Zdravíčko pro všechny čtenáře a posluchače,
dne 20. 11. 2020 se udály dva příběhy po sobě,
které na sebe (pouze zdánlivě) NEnavazují.
I.
Příběh č 70:
Mám gauč, který jsem si koupila před mnoha lety, čistě na sezení
s možností pravoúhlého opření pro vhodné masírování v polosedolehu.
Při prodeji mi sdělovali, že jeho přidanou hodnotou je snadné rozkládání
a úložný prostor. (Což jsem začala plnohodnotně využívat
až o pěknou řádku let později).
Bohužel po úplném rozložení je tvrdší než jsou mé potřeby
a jelikož jej chci nechat rozložen na stálo, bylo nutné to vyřešit.
Proto jsem se jala změřit plochu a vyšlo mi, že potřebuji COKOLI
(molitan, matraci, podložku) o rozměru 122 x 202 cm,
ale byla jsem ochotna se smířit s rozměrem 120 x 200,
až tak velkorysá jsem byla.
Hledání probíhalo několik hodin, ale samo sebou bylo úspěšné.
Jedna paní měla zachovalou několika centimetrovou podložko-matraci,
pro kterou ji chybělo další smyslu plné využití a já byla nadšená,
že je za přijatelnou sumu a navíc do vzdálenosti dojezdu vozem 13 km, bonusově ihned k dispozici.
Napsala jsem jí, ale byla jsem druhá žadatelka v pořadí.
(Hlavou jsem pustila myšlenku: Inu, má-li být má,
stop lpění i strachu, vyčkám v resumé a doufám
že v můj prospěch).
Přesto jsem předem sdělila té paní, že se mohu stavit hned zítra,
tj. v pátek a nebo až v úterý.
Druhý den se mi ozvala, že se těší na mou návštěvu v předem nabízený
a první možný termín.
Přesně ve 14:07 jsem parkovala na krásně velkém místě přímo před vstupem do domu (“energie” jsou chytré a vědí, že s něčím tak velkým,
kord když manévrují dvě ženy, je ideální jim dopřát kratší vzdálenost
pro dřinu alias tahání se s tím).
Ona 5 cm tlustá matrace vypadala na oko ještě lépe než dle fotografie
a popisu (o to větší radost jsem měla).
Zároveň jsem si všimla držení těla u mladé paní s dlouhou kšticí, zajímavou barvou v odstínu mezi hnědou a měděnou a říkám jí,
čím se živím a jestli chce odstranit to, co ji může začít trápit,
a možná již sem tam bolí.
S radostí, byť ne zcela směle přikývla.
Začala jsem školit (ukazovat i mluvit) a rovnou ji naváděla, ať se přidá, protože ŠPETKA PRAXE VYDÁ ZA TUNU TEORIE,
jak říká jedno moudro…
Začaly jsme pozicí výchozí s názvem STOJÍCÍ SOCHA,
přešly na DÝCHÁNÍ a přidaly pohybovou pozici PÁV.
S nadšením kvitovala můj postřeh a péčí bez dotyku a s 2m vzdáleností
od sebe, kdy se nad námi třepotalo zbylé listí na stromech.
Po ukázce a vyzkoušení si – se mě zeptala kolik je dlužna za takovou skvělou péči? Odpověděla jsem úsměvem, a že již pomohla onou podložkou/ matrací.
Ještě večer mi napsala velmi milou zprávu, jak jsem ji uchvátila,
že je báječně jaká jsem (více takových – dodala), a že by s chutí šla
i pokecat u kafíčka protože mám léčivě příjemný postup a přístup.
Inu, děkuji jí tímto na dálku, může být, když bude třeba.
Na další příběh, přesně 71. v pořadí se můžete těšit ještě letos,
30. 12. 2020.
S pozdravem, WV.
