Běžím… Supím úzkou cestičkou v zahrádkářské kolonii, batoh na zádech vrže, zbytek čaje v termosce žbluňká. V prudké zátočině vidím mizet zadní kolo Iškova odrážedla. ” Doprčic!” Dobíhám k zatáčce, a vidím Iška přibržďovat dole u garáží. Pomalu dojíždí k úzké proluce mezi garážemi, které říkáme Zkratka. A ČEKÁ. Čeká a ohlíží se, kde se courám. S funěním dobíhám, a Išek znovu vyráží ke svému cíli. Další zatáčka a já opět běžím závody. Můžu být klidná, 3x týdně takový úprk a kila, nabraná přes zimu, poletí dolů.
Probíhám kolem nevrlého jezevčíka, vyjede po mně. Fuj! Ještě, že je na vodítku…Hledám Iška. Stojí na kraji chodníku a čeká. Dojdu k němu, rozhlédne se a okomentuje to slovy: ”Doleva, doprava, nejede nic, můžeme jít. ” A tak přejdeme přes silnici, Išek nasedá a závody pokračují.
Daleko v předu malý řidič zastavuje, opírá kolo o zeď a čeká, až k němu přifuní jeřáb, a zvedne ho do výše okna v přízemí. Zkontroluje, zda na něj čeká keramický obrhlemýžď se zeleným obličejem. S úsměvem konstatuje: ” Je tam.” Nastartuje odrážedlo a ujíždí k další zastávce, kde spává za oknem černý kocour. Opět kontrola. Už neběžím, funím, bundu přilepenou na zádech. ” Sakra, ten batoh dnes váží snad třicet kilo!”
Konečně dosedám na lavičku. Mrknu na mobil. Máme čas, autobus právě odjel úplně narvaný studenty. Zřejmě se v Mariánském údolí konala nějaká akce, neboť les vyplivuje stále nové a nové mladíky. Asi pánská jízda?
František vyhlíží další autobus. Bojím se, aby v tom zmatku, který na zastávce dnes panuje, neodjel s někým jiným. Snažím se ho nalákat na prohlídku velké plastové labutě, která si nás prohlíží z výšky kolotoče. Asi ani jemu se ten chaos na zastávce nelíbí, nasedne a jede vstříc bílé labuti.
Opře kolo u houpaček a prohlíží si velké koníky, labutě a draky posazené za sebou v kruhu. Skláním se k Iškovi a vyprávím mu o konících a houpačkách. Náhle za sebou ucítím pohyb. Vrrrr !!! Prudce se otáčím a vidím černého psa, jak ode mě s vyceněnými zuby odskakuje ! Na krku mu visí utržený kus řetězu. Chlapec mě chytá za ruku, vím, že se bojí psů. Černý agresor nás obkroužil a teď doráží z druhé strany. Poskočí dopředu, vycení zuby: Vrrr! Levou rukou objímám Iška, v pravé držím zbraň – odrážedlo! Pes se mě snaží zastrašit, já zastrašuji psa. On udělá výpad a zavrčí, já křičím a mávám odrážedlem. Pes kolem nás krouží, my pomalu, pozpátku ustupujeme. Išek se mě drží jako klíště, hlavu zabořenou do mého stehna.
Za zády, pár metrů od nás, stojí na zastávce asi třicet mladíků. Kouří, svačí, povídají si, někteří na nás koukají, ale žádný nepřijde na pomoc. Blížíme se zpět k zastávce a pes pomalu o nás přestává jevit zájem. Teprve teď si troufnu otočit se k němu zády.
Usadím roztřesené tělo na volnou lavičku, kolo opřu vedle sebe. Išek se mi posadí na klín, ani se nehne. Objímám ho a v duchu zpracovávám nepříjemný zážitek. Vnímám malé tělíčko před sebou, nezvykle klidné. Ještě před chvilkou radostně poskakoval a vyhlížel náš červený autobus.
Doma jsme po obědě, jako obvykle, hráli ”Člověče, nezlob se!”. Já hru podám, Išek připraví figurky a kostky. A jedeme malé kolo, on má vždy modré figurky a velkou modrou kostku. Mě určí červené figurky a malou červenou kostku. Na velké kolo má on opět modré figurky, a já černé a malou bílou kostku. Už půl roku je to náš neměnný rituál.
Išek staví figurky na hrací plochu. Moc nemluví, a já jsem ráda. Nemohu se soustředit, stále myslím na to, co se mohlo stát… Právě jsme dohráli hru, když přišla Iškova maminka. Balím batoh a loučím se. Běžím po schodech dolů a v duchu se už vidím doma. Dnes byl náročný den. Ještě jedno patro přede mnou … a teď mi to došlo! Sedám na schody a z hluboka dýchám: ON MI DAL SVOJE MODRÉ FIGURKY!
