Čeká nás druhá adventní neděle. Já dnes pekla cukroví, tak neděli vidím ve stylu odpočinku.
Nakupte ještě ve shonu dárky – prý jsou plná obchodní centra. Nebo můžete jít na procházku. Ještě se dá doma uklízet. Můžete strojit stromeček. Máte-li rádi cukroví, tak ještě hodně a hodně pečte…ale uvědomte si, kdo to bude jíst. A těch kil kolik pak přiberete a víte, jak špatně se to shazuje!!!
Ale hlavně žádný spěch a trochu se radujte, vždyť tu budou vánoce!!!!
A jak já si pamatuji vánoce, vánoční náladu: tak trochu ve stylu básně
od Karla Jaromíra Erbena
Karel Jaromír Erben –
Štědrý den
I
Tma jako v hrobě, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará podřimuje,
děvčata předou měkký len.
„Toč se a vrč, můj kolovrátku,
ejhle adventu již nakrátku
a blízko, blizoučko Štědrý den!
Mílotě děvčeti přísti, mílo
za smutných zimních večerů;
neb nebude darmo její dílo,
tu pevnou chová důvěru.
I přijde mládenec za pilnou pannou,
řekne: Pojď za mne, dívko má,
budiž ty mi ženkou milovanou,
věrným ti mužem budu já.
Já tobě mužem, ty mně ženkou,
dej ruku, děvče rozmilé! –
A dívka, co předla přízi tenkou,
svatební šije košile.
Toč se a vrč, můj kolovrátku,
však jest adventu již nakrátku
a přede dveřmi Štědrý den!“
II
Hoj, ty Štědrý večere,
ty tajemný svátku,
cože komu dobrého
neseš na památku?
Hospodáři štědrovku,
kravám po výslužce;
kohoutovi česneku,
hrachu jeho družce.
Ovocnému stromoví
od večeře kosti
a zlatoušky na stěnu
tomu, kdo se postí.
Hoj, já mladá dívčina,
srdce nezadané:
mně na mysli jiného,
jiného cos tane.
Pod lesem, ach pod lesem,
na tom panském stavě,
stojí vrby stařeny,
sníh na šedé hlavě.
Jedna vrba hrbatá
tajně dolů kývá,
kde se modré jezero
pod ledem ukrývá.
Tu prý dívce v půlnoci,
při luně pochodni,
souzený se zjeví
hoch ve hladině vodní.
Hoj, mne půlnoc neleká,
ani liché vědy:
půjdu, vezmu sekeru,
prosekám ty ledy.
I nahlédnu v jezero
hluboko – hluboko,
milému se podívám
pevně okem v oko.
