Ještě před pár týdny jsem tvrdila, že syndrom hnízdění je výmysl z maminkovských knížek a časopisů. Minulý víkend ale dosedla hnízdící nálada i na mě. Uklízela jsem všechno (včetně poliček s kořením) a tak intenzivně, že ze soboty na neděli jsem prakticky vůbec nespala, jak mě po maratonu s hadrem bolela záda. Ten maraton myslím doslova. Večer jsem ze sportovního náramku zjistila, že jsem po našem bytě nachodila přes 15 kilometrů!
A protože se mi v něm zdálo nějak hrozně těsno na to, že do něj za pár dní přibude nový člověk, rozhodla jsem se ho nejen uklidit, ale taky z něj spoustu věcí vyhodit. Ať už to byly květiny, které jsem dostala od B. při různých příležitostech a z nostalgie je usušila. Nebo starý mixér s tupými noži, který jsme nepoužili přes dva roky, přesto stál na kuchyňské lince. Reklamní hrníčky. Plastové nádoby bez víček. Anebo hromada pásků a levných slunečních brýlí, které se už léta tváří, že je jednou začnu znovu nosit, ale ten den pořád nepřichází.
Protože jsem je nedokázala vyhodit tolik let, překvapilo mě, jak to tentokrát bylo jednoduché a do kontejneru jsem je až na pár drobných výjimek odnášela vlastně až skoro s nadšením. Přičítám to nejen miminku, ale také dokumentu o minimalismu, který jsme s B. shlédli večer předtím a který jsem ještě dlouho poté nemohla dostat z hlavy. Přesto musím říct, že jak snadno se mi uklízelo v kuchyni a kupodivu i v šatníku, v obývacím pokoji, kde máme knihy a měli jsme třípatrovou polici s dévédéčky a hudebními CD, jsem tak lehce navázat nedokázala. Ačkoliv v té hromadě knih byla spousta těch, které už nikdy v životě nebudeme číst, třeba paperbackové detektivky do letadla. V hromadě DVD zase seriály, které jsou zdarma dostupné on-line na naší televizi, a v kupě CD desítky disků z časopisu Music, jehož byl kdysi předplatitelem můj tchán. Schováváme je tak automaticky, že až v sobotu nám vlastně došlo, že je momentálně nemáme ani na čem přehrát.
Žádná z těch věcí neměla nijak extra velkou hodnotu, jenže když jsem je brala do ruky, hned mi vytanulo na mysli, kolik úsilí, času, trpělivosti a všeho dalšího někdo vložil do toho, aby je napsal, natočil nebo nahrál. Připadalo mi skoro hříšné nasypat je do černého plastového pytle a odnést do popelnice společně s reklamními hrnky. Když jsem přemýšlela, co s tím a jak ulevit výčitkám svědomí, že vyhazuju duchovní hodnotu, napadlo mě, že nám se třeba už nehodí, ale někomu jinému by knížka (i když “jen” severská detektivka v paperbacku někam na cestu) ještě radost udělat mohla.
A tak jsem místo černých pytlů vzala bílé krabice, naplnila je každou až okraj a na víko napsala: “Knížky a muzika zdarma. Vezměte si, co se vám líbí, a užijte si to.” A tyhle zanesla ke kontejnerům. Věděla jsem, že od soboty do úterního poledne, kdy jezdí popeláři (a nemilosrdně naloží všechno, co jim stojí v cestě), má každý z mnoha spolubydlících v našem obrovském komplexu čas vybrat si, co se mu zlíbí. A taky že ano! Už v sobotu večer nebylo ani v jedné ze čtyř krabic vůbec nic.
Zbavila jsem se kupy věcí, výčitek svědomí z vyhazování a ještě jsem někomu udělala radost. Já vím, že s dokumentem o minimalismu to sice úplně neladí (náš byt je prázdnější, ale byt někoho jiného zahlcenější), ale stejně když jsem dneska ráno procházela kolem kontejnerů a nebyly tam už ani krabice, zalil mě takový hřejivý pocit.
Zkuste to také!
Jana LeBlanc
Více článků najdete na www.comiudelaloradost.cz
