120

Ta vzájemná solidarita s šitím roušek ze zbytků látek, starých prostěradel a dětských peřinek mě přiměla přispět taky svou troškou do mlýna (opravdu jenom troškou). Nikdy jsem nebyla žádná švadlenka, ale když teď nosívám gelové nehty, mám ruce tak gramlavé, že ani jehlu mezi prsty neudržím a navléct jehlu na nit je pro mě vrcholný výkon. Poté, co by se za mé výsledky „nenápadného“ zašívání děr na ponožkách a silonkách nemusel stydět ani Frankenstein, jsem rezignovala na snahy cokoliv ušít nebo jenom zašít. Jako na potvoru jsem si před vypuknutím nouzového stavu nechala udělat nehty o něco delší, než mám ve zvyku, takže hrozí, že brzy budu mít drápy hodné čarodějnice. Tím se však také moje zručnost přiblížila prakticky nule.
Jak se všichni v okolí pustili do šití a já jsem doma našla pozůstatky svých šicích pokusů před lety, chytlo mě to, a chtěla jsem sobě a dětem vyrobit stylové roušky s motivem růžových nebo zelených soviček. Z látky, kterou jsem doma našla, jsem zvládla nastříhat asi 40 kousků. Vytáhla jsem šicí stroj, na který se léta prášilo v šatně (tím zároveň přiznávám, že máme v šatně trvale neutřený prach) a pokoušela se ho zprovoznit.  Ani podle návodu jsem nepochopila systém šroubečků a knoflíků nastavujících napětí horní a spodní nitě, druhu a délky stehu. Prostě jsem vždycky spoléhala na to, že jednou jehlou, jednou nití a jedním stehem sešiju všechno, co zrovna potřebuju (a kupodivu se mi to dřív párkrát podařilo).  Teď stroj vrčel, ale jehla se skoro nehýbala. Strávila jsem nad tím hlavolamem spoustu času (studováním návodu a nastavováním šroubků) a vysvobodil mě až manžel, který to vyzkoušel a oznámil mi, že závada tentokrát není mezi židlí a strojem (tedy ve mně), ale že je skutečně pokažený náš letitý šicí stroj.
Tímto děkuji spolku Pro Hlušovice, jehož členové a ochotní spolupracovníci si rozdělili úkoly a vyrobili spoustu roušek pro ty, kteří dosud žádné neměli a nejsou schopni si je obstarat nebo ušít. Někdo stříhal, jiný špendlil, žehlil, šil, další roušky rozdávali těm, kteří je potřebují. Výměnou za nastříhané čtverečky látky jsem od nich dostala hotové roušky pro celou naši rodinu. Jednu dokonce z naší původní látky se sovičkami.
Myslím, že nejsem sama, která má k látce, ze které jsou roušky podomácku ušity, emoční vztah. Z té naší jsem dcerce kdysi šila stínítko do kočárku a čepičku „karkulku“. Často se používají staré květované povlaky na peřiny, nebo látky s dětskými motivy. Až tahle nepříjemná situace pomine (doufám, že to bude brzy), můžou ti zručnější šít z pestrobarevných roušek patchworkové deky, pokud to bude do velikonoc, můžeme mužům vázat na pomlázku (tatar) místo mašlí roušky.
A už teď může některé hřát příjemný pocit, když na cestě do práce, nebo na zdravotní procházce z bezpečné vzdálenosti uvidí někoho, kdo na obličeji nosí „jejich“ roušku.
Připomíná mi to rukavičkovou slavnost v knize Neználkovy příhody. Malíčci se shromáždili, vyhodili do vzduchu svoje pestrobarevné rukavičky, a jak padaly, zachytil každý dvě. Většinou jiných barev, než byly ty jeho. Pak se procházeli, dávali se do řeči a seznamovali se, a přitom si rukavičky vyměňovali, aby měli zase obě stejné. Vyměněním rukaviček se z nich stávali rukavičkoví bratři a sestry.
Pozdravme venku třeba zamáváním, nebo zvednutým palcem (i virtuálně) naše nové rouškové bratry a sestry, u kterých poznáme svůj výtvor.

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account