaktivní prvky. Letos jsem si to zatím jen vyzkoušela, mám spoustu nápadů, jak to do příštího školního roku zlepšit.
Jste maminkou dvou adolescentů, máte náročné povolání, přednášíte na fakultě, a přesto najdete čas na koníčky. Jak všechno zvládáte?
Máte pravdu, je toho hodně, ale přiznám se, že vždy jsem dělala spoustu věcí okolo. Teď už je to přece jen jednodušší, děti už jsou samostatnější, tolik mě nepotřebují. Myslím, že vzor mám ve svých rodičích, oba se vždy snažili dát svému povolání, svým pacientům maximum. Myslím si ale, že pracuji méně než například můj tatínek v mém věku. Vzpomínám, jak sloužil v nemocnici třeba osm služeb za měsíc, to bych já určitě nezvládla. Maminka byla a pořád je skvělý dětský praktický lékař a i přes velké pracovní nasazení byla tu vždy pro nás. Dodnes je místo, kde je ona, takovým klidným přístavem, kam se můžeme přijet schovat a načerpat síly, když je třeba.
Ohledně osobního života – hodně mě změnila covidová pandemie. V té době jsem pracovala na covidovém oddělení, vypomáhala jsem v očkovacím centru. Uvědomila jsem si víc jak kdy jindy, jak je náš život pomíjivý a že se musím starat taky sama o sebe. Také jsem zjistila, že se na mé tělesné schránce začíná podepisovat zub času a je třeba se o sebe začít starat. Cvičím, starám se o svou pleť, relaxuji, snažím se hezky oblékat. Myslím, že pro ženu je důležité, aby se líbila sama sobě, aby byla se sebou spokojená.
Jaké je vaše oblíbené cvičení?
Jako rehabilitační lékařka chápu, jak velmi důležitá je prevence bolestí pohybového systému. Bolesti zad jsou nejčastější civilizační chorobou, které se dá velmi dobře předcházet, ale chce to trpělivost a vydržet cvičit. S tím mají moji pacienti často trable, nevydrží jim odhodlání pravidelného cvičení. Protože mám sama deformitu páteře, konkrétně těžkou skoliózu, a musím pravidelně cvičit, abych předcházela vzniku bolestí, vím, jak velmi těžké je vydržet. Tato praxe mi pomáhá dát pacientům rady, jak neselhat v pravidelném cvičení. Můj oblíbený cvičební koncept je jóga. Radila bych ale, pokud má někdo bolesti páteře a chce začít s pravidelným cvičením, které mu zlepší potíže, aby se nejdříve poradil s fyzioterapeutem, jak cviky provádět a na co si dát pozor. Protože i jóga, když je prováděna nesprávně, může způsobit potíže.
Zdroj/autor: Piráti
Foto: se souhlasem Andrey Švojgrové
