,,Jsem s tím smířaná, a vím že už druhé nechci,,
Ale je to pravda? Nebo jen přesvědčuji okolí? Nebo sebe? Jak to je?
Mám dvouletou dceru, a moje nejhorší zkušenost nebyl porod, ale to co nastalo PO. nesnášela jsem sama sebe, možná některá z Vás prožila to samé, některé mě odsoudí, některé mě pochopí. Laktační a poporodní psychóza. Zlo, které Vás nutí nenávidět samou sebe, a nechápat Vaše dítě..
Ano i tohle zažije matka v období, kdy Vás Vaše dítě nejvíc potřebuje. U mě tohle ,,období,, trvalo dlouhé 2 měsíce.
Teď, když má dcera dva roky, je tohle všechno zamnou, a najednou si uvědumuji, že druhé dítě by nebylo špatné, a že ho docela chci, ale , je tu velké ALE. Já přece nemůžu mít druhé dítě ( zdravotní důvody 50%) a manžel nechce… Nejdřív jsem byla já zásadová, a radikálně si stála za tím, že druhé nechci, nechtěla jsem znovu prožít to hnusné období, co s Vendulkou na začátku.
Ale teď jsem ochotná to risknout, a dát lásku i druhému, ale manžela jistě nepřesvědčím, a jeho argumenty jsou docela pochopitelné, nechce rozdělovat, nechce dávat přednost ,,někomu jinému,, před Vendulkou, nechce ať je naše Vendy odstrčená….
Jsme oba starší sourozenci, jsme oba ti co to dětství neměli ideální, ale každý na to máme jiný názor na druhé dítě.
Změnila jsem názor, pro mě k lepšímu, dle něj už to je provokace….
Kde je chyba? Jak to vyřešit? Dát tomu čas? Ale jak dlouho? Jak moc to připomínat? Bát se, že už nikdy nebudu mít miminko? A nebo ?
