Nedávno jsem si vyzvedla z karlínského kostela po letech od faráře Cútha svůj křestní list. Byla jsem zvědavá, tedy zajímalo mě hlavně, jestli nemám druhé jméno, které by se mi líbilo do monogramu a prostě jsem byla zvědavá, nikdy jsem křestní list neviděla, až nyní. Tři kmotři a žádné druhé jméno…
Ve škole bych si náboženství nevybrala, vybrala bych si etiku, ta bývá na různých arcibiskupských, a úspěšných školách, na výběr.
Kostel z mého pohledu byl na vesnici kultura. Hospoda a kostel, dvě místa, kam lidi chodili.
Nicméně jsem hledala desatero božích přikázání, co tam vlastně je, a zaujalo mě něco jiného, to platí v každém případě bez ohledu na cokoli.
O vztazích k rodičům, prarodičům a sourozencům, by šlo mluvit ještě dlouho. Chtěl bych ale toto téma zakončit takovým „desaterem“. Není to desatero Božích přikázání, ale jakési krátké teze, které si můžeme odnést z toho dnešního setkání:
1) I přesto, že nám někdy rodiče připadají trapní, mějme přesvědčení, že to s námi myslí dobře.
2) Rodiče nám dali celý náš život, začněme ho už dnes po kouskách vracet.
3) Nebojme se s rodiči komunikovat. Je zajímá, jak si vedeme ve svém životě.
4) Dávejme rodičům svůj čas. Oni chtějí být s námi.
5) Chovejme se k rodičům tak, jak chceme, aby se jednou naše děti chovaly k nám.
6) Rodiče už vědí, o čem je život. Tak neváhejme si jít za nimi pro radu.
7) Nejvíce potěším rodiče, když budu vést dobrý život.
8) Za své rodiče Bohu děkujme a s důvěrou přednášejme své prosby.
9) Rodiče nejsou supermani. Také mají právo dělat chyby.
10) Neustále mějme sílu odpouštět.
