Když Adam Kavalír v deset hodin dopoledne svižným krokem, který stále zrychloval, vykročil z domu a Eva Sámová zůstala zavřená ve svém bytě, Ema Benetová rozhodně nelenila a vydala se za paní M., jež vysedávala na schodech před hlavním vchodem, vedle sebe měla postavený hrnek s kouřící kávou a sledovala hbité stěhováky, které zpomalovala svými dotazy a nabídkami pomoci, na které stěhováci se svaly, za které by se nemusel stydět ani Arnold Schwarzenegger (naopak by se mohl stydět za ty svoje) odpovídali: „Vy chcete pomoct nám?“. Přijeli podruhé a naposledy a ona jim jen ráda seděla v cestě. Bavilo ji, jak ji překračují, jak se jí vyhýbají a doufala, že by se s nimi třeba mohla dostat do konfliktu, a konečně si trochu déle pohovořit, což se jí včera nepodařilo, ačkoli byla trpělivá a zkoušela to po celou dobu, kdy sbíhali schody a nejméně desetkrát zopakovali trasu od auta k bytu do druhého patra, od auta k bytu do druhého patra.

„Paní M., chtěla bych se vás na něco zeptat,“ začala Ema a posadila se vedle ní, takže na schodech už nebylo místo, kudy projít.

„Konečně někdo!“ zvolala paní M. radostně. „A na co?“ optala se a usrkla vychladlou kávu.

„Na pana Adama a paní Evu.“

„Proč na ně?“

„Zajímají mě.“

„To mě taky.“

„Vás zajímají všichni.“

Paní M. měla možnost se urazit, ale neudělala to, protože vidina toho, že bude moci druhé osobě svěřit nějaké informace, byla lákavější.

„Tak co bys chtěla vědět?“

„Všechno, co víte vy a já ne.“

„Toho moc není,“ namítla.

„Vždycky jste přehnaně skromná, ale nevím, jestli je přehnaná skromnost dobrá vlastnost,“ utrousila Ema s ukazováčkem přiloženým ke rtům a vypoulenýma očima.

Paní M. dostala druhou příležitost urazit se, ale ani tu nevyužila. Zato využila Eminu neodolatelnou pobídku.

„Tak dobře,“ paní M. usrkla další doušek kávy, jako kdyby byla politik a chystala se k dlouhému proslovu. „Oba se znají už od dětství. Vyrostli kousek odsud, bydleli ve stejném domě. Rodina pana Adama tam bydlela dlouho předtím, než se narodil, zato rodina paní Evy se tam přestěhovala, když bylo paní Evě asi dvanáct nebo třináct. S Adamem se skamarádili, jak jinak. To víš, chodili do stejné školy, bydleli ve stejném domě, dokonce ve stejném patře jako tady. A potom to přišlo!“ najednou zvýšila hlas, až se Ema lekla. „Paní Eva byla vždycky hrozně hezká, takže nebylo divu, že se do ní pan Adam zakoukal – používá se tohle slovo i dnes? – a ona se zakoukala do něj, to ale s podivem bylo, když si vezmeš, že se o sebe moc nestará. Chodí rozcuchaný, v nevyžehlených košilích, vytahaných tričkách, mívá špatně zapnuté knoflíky,“ vyjmenovávala paní M. a Ema pokyvovala na souhlas. „To jim bylo asi šestnáct nebo sedmnáct. To víš,“ podívala se na Emu, „vlastně ještě nevíš,“ opravila se, „ale je to věk, kdy si myslíš, že je to velká láska a napořád. Ale potom tě to přejde,“ poplácala Emu po stehně.

„Je to taky přešlo?“ zajímala se Ema.

„Vlastně ne. Když měli po maturitě – oba měli to štěstí, že chodili na gymnázium –, tak přišli s tím, že se vezmou. No, to bylo! Jejich rodiče samozřejmě nic takového nedovolili. Pan Adam zůstal tady v Olomouci, ale paní Eva odešla do Brna na vysokou – a to tehdy nebylo nic samozřejmého! Ale o tom asi taky nic nevíš, takže nic. Paní Eva se tam seznámila se svým pozdějším manželem. Studoval na doktora! Nikdy jsem nepochopila, co na těch bílých pláštích lidi vidí! Já je kupříkladu nemám vůbec ráda, protože…“

„Paní M.?“ přerušila ji Ema.

„Ano?“

„Paní Eva,“ připomněla jí, aby se vrátila k hlavnímu tématu a vedlejší si nechala na jindy.

„Jo, jasně. Pan Adam a paní Eva. Takže když se potom paní Eva vrátila, vrátila se i se svým doktorem,“ paní M. slovo doktor vyslovila s náležitým pohrdáním. „Chvíli na to se vdala, začala pracovat, za dva roky se jí narodila dcera. Po dvaceti letech se rozvedla a nakonec nějak skončila tady.“

„A co udělal pan Adam, když se paní Eva vrátila?“

„Když si paní Eva vzala toho svého doktůrka, tak asi neudělal nic, hm?“ hádala paní M.

„A jaký byl její manžel?“

„Byl to blbec.“

„Říkala jste, že to byl doktor. Já myslela, že doktoři jsou chytří?“

„Jsou, ale jak na co. Vzhledově se k ní ale hodil dokonale. Chodíval jenom v obleku, vždycky s kufříkem, vykračoval si jako pán, vypadal šíleně důležitě, až se mu člověk musel smát, a to on neměl rád.“

„Vy jste ho znala?“

„Jen zběžně. Bydleli kousek odsud, tak jsem ho občas potkala. Naštěstí to byl chirurg, a ne gynekolog, tak jsem se mu nikdy nedostala do rukou.“

„A proč od paní Evy odešel? Nebo ona odešla od něj?“

„Ona od něj neodešla, i když to měla udělat.“ Paní M. se opatrně rozhlédla napravo i nalevo, potom se k Emě naklonila a zašeptala: „Našel si totiž mladší,“ prozradila.

„O kolik?“ zeptala se stejně tiše Ema.

„O patnáct let!“

„A je s tou druhou pořád?“

Paní M. zavrtěla hlavou. „Ne. Víš, v takových případech je vývoj následující,“ jala se zkušeně vysvětlovat, „ta, která je nejdřív druhá, se později stane první, ale potom je opět druhá, jestli mi rozumíš.“

„To nevím,“ přiznala Ema. „Ale to nevadí.“

Paní M. se od Emy odtáhla a změřila si ji. „Proč to všechno chceš vědět?“

Ema pokrčila rameny. „Jen tak,“ hlesla a zarýpala prstem ve schodu. „Jsou to naši sousedi, tak jsem zvědavá, vedle koho bydlíme.“

„Jasně.“

„Tak já půjdu.“ Ema vyskočila na nohy a uhnula jednomu stěhovákovi, který odnášel křeslo.

„A já tu zůstanu, kdyby naši stěhováci potřebovali pomoc.“ Řekla to dostatečně nahlas, aby ji bylo slyšet.

Bylo přesně dvanáct hodin, když na schody začaly našlapovat čísi nohy a Ema podle toho, jak byly pomalé a jak ztěžka zdolávaly jeden schod po druhém, poznala, že se Adam Kavalír vrátil z procházky. Na vrcholu schodiště se zastavil.

„Zase ty!“ pověděl místo pozdravu a lehce zaklonil hlavu dozadu.

Ema sedící u jeho dveří a usmála. „Ano! Máte radost?“

„Nesmírnou.“

„Dnes jste byl venku hodně dlouho.“

„Možná jsem se měl ještě zdržet a pak bych tě tu nenašel.“

„Našel. Když chci, jsem vytrvalá!“

„Želbohu.“

Ema se postavila a nasadila nevinný výraz.

„Tak co chceš tentokrát? Jestli mi chceš nabídnout bábovku k obědu, tak se nenamáhej. Nic takového obědvat nebudu!“

„I kdybych chtěla, tak by to nešlo. Skoro celou jsem ji snědla, když jsem tady na vás čekala.“

„Celou? Bude ti špatně.“

„Skoro celou,“ vztyčila ukazovák a očima sjela k zemi, kde ležel talířek se zbytkem. „Pozvete mě dál?“

„Jen když hned odejdeš. Ale k obědu ti nic nabízet nebudu.“

Adam Kavalír odemkl dveře od bytu a Ema do něj rychle vklouzla, kdyby si své pozvání rozmyslel.

„Máte to tady…,“ Ema se rozhlédla po titěrné chodbě, z níž se vstupovalo přímo do kuchyně, „malé?“

„Mně to stačí.“

„Vám možná, ale co až nebudete bydlet sám?“ nadhodila Ema.

„Vždycky jsem bydlel sám a byl jsem tak nejspokojenější.“

„A už nejste?“

„Cože?“

„Použil jste minulý čas, takže to znamená, že už nejste spokojený, když jste sám.“

„Nechytej mě za každé slovo,“ řekl podrážděně. „Byl jsem spokojený a jsem spokojený. Stačí?“

Adam Kavalír odklidil ze stolu talířek se zbytky snídaně a vložil je do dřezu.

„Ne! A kvůli tomu jsem tady. Takže,“ Ema se posadila ke stolu a zahleděla se na svého souseda, „co budete dělat s paní Evou?“

Adam Kavalír na ni zůstal zírat. „Co já budu dělat s paní Evou?“ ukázal si ukazováčkem na hruď.

„Jo,“ kývla hlavou.

„Nic.“

„A to je špatně!“

„Poslechni, Emo,“ Adam Kavalír ještě netušil, co chce povědět, ale Ema mu nedala příležitost, aby na to přišel.

„Ještě pořád se na ni zlobíte, protože odešla do Brna a nezůstala s vámi tady?“

Adam Kavalír lehce pootočil hlavu. „Kdo ti tohle řekl?“

„Vážně to neuhodnete?“

Adam Kavalír vzdychl. „Paní M. by se měla zabývat vlastním životem a ostatním nechat jejich vlastní.“

„Myslím, že ona moc zábavný život nemá,“ odhadovala Ema.

„To ani já, a přitom se nese…“ zarazil se, „nestarám o životy druhých.“

„Nemusíte se zajímat o životy druhých. Stačí, když se budete zajímat o život paní Evy.“

„Ona má svůj život, já ten svůj. Ten náš společný se rozdělil ještě před revolucí.“

„Tak se teď po revoluci může zase spojit. Nikdy vás nenapadlo, proč jste zase skončili ve stejném domě? Dokonce na stejném patře?“

„Ne,“ odpověděl lakonicky.

„To byl osud!“ pověděla Ema dychtivě.

„To určitě,“ zamumlal Adam Kavalír skepticky.

Ema si povzdechla. „S vámi je to fakt těžké.“

„Naopak. Se mnou je to ohromně jednoduché.“ Adam Kavalír vstoupil do chodbičky. „Návštěva skončila,“ zavolal na Emu do kuchyně.

Ema se neochotně zvedla a odploužila se z kuchyně. „Myslím, že paní Evu hrozně mrzí, jak to s vámi dvěma dopadlo. Myslím, že ji mrzí, že si nevybrala vás, ale toho doktůrka,“ Ema napodobila arogantní tón paní M.

„A já si myslím,“ naklonil se k ní, až měl obličej tak blízko, že se jeho velký, výrazný nos skoro dotýkal Emina malého nosíku, „že bys měla myslet méně.“

Ema se nedala. „Zkuste o tom přemýšlet.“

Adam Kavalír beze slova otevřel dveře, a jakmile z nich Ema vyšla, beze slova je i zavřel.

Pokračování příště…

 

AKM

 

Foto: Pixabay

Tagy:
5 Komentářů
  1. Lenka Hudečková 10 měsíců ago

    Anet, četla jsem tak rychle, že jsem nestačila pomalu ani rolovat stránky :-), pěkné a možná tuším, jak to dopadne… i když… třeba se mýlím 🙂

  2. NelaVávrová 10 měsíců ago

    Kombinace Adam a Eva :->, zase úžásné 🙂

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account