TYPOLOGIE MATKY aneb Jak nás ovlivnily naše matky? (Díl IV.)
Každé vnitřní zranění je samozřejmě značně individuální záležitostí, proto není možné je nějak zobecnit nebo naopak vyjmenovat. Navíc vždy hrají roli ještě další (vnější i vnitřní) okolnosti, takže není podmínkou, že „určitá matka = určité zranění“. Přesto pro ilustraci a snahu o vytvoření jakéhosi schématu uveďme několik „typů matky“ či „typů chování matky“ a z nich ústících zranění a možných vzorců chování jak je popisují Cloud a Townsend (2000):
Matka – fantom
Matka fantom je matka, která je sice fyzicky přítomna, ale emocionálně chybí. Taková matka může sice navenek působit maximálně „funkčně“, postará se o vše praktické, večeři, úklid,… Ale postavila si kolem sebe emocionální hradbu, takže dítě necítí žádnou vřelost, po které touží, není možné vytvoření opravdového vztahu. Drží si odstup, jako by nebyla přítomná. Není pro dítě citově k dispozici. Jak se takový přístup matky může následně odrazit na životě její dcery? Nejen že nejspíš nebude mít dívka možnost naučit se emocionálně projevovat, ale především si může její chování vysvětlovat jako matčino odmítnutí. Je pravděpodobné, že se toto odmítnutí odrazí i na jejím vztahu k sobě samé, na přijetí toho, kým je. Zároveň může taková dcera pociťovat celý život trvalou ztrátu a pocity prázdnoty. Takové pocity pak vedou k depresi, problémům ve vztazích, agresivitě, nedůvěře vůči druhým, uzavřenosti či k závislostem (Cloud, Townsend, 2000).
Jak totiž uvádí švýcarský terapeut Theodor Bovet (in Grün, Robbenová, 2010, s. 28), „závislost je vždy náhražkou za matku“. Je to jakási snaha o zaplnění prázdného místa v nitru, které mělo být zaplněno láskou, péčí a přijetím matky. Závislost pak může být jak fyzická (drogy, léky, alkohol), tak například vztahová či workoholismus (ibid).
Matka z porcelánu
Tzv. matka z porcelánu je podle Clouda a Townsenda (2000) žena, která sama zůstala dítětem. Je pro ni těžké vypořádat se se „světem dospělých“, není na to dosud připravena. Nepříjemné a stresující události v životě pro ni představují nepředstavitelnou a nezvladatelnou situaci, se kterou se nedokáže vypořádat. Stejně tak těžké je pro ni stanovit jakékoliv meze či hranice a ovládat samu sebe nebo své okolí. Pokud dítě takovéto matky prožívá nějaké silné emoce, matka se buď ze strachu před nezvladatelnou situací uzavře, nebo se s emocemi dítěte příliš ztotožní a nedokáže to ovládnout, což ji děsí. Jindy se dítě setkává s dusivým přístupem matky či s přílišnou péčí a ochranou, která brání tomu, aby se z dítěte stala autonomní osobnost se zdravou identitou.
Opět nás zajímá otázka: Jak se takový matčin přístup odráží na životě její dcery a jejím vztahu k sobě samé? U dcery, která vyrůstala s „matkou z porcelánu“, se mohou postupem času objevit problémy s projevováním či zpracováním agresivity. Všechny části její osobnosti, které nějak s agresí souvisí, pro ni představují děsivé nebezpečí. Vyvolávají v ní totiž v dětství prožívaný strach, že někomu (jako tehdy své matce) ublíží nebo že jim ona osoba odepře svou lásku. Proto se snaží veškeré své agresivní části a hněvivé pocity potlačit, což nakonec může ústit v silné pocity úzkosti, které se zdají bez zjevné příčiny. Jindy se tato potlačená agresivita může projevit kritikou vůči lidem, kteří své pocity otevřeně dávají najevo. Typické jsou pro ně výroky: „Tak už nekňourej, vzpamatuj se, vzchop se!“. U těchto žen se objevují problémy se zvládáním emocí obecně. Buďto výše uvedeným příkladem nebo uzavřením se a vztáhnutím se do sebe. Tím se však žena izoluje od ostatních, což zintenzivňuje pocity osamocení nabyté v dětství. Jedno souvisí s druhým, proto pocity osamocení mohou v ženě podpořit pochybnosti o vlastní hodnotě a toho, že je jako žena hodna lásky. Kromě problematické emoční stránky se však dále může objevit neschopnost přijmout plnou zodpovědnost za svůj život, svá rozhodnutí, jinými slovy nepřijetí skutečné dospělosti. Žena za sebe nechává rozhodovat druhé, základní životní rozhodnutí ji dusí, stále přemýšlí, co je správné či nesprávné.
Matka manipulátor
Matky, které Cloud a Townsend (2000) označují jako „manipulátorky“, se snaží všemožnými způsoby manipulace zabránit rozvoji individuality svého dítěte. Ať už jde o manipulace pomocí hněvu, pocitů viny, odpírání lásky, důsledek je tentýž. Dítě se nemůže nikdy odpoutat a vytvořit vlastní život, vlastní identitu. Neustále je svojí matkou určováno a ovlivňováno. Protože své matce nikdy nemohlo říct ne, přenáší si tuto zkušenost i do dalších vztahů, takže se druhými lidmi i okolnostmi nechává vláčet anebo naopak převezme roli svojí matky, protože se mu jeví jako výhodná a manipuluje týmž způsobem ostatními.
S hlavním tématem této práce však souvisí následující. Dcera, která prožívala ze strany matky manipulaci, mají potíže s nalezením sebe sama, vybudováním vlastní identity, životního směru a s vytvořením zdravých hranic a říkat druhým „ne“, protože mají strach z negativních následků, které v takových případech prožívaly v dětství. Navíc, matka za ně celý život rozhodovala, uspořádávala jejich život, „uklízela“ v nich. Pokud si žena na něco takového navykla, je pro ni následně obtížné přijmout zodpovědnost za svůj život, za svá rozhodnutí, takže svaluje vinu na ostatní. Někdy má žena pocit, že je životem či druhými přímo vláčena a ztrácí nad sebou kontrolu, což může vyústit až k závislostem či k nutkavému chování.
Matka – sběratelka trofejí
„Matka – sběratelka trofejí“ je opět další typ matky či spíše typ chování matky, který popisují Cloud a Townsend (2000). Podle nich taková matka u dítěte nepřipouští žádné chyby či selhání. Snaží se je „zakrýt“ či dokonce popřít, oslavuje pouze úspěch. V extrémním případě by se dalo říct, že taková matka chce pouze dokonalost a nic méně. Z ženy, jež vyrůstala v prostředí takových požadavků, se stává perfekcionistka, která se za každou cenu snaží skrýt neúspěch či nedokonalost, protože trpí pocity viny a strachu. Tvrdě pracuje na tom, aby udělala na druhé co nejlepší dojem, podala co nejlepší výkony. Potřebuje jejich chválu a uznání. Zaměření na výkon je však součástí spíše mužského principu než ženského. Proto se taková žena může potýkat s nejasnostmi ohledně přijetí svého ženství a své role. Navíc tento tvrdý přístup k sobě, který nepřipouští sebemenší chybu, jí bere veškerou svobodu, a tak žije v neustálém stavu tlaku či pocitu zotročení. Není snad ani třeba zmiňovat, že výše popsaný přístup, se negativně odráží na schopnosti přijmout sebe sama, protože to zahrnuje přijmout své silné i slabé stránky.
Matka – stálý šéf
Zatímco „matka – manipulátor“ poškozuje podstatu osobnosti dítěte, „matka – stálý šéf“ vůbec nedovoluje (často podvědomě) dítěti dospět, stát se samostatným a rovnocenným člověkem. Je zřejmé, že dítě pro svůj vývoj jistou dávku autority potřebuje. Nicméně v tomto případě matka nepřipouští možnost, že se z jejího dítěte někdy stane dospělý člověk, který bude v určitém směru ve stejné rovině, jako je ona. Pouze její názory a přesvědčení jsou správné, jiné jsou nepřijatelné. V dítěti vzniká v důsledku takových prožitků strach projevit svůj názor nebo se nějak vůči matce vymezit. Někdy se bojí dokonce i úspěchů, protože by mohl v druhých vzbudit závist, jako k tomu někdy docházelo v případě jeho matky.
Žena, která vyrůstala v takovém prostředí, se cítí vůči ostatním méněcenná, nekompetentní, nedospělá. Buďto v takovém stavu žije dále i v dospělosti nebo se naopak rozhodne identifikovat s rodičovskou rolí, aby ovládla své dětské pocity, a chová se vůči druhým stejně jako její matka. Spolu s identifikací s rodičovskou rolí je ještě možnost odporu vůči ní. Opět vychází z pocitu a postoje podřízenosti, ale projevuje se problémy s autoritou, neustálými konflikty v rámci hierarchické struktur. V takové ženě nadřízení vyvolávají pocity ohrožení její svobody (Cloud, Townsend, 2000).
Matka – věčný průvodce
Poslední, pátý vzorec chování matky popisují Cloud a Townsend (2000) jako „matku – věčného průvodce“. Jak už název napovídá, jde o určité nepřerušení pout, vazeb, neustálé spojení. Taková matka své dítě nikdy nepustila, pěstuje jeho závislost na ní a podporuje ji i v dospělosti. Vštípila svému dítěti, že jen ona je zdrojem opravdové lásky a poznání, opuštění sféry jejího vlivu by znamenalo pro dítě nebezpečí. Takový jedinec těžko dochází ke stavu opravdové autonomie. Dcera z takového prostředí bude mít opět problém s přijetím zodpovědnosti za svůj život, s vymezením své individuality a vytvoření pevných základů své identity, protože je neustále „přivázána“ ke své matce. Někdy je matka natolik idealizována, že se jí nikdo jiný nemůže vyrovnat. Je to však pouze skrytá obrana před vztahem se skutečným člověkem, protože ten by mohl případně přinést zklamání či zranění a na to není „dítě přirostlé k matčinu prsu“ připravené. I když už je dcera dospělá, může mít tendenci hledat matku i v jiných lidech a vytvářet si na nich mateřskou závislost nebo naopak se sama natolik ztotožní s mateřskou funkcí, že ve svých vztazích posiluje jejich závislost na nich.
Matka fantom je matka, která je sice fyzicky přítomna, ale emocionálně chybí. Taková matka může sice navenek působit maximálně „funkčně“, postará se o vše praktické, večeři, úklid,… Ale postavila si kolem sebe emocionální hradbu, takže dítě necítí žádnou vřelost, po které touží, není možné vytvoření opravdového vztahu. Drží si odstup, jako by nebyla přítomná. Není pro dítě citově k dispozici. Jak se takový přístup matky může následně odrazit na životě její dcery? Nejen že nejspíš nebude mít dívka možnost naučit se emocionálně projevovat, ale především si může její chování vysvětlovat jako matčino odmítnutí. Je pravděpodobné, že se toto odmítnutí odrazí i na jejím vztahu k sobě samé, na přijetí toho, kým je. Zároveň může taková dcera pociťovat celý život trvalou ztrátu a pocity prázdnoty. Takové pocity pak vedou k depresi, problémům ve vztazích, agresivitě, nedůvěře vůči druhým, uzavřenosti či k závislostem (Cloud, Townsend, 2000).
Jak totiž uvádí švýcarský terapeut Theodor Bovet (in Grün, Robbenová, 2010, s. 28), „závislost je vždy náhražkou za matku“. Je to jakási snaha o zaplnění prázdného místa v nitru, které mělo být zaplněno láskou, péčí a přijetím matky. Závislost pak může být jak fyzická (drogy, léky, alkohol), tak například vztahová či workoholismus (ibid).
Matka z porcelánu
Tzv. matka z porcelánu je podle Clouda a Townsenda (2000) žena, která sama zůstala dítětem. Je pro ni těžké vypořádat se se „světem dospělých“, není na to dosud připravena. Nepříjemné a stresující události v životě pro ni představují nepředstavitelnou a nezvladatelnou situaci, se kterou se nedokáže vypořádat. Stejně tak těžké je pro ni stanovit jakékoliv meze či hranice a ovládat samu sebe nebo své okolí. Pokud dítě takovéto matky prožívá nějaké silné emoce, matka se buď ze strachu před nezvladatelnou situací uzavře, nebo se s emocemi dítěte příliš ztotožní a nedokáže to ovládnout, což ji děsí. Jindy se dítě setkává s dusivým přístupem matky či s přílišnou péčí a ochranou, která brání tomu, aby se z dítěte stala autonomní osobnost se zdravou identitou.
Opět nás zajímá otázka: Jak se takový matčin přístup odráží na životě její dcery a jejím vztahu k sobě samé? U dcery, která vyrůstala s „matkou z porcelánu“, se mohou postupem času objevit problémy s projevováním či zpracováním agresivity. Všechny části její osobnosti, které nějak s agresí souvisí, pro ni představují děsivé nebezpečí. Vyvolávají v ní totiž v dětství prožívaný strach, že někomu (jako tehdy své matce) ublíží nebo že jim ona osoba odepře svou lásku. Proto se snaží veškeré své agresivní části a hněvivé pocity potlačit, což nakonec může ústit v silné pocity úzkosti, které se zdají bez zjevné příčiny. Jindy se tato potlačená agresivita může projevit kritikou vůči lidem, kteří své pocity otevřeně dávají najevo. Typické jsou pro ně výroky: „Tak už nekňourej, vzpamatuj se, vzchop se!“. U těchto žen se objevují problémy se zvládáním emocí obecně. Buďto výše uvedeným příkladem nebo uzavřením se a vztáhnutím se do sebe. Tím se však žena izoluje od ostatních, což zintenzivňuje pocity osamocení nabyté v dětství. Jedno souvisí s druhým, proto pocity osamocení mohou v ženě podpořit pochybnosti o vlastní hodnotě a toho, že je jako žena hodna lásky. Kromě problematické emoční stránky se však dále může objevit neschopnost přijmout plnou zodpovědnost za svůj život, svá rozhodnutí, jinými slovy nepřijetí skutečné dospělosti. Žena za sebe nechává rozhodovat druhé, základní životní rozhodnutí ji dusí, stále přemýšlí, co je správné či nesprávné.
Matka manipulátor
Matky, které Cloud a Townsend (2000) označují jako „manipulátorky“, se snaží všemožnými způsoby manipulace zabránit rozvoji individuality svého dítěte. Ať už jde o manipulace pomocí hněvu, pocitů viny, odpírání lásky, důsledek je tentýž. Dítě se nemůže nikdy odpoutat a vytvořit vlastní život, vlastní identitu. Neustále je svojí matkou určováno a ovlivňováno. Protože své matce nikdy nemohlo říct ne, přenáší si tuto zkušenost i do dalších vztahů, takže se druhými lidmi i okolnostmi nechává vláčet anebo naopak převezme roli svojí matky, protože se mu jeví jako výhodná a manipuluje týmž způsobem ostatními.
S hlavním tématem této práce však souvisí následující. Dcera, která prožívala ze strany matky manipulaci, mají potíže s nalezením sebe sama, vybudováním vlastní identity, životního směru a s vytvořením zdravých hranic a říkat druhým „ne“, protože mají strach z negativních následků, které v takových případech prožívaly v dětství. Navíc, matka za ně celý život rozhodovala, uspořádávala jejich život, „uklízela“ v nich. Pokud si žena na něco takového navykla, je pro ni následně obtížné přijmout zodpovědnost za svůj život, za svá rozhodnutí, takže svaluje vinu na ostatní. Někdy má žena pocit, že je životem či druhými přímo vláčena a ztrácí nad sebou kontrolu, což může vyústit až k závislostem či k nutkavému chování.
Matka – sběratelka trofejí
„Matka – sběratelka trofejí“ je opět další typ matky či spíše typ chování matky, který popisují Cloud a Townsend (2000). Podle nich taková matka u dítěte nepřipouští žádné chyby či selhání. Snaží se je „zakrýt“ či dokonce popřít, oslavuje pouze úspěch. V extrémním případě by se dalo říct, že taková matka chce pouze dokonalost a nic méně. Z ženy, jež vyrůstala v prostředí takových požadavků, se stává perfekcionistka, která se za každou cenu snaží skrýt neúspěch či nedokonalost, protože trpí pocity viny a strachu. Tvrdě pracuje na tom, aby udělala na druhé co nejlepší dojem, podala co nejlepší výkony. Potřebuje jejich chválu a uznání. Zaměření na výkon je však součástí spíše mužského principu než ženského. Proto se taková žena může potýkat s nejasnostmi ohledně přijetí svého ženství a své role. Navíc tento tvrdý přístup k sobě, který nepřipouští sebemenší chybu, jí bere veškerou svobodu, a tak žije v neustálém stavu tlaku či pocitu zotročení. Není snad ani třeba zmiňovat, že výše popsaný přístup, se negativně odráží na schopnosti přijmout sebe sama, protože to zahrnuje přijmout své silné i slabé stránky.
Matka – stálý šéf
Zatímco „matka – manipulátor“ poškozuje podstatu osobnosti dítěte, „matka – stálý šéf“ vůbec nedovoluje (často podvědomě) dítěti dospět, stát se samostatným a rovnocenným člověkem. Je zřejmé, že dítě pro svůj vývoj jistou dávku autority potřebuje. Nicméně v tomto případě matka nepřipouští možnost, že se z jejího dítěte někdy stane dospělý člověk, který bude v určitém směru ve stejné rovině, jako je ona. Pouze její názory a přesvědčení jsou správné, jiné jsou nepřijatelné. V dítěti vzniká v důsledku takových prožitků strach projevit svůj názor nebo se nějak vůči matce vymezit. Někdy se bojí dokonce i úspěchů, protože by mohl v druhých vzbudit závist, jako k tomu někdy docházelo v případě jeho matky.
Žena, která vyrůstala v takovém prostředí, se cítí vůči ostatním méněcenná, nekompetentní, nedospělá. Buďto v takovém stavu žije dále i v dospělosti nebo se naopak rozhodne identifikovat s rodičovskou rolí, aby ovládla své dětské pocity, a chová se vůči druhým stejně jako její matka. Spolu s identifikací s rodičovskou rolí je ještě možnost odporu vůči ní. Opět vychází z pocitu a postoje podřízenosti, ale projevuje se problémy s autoritou, neustálými konflikty v rámci hierarchické struktur. V takové ženě nadřízení vyvolávají pocity ohrožení její svobody (Cloud, Townsend, 2000).
Matka – věčný průvodce
Poslední, pátý vzorec chování matky popisují Cloud a Townsend (2000) jako „matku – věčného průvodce“. Jak už název napovídá, jde o určité nepřerušení pout, vazeb, neustálé spojení. Taková matka své dítě nikdy nepustila, pěstuje jeho závislost na ní a podporuje ji i v dospělosti. Vštípila svému dítěti, že jen ona je zdrojem opravdové lásky a poznání, opuštění sféry jejího vlivu by znamenalo pro dítě nebezpečí. Takový jedinec těžko dochází ke stavu opravdové autonomie. Dcera z takového prostředí bude mít opět problém s přijetím zodpovědnosti za svůj život, s vymezením své individuality a vytvoření pevných základů své identity, protože je neustále „přivázána“ ke své matce. Někdy je matka natolik idealizována, že se jí nikdo jiný nemůže vyrovnat. Je to však pouze skrytá obrana před vztahem se skutečným člověkem, protože ten by mohl případně přinést zklamání či zranění a na to není „dítě přirostlé k matčinu prsu“ připravené. I když už je dcera dospělá, může mít tendenci hledat matku i v jiných lidech a vytvářet si na nich mateřskou závislost nebo naopak se sama natolik ztotožní s mateřskou funkcí, že ve svých vztazích posiluje jejich závislost na nich.
Matky, které Cloud a Townsend (2000) označují jako „manipulátorky“, se snaží všemožnými způsoby manipulace zabránit rozvoji individuality svého dítěte. Ať už jde o manipulace pomocí hněvu, pocitů viny, odpírání lásky, důsledek je tentýž. Dítě se nemůže nikdy odpoutat a vytvořit vlastní život, vlastní identitu. Neustále je svojí matkou určováno a ovlivňováno. Protože své matce nikdy nemohlo říct ne, přenáší si tuto zkušenost i do dalších vztahů, takže se druhými lidmi i okolnostmi nechává vláčet anebo naopak převezme roli svojí matky, protože se mu jeví jako výhodná a manipuluje týmž způsobem ostatními.
S hlavním tématem této práce však souvisí následující. Dcera, která prožívala ze strany matky manipulaci, mají potíže s nalezením sebe sama, vybudováním vlastní identity, životního směru a s vytvořením zdravých hranic a říkat druhým „ne“, protože mají strach z negativních následků, které v takových případech prožívaly v dětství. Navíc, matka za ně celý život rozhodovala, uspořádávala jejich život, „uklízela“ v nich. Pokud si žena na něco takového navykla, je pro ni následně obtížné přijmout zodpovědnost za svůj život, za svá rozhodnutí, takže svaluje vinu na ostatní. Někdy má žena pocit, že je životem či druhými přímo vláčena a ztrácí nad sebou kontrolu, což může vyústit až k závislostem či k nutkavému chování.
Matka – sběratelka trofejí
„Matka – sběratelka trofejí“ je opět další typ matky či spíše typ chování matky, který popisují Cloud a Townsend (2000). Podle nich taková matka u dítěte nepřipouští žádné chyby či selhání. Snaží se je „zakrýt“ či dokonce popřít, oslavuje pouze úspěch. V extrémním případě by se dalo říct, že taková matka chce pouze dokonalost a nic méně. Z ženy, jež vyrůstala v prostředí takových požadavků, se stává perfekcionistka, která se za každou cenu snaží skrýt neúspěch či nedokonalost, protože trpí pocity viny a strachu. Tvrdě pracuje na tom, aby udělala na druhé co nejlepší dojem, podala co nejlepší výkony. Potřebuje jejich chválu a uznání. Zaměření na výkon je však součástí spíše mužského principu než ženského. Proto se taková žena může potýkat s nejasnostmi ohledně přijetí svého ženství a své role. Navíc tento tvrdý přístup k sobě, který nepřipouští sebemenší chybu, jí bere veškerou svobodu, a tak žije v neustálém stavu tlaku či pocitu zotročení. Není snad ani třeba zmiňovat, že výše popsaný přístup, se negativně odráží na schopnosti přijmout sebe sama, protože to zahrnuje přijmout své silné i slabé stránky.
Matka – stálý šéf
Zatímco „matka – manipulátor“ poškozuje podstatu osobnosti dítěte, „matka – stálý šéf“ vůbec nedovoluje (často podvědomě) dítěti dospět, stát se samostatným a rovnocenným člověkem. Je zřejmé, že dítě pro svůj vývoj jistou dávku autority potřebuje. Nicméně v tomto případě matka nepřipouští možnost, že se z jejího dítěte někdy stane dospělý člověk, který bude v určitém směru ve stejné rovině, jako je ona. Pouze její názory a přesvědčení jsou správné, jiné jsou nepřijatelné. V dítěti vzniká v důsledku takových prožitků strach projevit svůj názor nebo se nějak vůči matce vymezit. Někdy se bojí dokonce i úspěchů, protože by mohl v druhých vzbudit závist, jako k tomu někdy docházelo v případě jeho matky.
Žena, která vyrůstala v takovém prostředí, se cítí vůči ostatním méněcenná, nekompetentní, nedospělá. Buďto v takovém stavu žije dále i v dospělosti nebo se naopak rozhodne identifikovat s rodičovskou rolí, aby ovládla své dětské pocity, a chová se vůči druhým stejně jako její matka. Spolu s identifikací s rodičovskou rolí je ještě možnost odporu vůči ní. Opět vychází z pocitu a postoje podřízenosti, ale projevuje se problémy s autoritou, neustálými konflikty v rámci hierarchické struktur. V takové ženě nadřízení vyvolávají pocity ohrožení její svobody (Cloud, Townsend, 2000).
Matka – věčný průvodce
Poslední, pátý vzorec chování matky popisují Cloud a Townsend (2000) jako „matku – věčného průvodce“. Jak už název napovídá, jde o určité nepřerušení pout, vazeb, neustálé spojení. Taková matka své dítě nikdy nepustila, pěstuje jeho závislost na ní a podporuje ji i v dospělosti. Vštípila svému dítěti, že jen ona je zdrojem opravdové lásky a poznání, opuštění sféry jejího vlivu by znamenalo pro dítě nebezpečí. Takový jedinec těžko dochází ke stavu opravdové autonomie. Dcera z takového prostředí bude mít opět problém s přijetím zodpovědnosti za svůj život, s vymezením své individuality a vytvoření pevných základů své identity, protože je neustále „přivázána“ ke své matce. Někdy je matka natolik idealizována, že se jí nikdo jiný nemůže vyrovnat. Je to však pouze skrytá obrana před vztahem se skutečným člověkem, protože ten by mohl případně přinést zklamání či zranění a na to není „dítě přirostlé k matčinu prsu“ připravené. I když už je dcera dospělá, může mít tendenci hledat matku i v jiných lidech a vytvářet si na nich mateřskou závislost nebo naopak se sama natolik ztotožní s mateřskou funkcí, že ve svých vztazích posiluje jejich závislost na nich.
Zatímco „matka – manipulátor“ poškozuje podstatu osobnosti dítěte, „matka – stálý šéf“ vůbec nedovoluje (často podvědomě) dítěti dospět, stát se samostatným a rovnocenným člověkem. Je zřejmé, že dítě pro svůj vývoj jistou dávku autority potřebuje. Nicméně v tomto případě matka nepřipouští možnost, že se z jejího dítěte někdy stane dospělý člověk, který bude v určitém směru ve stejné rovině, jako je ona. Pouze její názory a přesvědčení jsou správné, jiné jsou nepřijatelné. V dítěti vzniká v důsledku takových prožitků strach projevit svůj názor nebo se nějak vůči matce vymezit. Někdy se bojí dokonce i úspěchů, protože by mohl v druhých vzbudit závist, jako k tomu někdy docházelo v případě jeho matky.
Žena, která vyrůstala v takovém prostředí, se cítí vůči ostatním méněcenná, nekompetentní, nedospělá. Buďto v takovém stavu žije dále i v dospělosti nebo se naopak rozhodne identifikovat s rodičovskou rolí, aby ovládla své dětské pocity, a chová se vůči druhým stejně jako její matka. Spolu s identifikací s rodičovskou rolí je ještě možnost odporu vůči ní. Opět vychází z pocitu a postoje podřízenosti, ale projevuje se problémy s autoritou, neustálými konflikty v rámci hierarchické struktur. V takové ženě nadřízení vyvolávají pocity ohrožení její svobody (Cloud, Townsend, 2000).
Matka – věčný průvodce
Poslední, pátý vzorec chování matky popisují Cloud a Townsend (2000) jako „matku – věčného průvodce“. Jak už název napovídá, jde o určité nepřerušení pout, vazeb, neustálé spojení. Taková matka své dítě nikdy nepustila, pěstuje jeho závislost na ní a podporuje ji i v dospělosti. Vštípila svému dítěti, že jen ona je zdrojem opravdové lásky a poznání, opuštění sféry jejího vlivu by znamenalo pro dítě nebezpečí. Takový jedinec těžko dochází ke stavu opravdové autonomie. Dcera z takového prostředí bude mít opět problém s přijetím zodpovědnosti za svůj život, s vymezením své individuality a vytvoření pevných základů své identity, protože je neustále „přivázána“ ke své matce. Někdy je matka natolik idealizována, že se jí nikdo jiný nemůže vyrovnat. Je to však pouze skrytá obrana před vztahem se skutečným člověkem, protože ten by mohl případně přinést zklamání či zranění a na to není „dítě přirostlé k matčinu prsu“ připravené. I když už je dcera dospělá, může mít tendenci hledat matku i v jiných lidech a vytvářet si na nich mateřskou závislost nebo naopak se sama natolik ztotožní s mateřskou funkcí, že ve svých vztazích posiluje jejich závislost na nich.
Nyní bylo nastíněno několik nezdravých podob vztahu matky a dcery, které brání vytvoření pevné identity dcery, přijetí sebe a své cesty a zodpovědnosti za svůj život. K tomu je třeba „vystoupení z matčiny oběžné dráhy“. Mohlo by se zdát, že tento úkol je snazší pro chlapce, protože odchází od někoho, komu se nepodobají (matka), k někomu sobě velice podobnému (otec). Oproti tomu dcera musí přijmout skutečnost „odchodu od sobě podobného“, což v ní může vyvolávat strach. Intenzita vztahu matka – dcera může být velmi silná. Je však třeba ji zmírnit, aby si dívka mohla vytvořit vlastní identitu (Magagna, Goldsmith, 2009). Je to právě otec, který zde má hrát roli jakéhosi „klínu“ pomáhající k přechodu do velkého světa počínajíc jím samotným (Cloud, Townsend, 2000).
