Pozitivní myšlení a radostný postoj mohou ovlivnit celý den
Mám narozeniny. Ano dnes mám narozeniny. Po krásném východu slunce nad Prahou a ranním kafíčku se nad mojí náladou stahují mračna a najednou se cítím fakt mizerně. Číslovka, i když je to jen číslovka na papíře honosně pojmenovaném “rodný list” , ve mně vyvolá paniku. Vím, že čtyřicítka se blíží a mě děsí myšlenka, která se mi dere na mysl. Vždycky jsem si myslela, že s blížící se čtyřicítkou budu vyrovnaná žena, která nic neřeší, má srovnané nejen účty a stabilní příjem, ale i myšlenky v hlavě a užívá si svých životem nabytých zkušeností i peněz na kontě. Pozve mamku na dovolenou a je se svojí rodinou nastěhovaná ve vysněném domku/bytě.
Zatím na mě do zrcadla tupě zírá unavená tvář bez jiskry a energie. Ano poslední rok kojím v noci po 2 hodinách (malá má problémy s váhou), takže se to na mě někde muselo podepsat….ale až takhle? Nevyspání zkresluje můj pohled na svět a černé myšlenky se mi vtírají do hlavy čím dál intenzivněji a obalují je nepropustně jak asfaltem….jak ve filmu V hlavě mám pocit, že velín ovládá jen depka a moje optimistické JÁ někam zavřela na zámek. Snažím se vzchopit se a neutápět se v tom víc a víc….už mám pocit, že jsem beznadějný případ, a že všechny mantry, poučky a “chytré knížky” ať jdou “někam”….nemám chuť na nic…
Děti ale ven musí, už kvůli tomu, aby byly prostě venku. Mladší balím do kočáru a starší si žádá křídy. Stojím nad ní na chodníku. Křídy bytostně nesnáším, dneska o to víc. Na mobilu mi cinkají gratulace od přátel… Když vidím, jak je dcerka zabraná do kreslení na chodníku, začínám se uvolňovat. Chce po mě, abych také něco nakreslila, vezmu křídu a kreslím sluníčko s pořádným úsměvem. Přidává se paní s holčičkou, a já zjišťuji, že je to nové sousedka ze stejného vchodu. Jaká náhoda, že dcerka měla narozeniny včera. Potykáme si. Začínám “roztávat”, dokonce se i usmívám kolem sebe. Ty moje děti za to přece nemohou. Začínám se usmívat nad tím, jak jsem vlastně praštěná… Zvoní telefon, přeje mi skvělá kamarádka, která má momentálně měsíc nemocné děti, na střídačku. Kdo zná, ví, jaké to dokáže být “peklo”. Smějeme se nad tím, co my dvě inženýrky poslední čtyři roky řešíme, Zanadáváme na drahé polovičky i palmový olej a domluvíme se, že až budou děti zdravé, zajdeme spolu na večeři. Vidina večeře bez dětským tlapiček v talíři a daleko od dětského koutku mě povzbudí a v duchu si promítnu, co si vezmu na sebe….
Adi mezitím domalovala svoji krásně barevnou duhu a i moje myšlenky se konečně rozzáří všemi barvami. Házím “depku” za hlavu, omluvím se Adi, že jsem na ni ječela, a vím, že každý den se může začít znova. Cokoliv. Ať už být vyrovnanější a spokojenější sama se sebou, ať už být lepší mámou s větším a upřímnějším úsměvem, nebo “jen” super kámoškou, které se dá volat, když je někomu ouvej. Nebo být ženou sama pro sebe. Mám se vlastně skvěle, uvědomuji si, když tlačím kočárek zpět domů a Adi kolem mě poskakuje jako kůzle. I jí se ulevilo, že už se nemračím. Má mě raději s úsměvem, který mi hned oplácí a já zamačkávám slzu dojetí. Ano, mám je i sebe ráda. Někdy víc, někdy míň.
Takže dneškem začnu, abych se měla ráda ještě víc. Nejen na papíře, nejen na statusu Facebooku opět si připomenu článek: Buď víc ženská! od blogerky Atanerka111. Nečekám na zítra, doma si utřu slzy, dám vrstvu řasenky, sednu s holčičkami k filmu V hlavě i s večeří a v posteli se k sobě přitulíme. Zase ten jejich odzbrojující úsměv a já vím, že zvládnu všechno. Večer přichází manžel, v ruce moje milované Mozartovy koule. U šampaňského probereme den, vymýšlíme, co udělat, aby těch “depek” v mém životě bylo méně….nádech, výdech, nádech, výdech… bude líp…vlastně už je, život je přece fajn….a tak se přestávám brát tak vážně, protože vím, že ze života stejně nevyjdeme živí….mám se ráda. Odteď, nafurt. Slibuji.
Zdroj foto:Pixabay.com
