Je to 10 dní co jsem se dozvěděla od třídní učitelky, že spolužáci už tři roky spolužáci trápí moji dceru. To co mi doma povídala jsem brala jen jako dětské šťouchanice. Jenže to co vypadlo omylem z učitelky mi už jako šťouchanice nepřišlo. A tak jsem uhodila na dceru a ta se přiznala jak to je. Fajn, řekla jsem si. Ve čtvrtek je rodičko. Vyšlu manžela, aby to dal do pořádku.
Jenže to jsem netušila. Že ve čtvrtek příjde dceři důtka za nenošení pomůcek. No to už bylo na mě moc. Důtka totiž byla datovaná dnem po té co jsem s učitelkou mluvila. A ta se mi o důtce ani slovem nezmínila.
Manžel na rodičko šel. Co se šikany týkalo nevyřídil nic, protože o tom nezačal před všemi rodiči, ale jen před učitelkou. A pomůcky? Ty všechny našel v její lavici, kufříku a kapsáři na lavici.
To už bylo přes čáru a tak padlo rozhodnutí, že dcera půjde do jiné školy. Kluci nechtějí, protože mají dva roky do konce základky a nechtějí si hledat nové kamarády.
Napsala jsem e-mail na kamarádkami doporučenou školu. V úterý tam i s Ká´tou zajela. Vyřídila přijetí. Včera jsem zašla za “naším” ředitelem a vyřídila výstup ze školy. Co mnou otřáslo a jsem ráda za krok, který jsem udělala bylo, že se ředitel v nejmenším nezajímal na důvod, proč dávám dceru pryč. Jen si vzal příslušné papíry a tím to pro něj zhaslo.
Tak si říkám:” Jaké vedení, takový kantoři. Bůh nám pomáhej před takovými lidmi.”
