Barbora Kropáčková si dlouho jako většina z nás myslela, že ji nemůže nic zastavit. Pak ale znenadání udeřila alopecie v té nejhorší formě a Bára v krátkém čase přišla nejen o své krásné vlasy, ale také řasy, obočí a další ochlupení. Ačkoliv jí nějaký čas trvalo se se situací a novým vzhledem popasovat, rozhodla se nakonec nekrčit doma, ale o svém onemocnění otevřeně hovořit a podpořit tak ostatní, kteří s alopecií bojují. Odvážně se také přihlásila do soutěže Vuchlady, kterou nakonec v loňském roce vyhrála a již brzy předá pomyslné žezlo další inspirativní ženě.
Rok jako Vuchlady máte za sebou, takže již můžete hodnotit. Co Vám projekt dal, v čem jste třeba jiná dnes oproti době, kdy jste se do soutěže hlásila?
Na tento projekt budu vzpomínat hodně dlouho. Díky tomu, že jsem se loni přihlásila, jsem poznala super nové lidi a měla možnost se vidět se známými osobnostmi. Rozšířilo mi to obzory, začala jsem Vuch vidět všude. Na focení Vuch kousků byla vždy skvělá atmosféra a legrace a celý tým umí dokonale podpořit a dodat sebevědomí. Myslím, že jsem furt ta stejná Barča, která se do Vuchlady hlásila. Stále mám stejné cíle a sny a úsměv jsem neztratila. Děkuji za tento roční zážitek!
Co Vás tehdy k přihlášení vedlo a proč byste doporučila ženám, aby to zkusily také?
Nejprve se mi to zdálo jako naprosto nedosažitelná věc, žen se hlásilo opravdu mnoho a mě popravdě ani nenapadlo, že bych to mohla být já. Zkusila jsem to, protože jsme tím podpořili projekt Tělo s příběhem, který mi dával obrovský smysl. A čím víc jsem postupovala a dostala se až do finálové pětky, došlo mi, že je to na dosah a vlastně by mi to udělalo obrovskou radost a byla by to skvělá příležitost ukázat holkám, že krásné vlasy nejsou všechno. Že se dá dál krásně žít život naplno i bez nich. A aby si i ostatní ženy uvědomily a vážily si toho, co mají. Být zdravý není samozřejmost a uvědomíme si to, až když o tuto výsadu přijdeme. Doporučila bych to určitě každé jedné ženě, protože zažije věci, ke kterým se normálně člověk nedostane, bude mít pěkné kabelky, bude se cítit jako královna a dodá to určitě každé zdravé sebevědomí.
Někdo má možná ostych, bojuje se sebevědomím. Je důvod se soutěže obávat?
Neříkám, že to není výstup z komfortní zóny. Pro mě byl výzvou už i video medailonek, protože do té doby jsem nikdy nenatáčela video, kde bych mluvila. Já osobně jsem se styděla hodně a mám to dodnes, i když by člověk řekl, že už jsem otrkaná. Ale právě tato akce je jednou z těch, kde si člověk sebevědomí dobije. Jsou tam milí lidé, kteří nikoho nesoudí. Nikdo nejsme dokonalý, ale každý máme i něco, čím lidi okouzlíme, co z nás vyzařuje. Je to akce, kde se lidé podporují a baví se. Moc se těším až své potencionální nástupkyně poznám!
Jaká by podle Vás měla být Vuchlady?
Vuchlady by měla určitě být veselá, energická holka s pozitivním pohledem na svět. Ať klidně nemá vlasy, nohu, ucho nebo je třeba plnoštíhlá, s jizvou nebo ekzémem. Hlavně ať má dobré srdce a v sobě radost i přes všechno, čím si prochází.
Již nějaký čas se potýkáte s alopecií, dokonce nejtěžší formou. Jaké byly první myšlenky, když Vám začaly nadměrně vypadávat vlasy? Zvláště žena se s tímto vyrovnává jistě dost špatně?
Když se to začne dít, hlavou se honí všechno možné. Máte o sebe strach, nevíte, co se s vámi děje, nevíte proč a jak to zastavit. Věděla jsem, že skončím bez vlasů, což je pro většinu nepředstavitelné. Stydíte se i sami před sebou, nemůžete se na sebe podívat. Pak je ale důležité se uklidnit, uvědomit si, že není konec světa a naučit se s tím být, brát to tak, jak to je, a zabojovat o své zdraví, co nejvíc to půjde.
Co bylo tím hlavním impulsem nesnažit se něco schovávat, ale otevřeně o nemoci mluvit?
Děsila jsem lidi, všichni mysleli na to nejhorší, logicky. Chtěla jsem to uvést na pravou míru a neuvádět lidi do nepříjemných situací. Navíc mluvit o tom byla a stále je moje terapie. Pomáhá mi to. Sama jsem hledala na sítích někoho, kdo to má také, abych se mohla někým inspirovat. Bohužel, moc nás takových není, tak jsem si řekla, že to bude moje cesta. Spousta lidí tohle onemocnění neznala, chtěla jsem tedy začít se šířením osvěty, aby to společnost začala přijímat a my s alopecií jsme se mohli začít cítit komfortně ve společnosti a ne jako mimozemšťané.
U alopecie existuje stále více otázek než odpovědí. Když bychom ale měli poradit někomu, kdo si právě vyslechl tuto diagnózu, nebo si není jistý, zda příznaky, které pociťuje, jsou alopecií, na koho se má obrátit? Co je třeba důležité vědět a jak nepropadnout panice?
Alopecii diagnostikují kožní lékaři, takže pokud se objeví problém s vlasy, určitě se vydat na toto oddělení. Alopecii je ale docela lehké diagnostikovat. Pokud je prostě plešaté místečko, lysinka, tak je to jasná alopecie areata. Normální výpad by mělo být 100 vlasů za den. Při alopecii padají opravdu trsy vlasů a každé česaní a mytí hlavy je peklo. Pokožka hlavy může svědět či bolet. Nejhorší na toto onemocnění je stres, málokdo se ale dokáže nestresovat a nepanikařit, když přichází o vlasy. Každopádně doporučuji zachovat klid, zajít k lékaři, dobře jíst, pít, doplnit vitamíny a doufat, že zabere léčba od lékaře. Tím, že člověk častokrát neví, proč se to děje, tak je právě i těžké na to najít ten správný “lék”. Žádná léčba není stoprocentní a nezaručí vám, že máte na celý život vyhráno.
Propuknutí alopecie u sebe dáváte do souvislosti i s prodělanou operací prsou. Pokud bychom měly udělat určitou osvětu, co by měly ženy vědět předtím, než podstoupí nějaké estetické úpravy zevnějšku?
Alopecie může mít mnoho příčin, je to autoimunitní onemocnění, takže tělo prostě s něčím bojuje, něco se mu nelíbí. Ať už je to stres, očkování, nedostatek vitamínů a minerálů, špatná životospráva, hormonální změny nebo právě i třeba operace. Já jsem podstoupila před lety augumentaci prsou a vložila si do sebe implantáty plné toxických látek, těžkých kovů atd. Tělo to nepřijalo, bránilo se. Už je mám 5 měsíců vyndané a uvidíme, jestli mi tělo odpustí. Může to být ale samozřejmě běh na dlouho trať a je i dost možné, že už to ani nikdy nenaroste. Nejsem proti estetickým zákrokům, naopak chápu, že to ženám dodá sebevědomí, cítí se lépe a má to vliv na jejich psychiku. Ale zrovna tento zákrok bych znovu už opravdu zvážila, je to zbytečný risk. Je to operace, kdy do sebe necháváte vložit něco, co tam nepatří a dělá to v těle paseku. Pokud tedy žena má předpoklad k nějakým onemocněním nebo už trpí nějakými autoimunitními poruchami (i třeba ekzém, intolerance, alergie), tak určitě nedoporučuji a zvážila bych jinou cestu k hezkým prsům než implantátem.
Těžké okamžiky, nebo naopak chvíle úspěchu často prověří vztahy, a to nejen rodinné, ale také přátelské. Vy jste si prožila obojí, jak Vaše vztahy obstály?
Co se týče partnerského vztahu, tak se ještě víc prohloubil, mám opravdu štěstí. Syn si mě vlasatou už ani nepamatuje a má mě nejraději takto bezvlasou, nesnáší, když nosím paruky. V rodině samozřejmě podpora největší a i u přátel, všichni mě takto berou a neumí si mě už jinak představit. Jen u dvou přátel mě překvapilo, že po letech přátelství se vlastně ani neozvali a úplně náš kontakt skončil, ale tak to v životě je. Někdo odejde, aby mohl přijít do života někdo nový. Za přátelství, která vznikla díky alopecii jsem moc šťastná.
Když nemoc udeří, obrátí život naruby a hodně toho vezme, je ale něco, co Vám naopak dala?
Jak říkáte, alopecie mi vzala hodně – vlasy, obočí a řasy (to ostatní mi nevadí :D), ale více mi toho dala. Poznala jsem díky tomu skvělé lidi a naopak ty toxické vyfiltrovala. Díky alopecii se mi dějí věci, které by se té hnědovlasé “normální” holce neděly. Denně mám desítky zpráv od holek, kterým můj příběh dodává sílu a cítí se díky tomu lépe, že v tom nejsou samy. A to mě nesmírně těší, že se vlastně na těch sociálních sítích cítím i trochu užitečná a že to, co dělám, má smysl. A cítím se silná, silnější než kdy předtím.
Kdybyste si mohla přát cokoliv, bylo by to získat zpět svou dřívější podobu, nebo něco zcela jiného?
Moje jediné přání je zdraví, zdraví pro mě a moje nejbližší. Je to klišé, ale opravdu tohle je nejvíc. Dřív jsem zdraví brala jako samozřejmost, myslela jsem si, že jsem nesmrtelná a že se mě nikdy nic takového týkat nebude. A kdyby těch přání mohlo být více, tak bych si prosila řasy, obočí a chlupy v nose, děkuji!
Kde se vidíte za pár let, čeho byste ráda dosáhla?
Žiju okamžikem. Chci trávit více času s rodinou a cestovat. Chtěla bych být více flexibilní, co se týče práce, pracuji na tom, tak uvidíme, jak se mi to podaří. No a dále tady chci samozřejmě být pro holky se stejnou diagnózou a pokračovat v osvětě.
Zdroj: Redakční text
Autor: Kristýna Solničková
Foto: se souhlasem Barbory Kropáčkové a Vuch (www.vuchlady.cz)
Děkuji za rozhovor.