134

Smutné a osamělé bytosti vychovávají smutné děti
Dětství. Nejzásadnější období celého života. Každý ho zažil a ví, jak obrovská radost, nevinnost a láska tam je. Také víme, jaké bolesti, traumata a nízké sebevědomí odtud může plynout. Myslíme si a také slyšíme od celé společnosti, že když dovršíme věku, kdy máme být dospělými, že tak vskutku jsme.
Ale je to tak opravdu?
Znám mnoho lidí, kterým je přes 50 let a dospělými nejsou. Jejich duše je dětská a v jejich duši je potřeba toho tolik poléčit, dořešit a ve svém vlastním vnitřním dítěti potřebují cítit spoustu lásky, podpory, péče a přijetí. Není-li tomu tak, nelze doopravdy dospět a posunout se dále, nelze skutečněžít plný, láskyplný a naplněný život. Děti, dětství, vnitřní děti nás dospělých, to jsou témata, která patří k našemu životu a vždy patřit budou. Koukněme se dále než jsme běžně zvyklí a spatříme mnoho krásného. A to tak, že budeme ochotní vidět věci srdcem, tak jako dítě.
Dětská samota je velkým tématem, kterému jsem se díky Nadaci Naše dítě začala zajímat i já. Mám to štěstí pracovat s dětmi a jejich maminkami, a to téma je všudy přítomné a akutální.
Co to je samota? A co to je osamění? Jak poznat, že naše dítě má vše, co potřebuje a jak zamezit jejich osamělým pocitům?
Je naprosto v pořádku, aby každý z nás, včetně dětí, měl prostor pro to být sám. I dítě potřebuje chvilky, kdy se vzdálí a je rádo samo. Hraje si, zpracovává, co vše zažilo a ve chvílích, kdy chce se zase vrátí do společnosti svých rodičů, pěstounů, kamarádů, atd. …
Tady je velice důležité, že je zde jeho svobodná vůle – „chci být sám, jsem“, „chci být s ostatními, jsem“, „ale vždy mám, kam se vracet a jsem tam vítán, jsem tam přijímán, neobtěžuji, naopak všichni jsou rádi, že tam jsem“. Tento druh samoty je přirozený a naprosto v pořádku.
Jiné a velice smutné případy jsou chvíle, kdy je dítě samo, cítí se osamělé a má pocit, že překáží. Touží po pozornosti, ocenění, pohlazení, zájmu, ale ve svém světě (v rodině, ve svém vnějším okolí) cítí, že „obtěžuje“, nevnímá tam žádné souznění, teplo ani přijetí. Raději se tak uzavře do svého imaginárního světa, jen aby mu nebylo ubližováno tím, že místo pohlazení, rodiče řeší „důležité“ věci, které pro dítě jsou ale absolutně „nepodstatné“.
Dítě potřebuje lásku, za všech okolností. Lásku, kterou čerpá s obyčejné pozornosti, zájmu, klidu, míru v rodině, pravdivosti a upřímnosti ve vztazích a opravdovosti ve všem, co celá rodina dělá.
Je horší, když je osamělé dítě obklopeno mnoha hmotnými věcmi, které mu mají dát pocit tepla a lásky nebo když je dítko z chudé rodiny a místo pár vřelých chvilek rodiče řeší finance, práci a jiné starosti?
Myslím, že to vyjde na stejno. Oba případy mají stejnou podstatu – dětská osamělost. Smutné a osamělé bytosti vychovávají osamělé děti. To je důležitá rovnice. Můžeme to také popsat tak, že rodiče, jež vlastně ještě nedospěli vychovávají děti v osamění, protože jejich vnitřní děti nemají to, co by měly mít. Zájem, vřelost, teplo, bezpečí a pozornost. Neumíme-li si toto vše dát my dospělí sami sobě, jak to pak můžeme dát dětem? Mnohdy se toto děje velice nevědomě. Rodiče mají pocit, že se dětem věnují na 100%, připravují pro ně program, kroužky, sednou si s nimi po práci a povídají si. A to je skvělé. Jen někteří z nich, i když toto vše dělají, dětem nenaslouchají. Ve své vlastní představě, o tom, jaké by jejich dítě mělo být, zapomenou, že to které sedí před nimi se cítí smutné a osamělé. 

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account