… Už po třetí v životě prochází má děloha šestinedělím, ta významná změna v mém těle nejde přehlédnout. Jsem bolavá po třetím císařském řezu, který byl náročný v jeho přípravě, ale za to nádherný a mé extatické pocity v těle při porodu mi byly zrcadlem toho, že vše je jak má být a vše je v pořádku.
Celý týdení pobyt v porodnici od narození třetí dcery Sofinky se zdá být ideální. Můj milovaný muž Vašek, Sofinčin tatínek každý večer usíná na zemi v pokoji pro šestinedělí, přikryt spacákem s potřebou být tu pro nás a každé ráno společně s námi dvěma otvírá své oči, aby mohl o nás co nejcitlivěji pěčovat. Co víc si můžeme obě přát? Jsem šťastná žena. V očích mého muže každý den vidím lesknoucí se průhledné kapičky slz vděčnosti a lásky. Cítím velké dojetí a děkuji Bohu, že jsme rodina, že právě s tímto mužem budu moci naši dceru vychovávat. Sofinka je maličká a usměvavá od prvních chvil svého života. Její oči jsou přivřené a temné. Když nám dovolí na chvíli během dne do nich pohlédnout oba dva s Vaškem cítíme její duchovní esenci, jenž z ní vyzařuje. Je to právě ta esence, která všechny okolo oblažuje, otvírá a nenápadně nutí položit si otázku mystičnosti života a smrti. Už teď vím, že mě čeká třetí cesta do mého nejhlubšího nitra. Už teď vím, že v mém šestinedělí se budou dít velké věci. Necítím strach naopak se ze zvědavostí trochu malého dítěte se těším. Zvládla jsem to bez obtíží už dvakrát, není přece nic co by mě překvapilo, nebo co bych neměla zvládnout. Jen jedno je najednou jiné. Cítím velkou potřebu být blíž své matce. Ani né tak fyzicky, jako ve svém srdci.
Odjíždíme všichni tři z porodnice domů s pocitem naplněnosti a lásky. Doma je vše připravené, vítají nás naše dvě dcery a Vaškovi rodiče. Jsem doma a začínám cítit nové emoce. Začínají se vynořovat otázky s nádechem strachu. Něco se začíná v mém nitru dít. Jsem pozorná a citlivá ke svým pocitům a vědomě nechávám projít svým tělem všechny emoce. Dnes v noci při nočním kojení se mě zmocnila velká úzkost, moje tělo bylo sevřené a strach v hrudi, který cítím je nepopsatelný. Nemám kapacitu milovat všechny tři své dcery. Zmocňují se mě otázky typu, kde vzít tolik lásky, abych je mohla milovat všechny? Jak to zvládnu, abych ani jednu o nic neochudila a přesto tu mohla zůstat i sama pro sebe? S raním rozbřeskem budím Vaška se slzami v očích, zoufalá a bezradná, plná strachu, že tak velké srdce nemám. Povídám mu o svých nočních pocitech a obavách a bedlivě pozoruji jeho oči zda nezapochybují, zda mi dají podporu i pochopení. Vaškův klid mi dává prostor při sdílení sestoupit hlouběji do své duše. Hurá, cítím jak přichází úleva v mém těle. Našla jsem odpověď na své otázky. Já přece nemusím své srdce čtvrtit. Cítím, že ho mám velké a lásky v něm je dost pro všechny. Můj strach se totiž lásky netýká, neb v srdci je nekonečný prostor pro lásku stačí ho jen otevřít. Můj strach se týká, jak dobře pečovat o tři děti, aby ani jedno nestrádalo a nemělo pocit méně lásky či nedostatku pozornosti. Bylo mi jasné, že nevětší péči budu muset teď věnovat Sofince, ale to neznamená, že nemůžu stejně tak milovat své další dvě dcery a dávat jim pozornost, kterou budou v daný okamžik potřebovat, aby se ujistili, že jsou milovány a viděny. Po mé úlevě jsem tohle všechno sdělila u snídaně Janičce a Laurince, aby pochopily, jak to v nejbližších dnech bude v naší rodině probíhat, ale to nic nemění na mé lásce k nim. Na péči o děti jsme se s Vaškem shodli. Moje péče bude směřovaná především k Sofince a jeho péče a pozornost k Janičce a Laurince.
Další dny plynou hladce, sžívám se s tím malým tvorečkem, milujeme se při každém jejím nasátí mé naběhlé bradavky toužící po uvolnění mlíčka a tiše pozoruji jemnou mimiku v její tváří, která mi tolik napovídá o jejich pocitech i potřebách. Sofinka spí v naší posteli a tak noci s ní jsou klidné, kdykoliv potřebuje přisaje se na obnažená prsa a saje a saje třeba i hodiny. Cítím se uvolněně, bez konceptů, jsem zcela oddaná potřebám svého dítěte.
Zhruba ve třetím týdnu mého šetinedělí se začíná opět něco dít. Svírají mě pocity smutku, strachu, zlosti. Odtahuji se od svého muže a chci být jenom se svými dětmi. Kamarádka Šárka mi půjčila knížku Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem. Uf, čtu ji jedním dechem. Už dlouho jsem nečetla, tak krásně, jednoduše a pravdivě napsanou knihu. Cítím lehkost a ztotožnuji se s většinou věcí, jenž jsou v knize napsány. Zároveň znovu cítím, že se něco dere na povrch a bouchá na zavřené dveře mojí duše. Je to neuvěřitelný rámus a nemá žádné slitování s mým ještě nezahojeným a bolavým tělem po porodu. Nezbývá mi, než dveře otevřít a vidět to co viděno chce být. Staré rány se otevírají a sahají až do dětství. Odmítám blízkost svého muže a mé rozhodnutí zní jasně “ budu žít sama jen se svými dětmi “. Můj muž se už tak klidně netváří, v jeho očích jde vidět lehké zmatení a jeho tělo je stažené. Snaží se zachovat jasnou hlavu a vybavuje si věty z knihy o Mateřství a šestinedělí ženy. Cítím jeho sílu, ale přesto mé zranění od mužů si chce vybrat svou daň. Pláču hodiny a hodiny. Snažím se zahnat své myšlenky a uvažovat realisticky. Co budu proboha dělat sama se třemi dětmi? Jenže mé zranění je stále silnější. Sofinka mi leží na prsu a opět saje. Cítím její jemný jazýček, jak se dotýká mé bradavky. Její ručička mě hladí po druhém prsu a já cítím tu božskou čistotu a lásku. Díváme se navzájem do očí a její podpora je v tomto okamžiku přítomná a já jsem si ji vědoma. Její tělo dává najevo mému strachu touhu vyrůstat v úplné rodině. Uf, tečou mi slzy a já jsem za ně vděčná. Teď už to nejsou slzy té malé holčičky, která se cítí jako oběť, protože nemá sílu ani možnost se bránit a tak je uvězněná ve svém zranění a čeká až ji někdo vysvobodí. Teď jsou to slzy lásky, síly a vědomí, že tohle je cesta, vývoj a transformace mé stínové části.
Šestinedělí je dar, je to dar od Boha potkat se a přijmout do svého srdce ne jen dítě, které jsem právě porodila, ale i své vnitřní dítě, které je tu semnou celou dobu a teď skrze Sofinku a mou dělohu, která se po porodu čistí a pomalu zavírá ho můžu opečovat a uzdravit. S uzavíráním své dělohy mám nyní možnost bezpečně uzavřít i svá další zranění. Cítím vděčnost za moudrost, která skrze Sofinku ke mě přichází. Mé šestinedělí je opravdu výživné a rozmanité. Cítím se být více matkou, než kdy předtím. Přijímám v sobě stínovou část, která patří mé vlastní matce a přestávám s ní bojovat. Ano jsem stejná, úplně stejná jako moje vlastní matka. Tolik let jsem se tomuto faktu bránila a teď v něm cítím tolik osvobození a lásky. Toto přiznání mi konečně nabízí prostor ke změně. K tomu, abych z nevědomosti nedělala svým dětem věci, které byly dělány mě. K tomu, abych mohla svým třem dcerám ukázat, že být matkou může být svobodné, láskyplné a přitom mít své hranice. A v neposlední řadě k tomu, abych uctila a tím uzdravila své poraněné vnitřní dítě.
Můj muž mě drží v náruči se slovy “ jsem na Tebe hrdý a hluboce Tě miluji “. Mé tělo se ještě více zněžňuje a roztíká do všech stran. Baví mě rodit děti, baví mě být matkou. Baví mě být na cestě k sobě samotné. I já se někdy cítím vyčerpaně a s menší kapacitou být “vědomou” matkou a ženou, přesto to nevzdávám. Jsem stále na cestě. Na cestě k sobě, k Bohu, ke svému muži a dětem. Dnes, když píšu tento střípek z mého šestinedělí má Sofinka už bez šesti dnů jeden rok, stojí tu vedle mě a směje se. Je to krásný pocit vidět své dítě zdravé, šťastné a svobodné….
Děkuji svému muži Vaškovi, který mi je vždy nesmírnou podporou ať se děje co se děje a miluje mě takovou, jaká jsem.
A děkuji i svým třem dcerám, že skrze ně můžu oběvovat nové hodnoty rodiny, lásky a cesty k Bohu.
S vírou ve smysl a hodnotu rodiny Jana
