Tři večery, tři otázky na Richarda Gera a v mém životě první nabídka na trojku – tak to byl pro mě 50. ročník filmového festivalu.
Už dávno není filmový festival pouze o filmech. Návštěva kina je pro některé až druhořadá záležitost, která je ovlivněna hlavně hladinou alkoholu v krvi. Většina okupantů karlovarské kolonády se hned po zahájení usídlí ve Finlandia stanu a jediná jejich záchrana před otravou alkoholem je, že obsluha přijímá poslední objednávky o půl čtvrté ráno – já o tom musím něco vědět, protože ze tří večerů jsem si do hotelu odnesla rovnou tři medaile za držáka večera.
Při jedné z cest na hotel jsem do taxíku přizvala ještě jeden mladý sympatický a stejně opilý pár. Jejich cílová rovinka končila ve stejném patře, a tak jsme měli spoustu času zhodnotit úroveň festivalu – hlavně pracovitost barmanů a úklidové čety.
Ve výtahu pár vznesl dotaz, zda si s nimi ještě nedám skleničku na pokoji. Vždyť jsou přece teprve jen čtyři ráno, že?
Hotelová obsluha už asi hodně dlouho nevyřizovala objednávku v tento čas, ale nakonec se ice kýbl na pokoji objevil, a to stejně nenápadně jako nabídka mladého páru:
„Nedala by sis s námi trojku?“ zeptala se mě slečna a nevinně zamrkala (podotýkám, že to byla moc pěkná slečna).
V tu chvíli mi v hlavě bleskl zítřejší telefonát mému příteli:
„Ahoj lásko, jak se máš? Ve Varech nic velkýho, jen jsem si to rozdala s jedním párem na pokoji… To ti byli tak příjemní lidi.“
Asi cítíte, že to by asi neprošlo…
Po menším úprku na pokoj jsem se snažila udělat malý rozbor svého aktuálního stavu: Já tedy nevím, kolikrát jste takový návrh dostali vy, ale já jsem byla mírně řečeno zaskočena; dobře, přiznám to, taky trochu polichocena – vždyť ti lidi si se mnou chtěli vyměnit DNA!
Asi pochopíte, že když mi po takovém zážitku zavolala ráno šéfová, že mám možnost večer natočit krátký rozhovor s Richardem Gerem, nebyla jsem proti. Co na tom, že neumím anglicky? Jednou jsem nasedla na horskou dráhu, tak ji teď přece nezastavím.
Když jsem ovšem stála na červeném koberci a PR manažerka festivalu mi proškrtala otázky na počet jedna, začala jsem být mírně nervózní. Asi chápete, že ve chvíli, kdy na vás kouká několik tisíc lidí a Richard vystupuje z limuzíny, už nic nevypotíte. Věta mého kameramana: „Viděla ses? Ty nemusíš umět anglicky, on ti bude chtít rozumět…“ mě sice rozesmála, ale moc nápadů mi nevnukla.
Každopádně to zabralo! Ve chvíli, kdy jsem stála za reportérem, s kterým Richard dělal rozhovor, se na mě herec podíval, sjel mě očima a mrknul.
V tu chvíli mi došlo, že vagina zkrátka vládne světem i Hollywoodem.
„Vidíš, jsem ti to říkal, že na tebe bude čumět…“ zhodnotil situaci na koberci kolega.
Samozřejmě neříkám, že si mě chtěl Richard odvést na pokoj – pouze sděluji fakt, že někdy vám dobře namalovaný obličej může zachránit nejeden trapas, a popřípadě i práci.
Žádný další zážitek se mi do čísla tři už nevešel – jen bezpočet skvělých zážitků s lidmi, díky kterým byl pobyt ve Varech opět neopakovatelný.
