Cesta ženy k vědomí vlastní hodnoty – Díl III. Jak nás ovlivnily naše matky?

Jaká vnitřní zranění si jako ženy odnášíme ze vztahu s matkou?
Již v prenatálním období mohou vznikat zranění, která jsou velmi úzce spojena se vztahem k sobě samé a s přijetím vlastního ženství. Především se zde odráží chtěnost či nechtěnost dítěte. Téměř všechny prameny už uznávají, že matčino psychické i fyzické rozpoložení nějakým způsobem působí i na dítě v děloze. (viz. např. Verny, 1982 nebo Matějček, Langmaier, 1986) Avšak podobně jako matčiny pocity, vnímá dítě i postoj otce. (Verny, 1982) Mnohdy se stává, že otec si přeje syna a na fakt, že se má narodit holčička reaguje odmítnutím a dalšími negativními emocemi. Zvláště pokud tento postoj přetrvává, s nejvyšší pravděpodobností se posléze odrazí na dceřino přijetí ženství. Může se pak celý život snažit svému otci „dělat syna“.

Tím jsme ale trochu odbočili. Vraťme se opět k matce.
Zranění dcer způsobená nechtěností jsou pravděpodobně nejhlubší a silně ovlivňují vztah dcery k sobě samé většinou právě v negativním směru. Tedy také vlastním nepřijetím. Buďto bylo přímo těhotenství nechtěné, anebo mělo být dítě pouze způsob, jakým chtěla matka dosáhnout nějakého cíle. Například k sobě připoutat partnera nebo se mu pomstít za jeho sexuální nátlak. Ve všech těchto případech „se dítě stává prostředníkem k dosažení matčiných záměrů a po celý život bude čelit pocitu, že není skutečně milováno, ale zneužíváno lidmi pro jejich potřeby“ (Grün, Robbenová, 2010, s. 23).
Jindy ale matka může mít nejlepší úmysly a touží své dceři vytvořit bezpečné a láskyplné prostředí, ale jiné okolnosti jí v tom mohou zabránit. Může být na výchovu dítěte sama a na všechno nestačí nebo se naopak zabývá příliš sebou. Je možné, že se dítě narodí v době partnerské krize rodičů. Matku příliš zaměstnávají vlastní problémy a tak si k dceři nedokáže vybudovat dostatečně úzké pouto. Malá dcera to ale vnímá a může začít reagovat odmítáním matky. Navenek se to projevuje například tím, že nechce jíst. Brání se kontaktu s matkou. Chce ji tak nevědomě potrestat za to, že se jí nedostává toho, co potřebuje (ibid.).

V jiném případě může jít naopak o nadměrné projevy lásky. V negativním slova smyslu se o nich zmiňujeme proto, že mimo jiné vycházejí především z pocitu viny. Pocit viny za uhození z afektu, za předchozí nevěnování se dceři, pocit viny za rozpad vztahu a následnou nepřítomnost otce, existenciální viny, že matka sama nemohla žít takový život, jaký chtěla, a tudíž se bude snažit přehnanou péčí toto vše umožnit alespoň své dceři (ibid.).

Další zranění může mít podobu emocionálního zmatku, negativního vztahu k mužům, počínaje svým otcem, a následně i k potlačování svého ženství, které na muže přirozeně nějakým způsobem působí a oni následně na ženu jako muži reagují. Matka se například dceři svěřuje se svými partnerskými problémy a mluví negativně o jejím otci, což v ní vyvolává emocionální zmatek, protože v tomto světle otce znát nemusí. Neví, zda věřit své matce, nebo svým citům. Pokud je navíc hluboko v matce silně zakořeněn zjednodušený a negativní pohled na muže jako takové, může nevědomě stejný obraz předávat své dceři. U dcery tento postoj vytváří blok vůči mužům a, jak už bylo zmíněno, i ke svému ženství (ibid.).

Destruktivní obraz svého ženství má však v těchto případech často i matka, u které byl vytvořen právě v důsledku zranění způsobených muži v jejím životě právě vůči jejímu ženství. Taková matka nepoznala, jakou má jako žena hodnotu a nedokáže se ze svého ženství radovat, protože v něm vnímá samá negativa a přítěž. Vzhledem k tomu, že v tomto směru je pro svoji dceru vzorem, může se v dceři ve vztahu k sobě samé zformovat podobný postoj (ibid.).

Grün a Robbenová (2010, s. 29) mluví o následcích vnitřních zranění matkou v dospělosti následovně:
„Kdo je v dětství zraněn matkou, touží celý život po matčině náruči. Stále potřebuje pozornost a uznání. Takoví lidé často promítají svá duševní zranění do lidí, kteří s nimi žijí. V neškodných slovech slyší odmítnutí, v každém zarmouceném pohledu druhého člověk vidí jeho nespokojenost. Jsou vztahovační a mají strach z odmítnutí. Nikdy nemají dost blízkosti, a když se o ně někdo začne zajímat, úzkostlivě se ho drží. Jenže čím pevněji se ho snaží držet, tím víc se od nich dotyčný odtahuje. Jejich přehnaná touha po pozornosti vzbuzuje v lidech obavy. Každého vedoucího skupiny nebo šéfa firmy kontrolují, jestli se jim věnuje stejně jako ostatním. Vyhledávají jeho přítomnost a snaží se mu zalichotit. Anebo se ochotně obětují, aby získali více pozornosti. Kdo hodně dává, ten také hodně potřebuje. Někteří dávají všechno, protože jejich touha po lásce je nenaplnitelná.“

TYPOLOGIE MATKY aneb KTERÁ MATKA BYLA TA VAŠE? (Díl IV.)