Přijíždím do ateliéru na natáčení novýho seriálu, kde je press day. Mám udělat rozhovor s jednou mladou herečkou, kterou vůbec neznám a nic moc o ní na internetu není. Na místě zjistím, že ta v seriálu vůbec nehraje. Volám šéfredaktorovi a domluvíme se, že udělám povídání s jinou, mně stejně neznámou. Zatímco se herecký ansámbl fotí u dortu, googlím herečku a snažím se mezi přítomnými slečnami podle fotky identifikovat tu správnou. Mám. Domluvím se s ní, ať na mě počká, že se k ní vrátím. A snažím se urvat někoho z hlavních postav, než mi utečou. Zastavím prvního herce a začnu opatrně, jestli si mě pamatuje z projektu před osmi lety. Pamatuje, ale je rád, že může zdrhnout k dalšímu focení. A už ho nevidím. Ohlížím se po druhém. Než se nadechnu, abych ho oslovila, předběhne mě nějakej týpek s kameramanem. Stojím tedy opodál a čekám, zaslechnu otázky typu: Vzal jste tuhle roli pro peníze? Skvělý jít dělat rozhovor po někom takovým, tohle určitě herce namíchne. Namíchlo. Se mnou pak mluví dvě minuty. Chytím třetího, příjemnýho, škoda, že s ním zrovna nic delšího nepotřebuju. Vracím se k mladé herečce. Fajn povídání, zajímavá holka. Odchytím jen krátce ještě další mladou herečku a herce. Zapnu diktafon, pěkně se jim představím, takže oni mně taky a já díky tomu zjistím, s kým to vlastně mluvím. Tyhle hromadný press řežby ve stylu urvi koho můžeš bývají náročný, raději chodím na natáčení sólo, ale budiž, mám, co jsem potřebovala.
Letím domů, mám dělat přes skype rozhovor k novému filmu s hercem, který je v Itálii. Přepínám se v hlavě na něj a připravuju si otázky. Nezvedá mi to. Volám šéfredaktorovi, abych mu podala report o dění na seriálu. Chce po mně místo herečky, se kterou jsem mluvila déle, tu, s níž mám povídání jen krátký. Nevadí, tak z krátkýho udělám dlouhý. V tu chvíli píše herec z Itálie, že už je na příjmu. Volám mu a povídáme si přes skype. Rozhovory na hlasitý odposlech milují Batman Prsk a Skřet Vysočanskej. Slyší hlas z telefonu, ale nikoho nevidí, tak neznámému hlasu odpovídají v řeči Gremlinsů a obcházejí monitor, jestli přece jen někoho nenajdou. Snažím se je shodit ze stolu a dělat při tom co nejmenší hluk. To druhý marně. Vědí, že jsem paralyzovaná prací a nechci vstávat od stolu, kde mám telefon, diktafon a na monitoru otázky. Je pro ně tedy ideální chvíle na to ponořit se do odpadkovýho koše nebo okusovat kytku ve váze. S omluvou a vysvětlením zpovídanému přesto vstávám, shodím obě kočičí potvory a místo abych jim nadávala, co nejpříjemnějším hlasem pokládám další otázku. Opět si sedám k počítači. Na Skypu mi naskočí dotaz od syna, jestli nechci z hospody přinést něco k jídlu. Ano chci, chci to kuřecí stehno. Mám děsnej hlad. Píšu to ale herci, s nímž mluvím. Všimnu si toho v poslední vteřině… To motto z lahve se mi dneska zdá hodně trefný. Trefnější by bylo: Jen odolným nehrábne. 
