Je to měsíc, co žijeme na vsi 30 kilometrů od Brna a všimli jsme si mnoha rozdílů v přístupu k životu a práci. Protože pro své podnikání nepotřebujeme být denně ve městě, zatoužili jsme po čerstvém vzduchu a úplně novém způsobu života a práce z domova. S Markétkou a Kryštůfkem jsme se odstěhovali na dědinu o pěti stech obyvatelích, jejíž průjezd autem trvá přibližně minutu, má obecní úřad, mini-kostel, hospodu a sámošku (poštu ani hřbitov už nemáme). Změny v pohledu na věc ve využití času, práce a soukromí jsou místy velmi odlišné.
Především a hlavně jde o čas a práci s ním. Běžné ráno ve městě bylo o vyplazení se z postele, snahy ze sebe něco udělat, snídaně atd. a potom tak nějak pracovat až do večera. Mezitím výjimečně sednout do auta a zajet někam na jídlo, protože se nám zrovna nechce vařit. Nakonec jsme skončili okolo deváté u nějaké seriálu, filmu nebo u předčítání knihy. Běžný den na vsi vypadá úplně jinak.
Vstaneme odpočatí. Už jen kvůli faktu, že je v noci skutečně tma, ne diskotéka projíždějících aut, pouličních lamp a obecně světelného smogu města. Mimo jiné jsme vyspaní i proto, že je tady v noci absolutní ticho, žádný šum dálnice, ulic ani sem tam bouchnutí, dupnutí nebo mlácení sousedů. Tady je absolutní klid (a to i přes den). Jen Kryštůfek na procházce vždy rozštěká celou dědinu. Do práce jdeme do místnosti oddělené dveřmi od obytné části domu, kde je čistě pracovní zázemí. Pracujeme celé dopoledne intenzivně a efektivně naproti sobě. Když už toho máme dost a potřebujeme pauzu, máme hned několik možností. Jít si sednout ke krbu a dívat se na oheň nebo, a to mám vůbec nejraději, nachystat další dřevo se sekerou v ruce, odházet sníh z chodníku a příjezdové cesty na dvůr (už jsme měli i půl metru!), házet aport Kryštůfkovi a pokud to sníh dovolí, velebit zahradu. Pokud by někoho napadlo, že si objedná jídlo na oběd… Tady si nikam do restaurace nezajdete a dovážka jídla není DO 90 minut, ale nejdříve ZA 90 minut… a já mám hlad teď. A pak zase chvíli zpět do práce. Končíme okolo čtvrté a máme spoustu času pro sebe.
Třeba na psaní knih, hraní na kytaru a čtení. Markétka mnohem více šije a baví se pečením. U toho jsme ve společném prostoru společně, povídáme si, hrajeme si s Kryštůfkem a to vše s vědomím, že jsme všechno udělali a máme hotovo. Protože k tomu byla co? Motivace a chuť. Není to jen o bezbřehém pracování a dělání věcí, tady si člověk užívá a navíc při tomto počasí ještě stihneme procházku před západem slunce. Večer si uvaříme, podíváme na seriál, nachystáme dřevo, pouklízíme, připravujeme plány na další dny a jsme spolu. Jakože skutečně spolu, ne jen takové to, že s někým sdílíte bydlení. Prostě spolu : spolu. Tohle jsme hledali a našli.
Obstarání domu stojí mnohem více času a energie než byt. Na druhou stranu, když už máte všeho tak akorát, je velmi příjemné se jít poštípat dřevo, uklidit zahradu, vzít pejska ven, zamést sníh. Spojení s prací rukama je výjimečné, dává prostor přemýšlet, být sám se sebou, promyslet věci a užít si prostou jednoduchou činnost.
Po měsíci už člověk umí vystřízlivět z prvotního nadšení. Jasně, že jsou chvíle, kdy se nám nechce pro dřevo do -14 stupňů a že někdy už nevíme, co vařit a obyčejná pizza by byla spasením. Když se podíváme na stěhování na dům mimo Brno z nadhledu, dostáváme přesně to, co od něj očekáváme a výměnou zase dáváme něco navíc. Pro nás velký krok kupředu.
Jak to máte a chcete mít vy?

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account