Všichni jí říkali holka ze Žižkova. Mnohé učarovala v dokumentu Olga – to, jak byla svá, přísná a zároveň opravdově hodná. O to více si na ni vzpomeneme právě 17. listopadu a také dnes, 27. ledna, kdy si připomínáme její úmrtí.
Narodila se do rodiny v drsném prostředí pražského Žižkova, rodiče se navíc rozvedli a ona se musela starat o mladší sourozence. Pak potkala Václava Havla, kterého si v roce 1964 vzala. I přes všechny rozdíly v rodinném zázemí i povaze je pak už nic nerozdělilo – až smrt první dámy, pro kterou truchlili tisíce lidí.
Olgu Havlovou miloval celý národ. Nastupujíc do role první dámy po manželkách komunistických pohlavárů představovala vítanou změnu – ženu s vlastním názorem, a přitom tolik plnou citu a života. Na začátku byla žižkovská holka z chudé rodiny, která ráda četla. Stala se z ní nejen manželka Václava Havla, ale i žena, která neváhala podpořit každého, kdo její pomoc potřeboval.
Tři citáty o životě od Olgy Havlové
Chovám se podle toho, co si myslím. Člověk má dělat to, nač má sílu. Co umí dělat dobře.
Celý život byla sama sebou – drzou a hubatou ženou, která vždycky říká to, co si myslí. Právě její prostořekost ji často dostávala do problémů, nicméně z ní také dělala člověka hodného obdivu a následování. Neváhala odporovat malým lidem, státní bezpečnosti, přátelům – neváhala odporovat komukoliv, když to považovala za nutné pro správnost věci. K tomu všemu jí ještě navíc zbývala energie k organizování všech aktivit, které považovala za přínosné – knižní spolky, společná čtení, hraní karet, živé obrazy, točení filmů a vůbec všechno to, co činilo život za železnou oponou pro umělce, literáty a všechny ostatní alespoň trochu životem.
Nekomplikuj věci nadbytečným myšlením.
Celý život tvrdila, že síla je v jednoduchosti. A ta spočívá i v tom, že nedomýšlíme věci, které domýšlet nepotřebují – všechno totiž přijde dost brzo samo i bez toho, aniž bychom nad tím spekulovali. Právě její vlastnost nechat věci plynout, neřešit podružnosti a být svému okolí oporou z ní udělala tak neuvěřitelně silnou ženu.
Náš záměr je jednoduchý – pomoc postiženým tak, aby si mohli pomoci sami. Nerozdáváme milosrdenství, ale pomoc, která lidi – často v přeneseném slova smyslu – postaví na nohy.
Řekla v devadesátem roce o Výboru dobré vůle do Lidových novin a taky tak učinila. Od revoluce, kdy dostala tu možnost, se zaměřovala na pomoc potřebným. Nechtěla být vidět, chtěla pomáhat. Když se její přítel Jan Kašpar dostal na invalidní vozík, právě ona byla tím člověkem, který mu obstarával nutné věci. Stejně tak se ale starala i ostatní lidi, které sice neznala, ale ke kterým si i přesto našla cestu.
Zdroj fotografie: Pinterest
