Dominik Chabr: Stále se za něčím honíme, nemáme čas žít a věnovat se dětem. Ty pak znají jen mobil

Nejprve se stal v roce 2021 třetím nejkrásnějším mužem České republiky, na loňském ročníku světové soutěže Man of the Year na Bali pak vybojoval místo první. Dominik Chabr se tak sice pyšní titulem nejkrásnějšího muže planety, ale stále stojí nohama pevně na zemi a dobře ví, že bez práce, a to především na sobě samotném člověk ničeho nedosáhne. Zároveň, ač sám ještě rodičem není, si uvědomuje, jak každého z nás ovlivňuje prostředí v němž vyrůstá. Proto ho velmi oslovila myšlenka Nadačního fondu Přehlížena, jehož se stal podporovatelem. Proč tomu tak je a co podle něj dnešním dětem nejvíce chybí či ubližuje, prozradil v rozhovoru.

Brzy uplyne rok od světové soutěže. Když se ohlédnete, v čem Vám nejvíce změnila život?

Hodně mi otevřela dveře do světa, a i tady v Česku, protože najednou přicházelo a stále přichází více zakázek. Za to všechno jsem moc rád, člověk se dostane více do podvědomí, má možnost se setkat s novými lidmi. A také na Bali, kde se soutěž konala, mám hezké zakázky. Příští měsíc bych tam chtěl opět vycestovat a objet si je. Soutěž mi neskutečně změnila život. Když to porovnám s dobou, kdy jsem se účastnil Muže roku, tak vidím velké progresy. Člověku taková zkušenost může hodně dát, ale samozřejmě s tím musíte nějakým způsobem pracovat a neustále makat i na sobě. Není to tak, že si sednete doma a najednou vám vše spadne do klína, takhle to nefunguje.

Změnilo Vás to nějak i po osobní stránce?

Nemyslím si, že by mě to jako člověka nějak změnilo, že bych byl třeba namyšlenější, to určitě ne. Já jsem hodně vnímavý člověk, dívám se, jaký kdo je, mám rád pozitivní lidi, kteří chtějí něco tvořit a takové si kolem sebe udržuji. Ty negativní se snažím vyselektovat. Nejdůležitější ale je mít pokoru, být svůj, jaký skutečně jste, nepřetvařovat se. To je podle mě způsob, jak něčeho dosáhnout.

Kromě titulu, odvezl jste si z Bali ještě něco? Přece jen člověk pozná jinou kulturu, jak tamní lidé žijí, a možná o některých věcech začne jinak smýšlet.

Určitě ano. Když jsem se vrátil, říkal jsem si, jak je obrovský rozdíl ve způsobu života lidí tam a u nás. My se pořád za něčím honíme, potřebujeme si stále něco dokazovat. Na Bali lidé žijí danou chvílí, nepřemýšlejí nad hloupostmi a užívají si života. Člověk si spoustu věcí uvědomí, až když vycestuje. Určitě se najdou věci, které nám Evropanům z jejich kultury nesedí, ale třeba jejich přístup k životu se mi hodně zalíbil.

Prý Vás k účasti v Muži roku vyhecovali kamarádi. Jak mezi nimi zarezonoval Váš úspěch? Právě úspěch často přátele dost vyselektuje.

Někdy ještě teď koukám, jak se někteří, kteří se předtím se mnou bavili, změnili v závistivce. Člověk vidí, kdo je opravdu kamarád a kdo ne. Takže je to vlastně docela prospěšné, protože si uvědomíte, jaké lidi kolem sebe chcete mít a jaké ne. Samozřejmě se na vás snaží nabalit i další lidé a nějakým způsobem se přiživit. Na druhou stranu ale přicházejí i tací, kteří se chtějí jen normálně bavit a nic tím nesledují, a to beru. Takže je pak dobré naučit se v tom chodit a udržovat si kolem sebe ty správné lidi. Jedno vyhecování a jak to změní život.

Takže byste chlapcům a chlapům doporučil do takové soutěže jít?

Určitě bych to doporučil, protože člověk se po různých stránkách hodně rozvine. Pokud tedy chce se svým životem něco udělat a naučit se nové věci. Musí ale opravdu sám chtít, pak je to dobrá volba. Dostanete se do jiného prostředí a můžete něco dokázat. Třeba i to, co by vás v životě vůbec nenapadlo.

Zanedlouho předáte pomyslné žezlo Man of the Year. Jak se na to připravujete?

Soutěž začíná 1. listopadu na Bali a budu vybírat svého nástupce. Jsem na to zvědavý, budeme tam mít opět zástupce za Českou republiku, kterému budu držet palce. Ale samozřejmě vhodného kandidáta se vynasnažím vybrat tak, aby odpovídal všem požadavkům. Je mi jedno, z jaké země bude, ale musím si být jistý, že je tím správným typem člověka. I místní jsou tam tak nastavení, že vše probíhá férově. Zúčastnil jsem se i ženské soutěže krásy v Malajsii a viděl, jak to dělají. Moc se mi jejich styl líbil, je to úplně něco jiného než u nás. Mám rád, když je vše spravedlivé a pokud je někdo protěžován, jdu proti tomu. Takže se těším, jací kluci tam budou a koho vybereme.

Máte nějaká svá kritéria?

Určitě budu sledovat, jak se chová ve společnosti, jak komunikuje a jaký má charakter. To je hodně důležité, chci, aby ten člověk reprezentoval nejen sebe, ale i svou zem a soutěž. Měl by se všemi dobře vycházet a samozřejmě také nějak vypadat. Když už tam je, musí mít nějakou přidanou hodnotu. Není to jen o tom, že člověk dobře vypadá, to vůbec ne. Opravdu musí splňovat i další požadavky. Jsem zvědavý, jaká parta se tam letos sejde.

Co podle Vás dnešní mladé generaci chybí?

Když dnes vidím ty mladé, děsím se, co mnohdy dělají. I když se samozřejmě najdou výjimky. Já si pamatuji, že jsme bývali od rána do večera venku, sportovali, a dnes je jít ven pro ně za trest. Nejraději sedí doma u počítačů, sportovat se jim nechce. Na hokeji, který jsem hrával, nebo i různých sportovištích je to hodně patrné. Děti třeba ani v 15 letech neumí kotoul, takové úplné základy. To je podle mě špatně. Dnes by chtěl být každý youtuber, takže když se nad tím zamyslím do budoucna, říkám si, kam ten svět spěje. Je to škoda a mělo by se s tím něco udělat. Velké rozdíly vidím i celkově v mentalitě, je smutné, jak jsou děti drzé a na veřejnosti se chovají hrozně. Pak mě ale potěší světlé výjimky. Děti, které si umí hrát a užívají si život tak, jak by ve svém věku měly.

A je něco, co by podle Vás pomohlo ke změně?

Velkou roli sehrávají určitě rodiče a prostředí, ve kterém děti žijí. Takže tam by bylo dobré začít, aby rodiče měli zájem dítě nějak rozvíjet. Dnes třeba když dítě sportuje a trenér na něj zvýší hlas, rodiče si jdou hned stěžovat na vedení. Ale to je špatně, protože k tomu sportu to zkrátka patří. Trenér to nemyslí zle, pokud na vás křičí, tak ví, že se máte stále v čem zlepšovat a máte na víc. Chce pro vás to nejlepší, ale rodiče to takhle neberou. Asi by bylo fajn, kdyby chodili třeba na nějaké semináře, kde by se i sami měli možnost rozvíjet. Třeba by jim to pomohlo i v rámci vztahů, které se také stále hodně řeší.

Jaký by vlastně měl být správný muž a co by nemělo chybět ženám?

Na tohle má každý jiný náhled, ale správný muž by se určitě měl chovat slušně, být gentleman a žena by se o něj měla mít možnost opřít. A co se žen týče, tak zkrátka normální ženská, která se umí postarat o rodinu i o sebe. Dokáže být nezávislá. Často potkávám mladé holky, co se jen snaží najít si staršího muže, který je zajistí a nebudou muset nic dělat. To mi nepřijde ideální. Pokud chce žena nějakou kvalitu, měla by ji i sama nabídnout, což je podle mě adekvátní.

Třeba sociální sítě takovým vztahům ale příliš nenahrávají.

Přesně tak, dnes když se podívám na sociální sítě, tak z 90 % se tam holky svlékají a ukazují vše. Co si o nich pak člověk má myslet. Samozřejmě, je tu i druhá strana mince, chlapi, kteří jsou na něco tak laciného nastavení. Vědí totiž, že se nemusejí příliš snažit. Jenže správný chlap by měl ženu dobývat, to je podle mne ono. Jen si napsat a poslat si pár fotek není za mě nejlepší cesta. Kdyby se tohle změnilo, bylo by to fajn, ale víme, jaká je dnešní doba.

Lidé by se mohli mylně domnívat, že už se zaměřujete jen na modeling, ale ono tomu tak není.

Dříve jsem pracoval v Lounech a pak také jako vedoucí nákupu. Dnes máme s kamarádem a bratrem firmu, takovou personální agenturu, a dosazujeme správné lidi do různých firem.

Personalistika je hodně o komunikaci s lidmi, což je někdy hodně náročné. Jak to zvládáte?

Práce s lidmi je asi ta nejhorší na světě. Každý, kdo ji dělá, ví, co to obnáší. Mě to ale zároveň neskutečně baví, mám s tím dlouholeté zkušenosti a za ty roky i zajímavé kontakty. Děláme hodně i těžký průmysl a jsem za to rád, protože se všichni stále nějak rozvíjíme.

Pocházíte z Mostu, který je stále často brán jako místo poznamenané těžbou, se spoustou vyloučených lokalit podobně jako Chomutov či Ústí nad Labem. I když už je situace značně jiná, tak najít zde lidem práci asi není jednoduché?

Podle mne si práci najde každý, kdo pracovat chce, míst je dostatek. Když dnes řeknete tato města, tak lidé mají stále v hlavách zastaralý pohled, který platil před dvaceti lety. Dnes už to tak vůbec není. Když za mnou přijedou známí do Mostu, diví se, co tam všechno máme, že něco nemají ani jiná velká města. Most už vypadá úplně jinak a jsou tam i pracovní příležitosti, nebo v blízkém okolí. Jediný problém je, že lidé nechtějí pracovat. Mohu si to dovolit říct, protože vidím, když umisťujeme někoho do firmy, že se mu buď nechce nebo nastoupí na chvíli a pak skončí. Celé je to tedy o zájmu lidí o práci. Když člověk něco chce, musí makat, zadarmo nic nedostane. Já to vím, už jsem si něčím prošel.

Dnešní doba je ale bohužel taková, že si lidé myslí, že stačí dát něco na internet a začne jim vše přicházet zdarma.

Bohužel to tak je, spousta lidí tímhle způsobem žije. Něco zveřejním a všichni mi dávejte vše zdarma. Hlavně ať nemusím nic dělat. Takhle to ale nechodí, nemělo by. Vždy by měla přijít odměna za nějaké vyvinuté úsilí, to je fér. Pokud si člověk za něčím jde a také pro to něco dělá, výsledky se dostaví. Jen musí opravdu chtít.

Lákala Vás někdy i jiná profese? Hodně Vašich kolegů dělá trenéry, což se docela nabízí, a sám jste hrál dlouho hokej.

Hokej jsem hrál chvíli i profesionálně, měl jsem smlouvu. Ale podmínky nejsou úplně ideální, aby vás to zajistilo do budoucna. Rozhodl jsem se tedy hrát druhou ligu a u toho pracovat. Člověk si tak víc vydělá, i když je to dost časově náročné, protože přijdete z práce, jdete hrát a vlastně nemáte žádný volný čas. Po světové soutěži už nebyl na hokej čas vůbec, takže jsem na tuto sezonu přerušil. Ale stále mě láká jít si zase zahrát. Že bych ale uvažoval o jiné profesi, tak to ne. Líbí se mi, jak to mám nastavené. Baví mě to a mohu si řídit čas, jak potřebuji. Je pravda, že hodně kluků dělá trenéry. Záleží, jak si to kdo nastaví a za čím si jde. Vždycky říkám, že potřebuji dělat, co mě baví. Tak to v životě mám. Dělám, co mě baví, jsem za to rád a doufám, že se to bude všechno jen krásně rozvíjet.

Hodně času trávíte kvůli práci v Praze. Uvažoval jste někdy o stěhování?

Spousta lidí se mě ptá, jestli nechci jít bydlet do Prahy, protože jsem tam i několikrát do týdne. Ale z Mostu to mám hodinu cesty, takže mě to nijak neláká. Za podobný čas jsem i v Německu, kousek mám hory, za mě má Most ideální polohu. Rád si jedu domů od Prahy a showbusinessu odpočinout. V Mostě není takový tlak, můžu si jít v klidu zacvičit, vidím přátele nebo si zajdu vyčistit hlavu na jízdárnu. Zkrátka ideální prostředí. A i po finanční stránce je to mnohem přijatelnější. Za to, co si v Praze pořídíte větší byt, máte v Mostě dům. Pak si říkáte, co je pro život lepší, a každý koho znám, tak se po pár letech zase vrací zpět. Já jsem spokojený tam, kde jsem a cestování mi nevadí.

Jednou se tedy vidíte v domečku a kolem zeleň?

Přesně tohle mám v plánu, pořídit si za pár let domeček se zahradou a hezky si žít. Potřebuji kolem sebe přírodu, nabíjí mě a mám ji rád. Určitě bych nechtěl bydlet celý život v paneláku nebo někde, kde není ani kousek zeleně. I teď koukám z bytu do velkého parku a kdykoliv chci, můžu si tam vyběhnout nebo si někam zajedu. Mám v blízkosti vše, takže rozhodně není nouze o to, kam jít.

Jste častým návštěvníkem Hipodromu Most a od ježdění Vás neodradily ani dva pády při focení. Chtěl byste třeba časem i vlastního koně?

Zatím si koně půjčuji, ale třeba přijde doba, kdy budu mít vlastního. Uvidíme. Teď hodně cestuji a neměl bych na něj tolik času, čímž by trpěl. Jsem rád, že mám možnost chodit na hipodrom mezi fajn lidi, mám tam i tréninky, což je doba, kdy můžu vypnout a jen si užívat jízdu.

Když už mluvíme o Hipodromu Most, můžete nám ho trochu představit?

Pořádají jezdecké a parkurové závody, jezdecké kurzy nebo hipoterapii, pro kterou jsou speciálně zařízení. Kdokoliv tam může přijít, mile ho přivítají, pomohou a poradí. Celkově je tam krásné prostředí, které stojí za návštěvu.

Nedávno jste začal spolupracovat s projektem #prehlizena, jehož poselstvím je podpora dětí skrze rodiče a blízké osoby. Jak vzpomínáte na své dětství?

Na dětství vzpomínám moc rád. Jsem vděčný, že jsme měli takové to klasické dětství, kdy jsme s kamarády lítali venku, byli tam od rána do večera, hráli fotbal, hokej nebo třeba vybíjenou. Dnešní děti tohle neznají, a tím spíš si uvědomuji, jak krásné dětství jsem měl. Děti vždy ovlivňuje, v jakém prostředí vyrůstají a v jaké společnosti se pohybují. A mám pocit, že v dnešní době rodiče dají dítěti do ruky mobil nebo tablet už jen proto, aby měli klid. Vidět třeba šestileté dítě s iPhonem určitě není dobré. Já osobně bych nechtěl, aby moje dítě takto vyrůstalo.

Co pro Vás znamená zodpovědné rodičovství?

Určitě dítě vychovávat tak, aby bylo slušné a mělo nějakou disciplínu. Co dnes a denně vidím kolem, tak bych nechtěl dítě vést tímto směrem. Samozřejmě ho budu podporovat ve všem možném, co bude chtít dělat. Je normální, že pro své dítě vždy chcete udělat první poslední a dát mu možnost se rozvíjet. Ale zároveň mu chci vštípit zodpovědnost, trávit s ním čas a věnovat se mu. Určitě toho nejde dosáhnout tím, že mu dáte do ruky mobil a víc se nezajímáte.

Na Bali jsem se potkal se Sašou Salákem, který má s manželkou šest dětí. Hodně mě zajímalo, jak je vychovávají a musím říct, že se mi to moc líbilo. Jejich děti si spolu hrají, ani jednou jsem je neviděl s telefonem nebo tabletem. Prostě je k tomu nevychovávají a moc jim v tom fandím. Pro děti dělají vše a jsou šťastní. Jsou opravdu rádi, že ty děti mají, a tak by to mělo být. Jestliže děti chcete, buďte za ně rádi a věnujte se jim. Pokud ne, pak si je raději nepořizujte. Vy jste ti, kdo jdou dětem příkladem, proto byste jim měli ukazovat správný směr cesty.

V dnešní době se bohužel klasická rodina a hodnoty často vytrácejí, i děti mívají již v útlém věku naprosto nečekané problémy. Jak to vnímáte Vy? Třeba i podle toho, co vidíte ve svém okolí? Dá se s tím něco dělat nebo se řítíme jako společnost dost špatným směrem?

Já mám třeba také rozvedené rodiče, ale je to o přístupu. Myslím si, že kdyby na sobě ti rodiče nějakým způsobem pracovali, ať už třeba absolvováním sezení, zkrátka se nějak rozvíjeli, tak jim to pomůže do budoucích vztahů. Ale musí na sobě pracovat a pochopit, jak vlastně život funguje, jeho principy a zákony, potom mohou mít šťastný vztah. Dnes vidím, že někdo má ve vztahu problém a hned od toho utíká, neřeší ho. Nejjednodušší je pustit toho druhého k vodě a najít si někoho jiného. Jenže ten problém se ukáže znovu, protože pokud ho dotyčný nevyřeší, potáhne si ho stále s sebou a bude se mu dokola připomínat. Až lidé pochopí, jak s tím vším pracovat, budou šťastní. Problém je, že málokdo na sobě chce pracovat, což je škoda. Kdyby se tohle mezi dospělými rozšířilo, odrazí se to i na dětech. Teď se spíše v rozvedených rodinách vyskytují situace, kdy si některý z rodičů dítě kupuje, aby s ním bylo raději. Dítě pak samo neví, je zmatené, a to je hodně špatné.

Další škodu pak páchají sociální sítě, kde lidé vidí instagramové pozlátko a touží něco takového také mít. Kdo ví, jak tahle branže funguje, je mu jasné, že jde o přetvářku. Proto není dobré vzhlížet k lidem, kteří ukazují, jak jsou šťastní a vše mají. Lidé mnohdy téměř ohrozí rodinu, jen aby je napodobili, ale neuvědomují si, že to není realita.

Tohle je téma, se kterým bohužel souvisí stále častěji se vyskytující násilí v rodinách, fyzické i psychické.

Hodně o tom slýchám a tohle někdo udělat přede mnou, tak bych hned zasáhl. Protože ať se stane cokoliv, chlap nikdy nesmí vztáhnout ruku na ženu, to se prostě nedělá. Jestli spolu nechtějí být, tak ať se rozejdou, ale bít ji by rozhodně neměl. Hlavně to vidí třeba i dítě a může ho to poznamenat na celý život. Psychické týrání bývá někdy ještě častější. Ať už mají rodinu nebo jsou sami dva ve vztahu, tak lidé jsou schopni se neskutečným způsobem psychicky vydírat, jen proto, aby ten druhý neodešel. A to je špatně, to už je na léčení. Něco podobného není normální a lidé by s tím měli pracovat.

Co byste chtěl jednou předat svým dětem?

Zodpovědnost, cílevědomost, disciplínu, takové ty pozitivní věci, které si myslím, že jim mohou do budoucna pomoci. Určitě jim chci věnovat čas a ať se rozhodnou pro cokoliv, tak je budu podporovat. Uvidíme, podle situace a jestli to bude holka nebo kluk. A také aby partnerka byla tím ideálem pro život.

Když srovnáte Dominika ve dvaceti a teď na prahu třicítky, kde se vidíte třeba za deset let?

Jsem zvědavý, co bude za deset let. Dívám se na svět pozitivně, takže doufám, že už budu mít domeček a budu se mít dobře. Ale když srovnám, co bylo ve 20, teď je mi 29, tak vidím obrovské posuny. Takže doufám, že vše bude i nadále dobré. Vždy si dávám cíle třeba na rok až dva. Co bude třeba za deset let, těžko říct, necháme se překvapit, co přijde. Stále se něco děje a něco tvoříte, ale určitě bych tou dobou už chtěl mít rodinu.

Foto: se souhlasem Dominika Chabra