„Blázníš, dědku? Ruce i nohy mi mrznou. Přičaruj mi ženicha! A peníze! Hooodně peněz!“ Pamatujete si tuhle hlášku z legendárního Mrazíka? Jo, je to trochu úsměvný, ale… Problém, se kterým se potýkal, potýká a potýkat bude snad každej člověk na světě. Minimálně jednou za život. Aha, už to tak úsměvné není, že?
Dnes ráno jsem šla na pastvinu ke koním. Dala jsem jim jejich oblíbený chleba, vzala si Tarifa a říkám mu: „Ukaž mi, jak to s těmi penězi je, prosím.“ To, co následovalo, mi docela vyrazilo dech. Postavila jsem ho před sebe a vyslala ho na kruh. Je to záležitost, kterou on dělá naprosto běžně, bez problémů. Ale dnes, v roli peněz, se ani nehnul a co mě nejvíc překvapilo bylo, že šel směrem ke mně. Velmi jemně, avšak naprosto přesvědčivě. Říkám si: „Aha, tak jo. Takže peníze ke mně chtějí, ale já nechci je. Proč?“ Odpověď byla jasná: „Protože už by to všechno bylo moc krásný.“ Absurdní, že? Bohužel si troufám říct, že to tak má naprostá většina z nás, v různých oblastech a formách. Zkusila jsem ho na kruh poslat znovu. Opět bez výsledku. Nehnul se ani o krok, jen stál a díval se na mě. Řekla jsem si, že na to musím jinak, a tak mě napadlo, že místo peněz bude moje dítě a já mu dám nějaký naprosto běžný úkol, který moje děti dělají automaticky. Stačil malý povel a Tarif kolem mě klusal v kruhu. Zastavila jsem ho a chvíli přemýšlela nad tím, co mi tím vlastně říká. Pak jsem ho znovu vyslala na kruh v roli peněz. Opět nula. Stála jsem před ním a přiznám se, že jsem moc nevěděla, jak dál. On na můj tok myšlenek, které se mi honily hlavou reagoval naprosto přesně tím, že ke mně zase přišel. „Ano, chápu, problém je ve mně.“ Ne, že bych to netušila, ale tahle praktická ukázka mi pomohla si to uvědomit, jinými slovy dostat to celé do vědomí.
Pořád jsem ale nevěděla, jak ho na ten kruh dostat. Zkoušela jsem to různými způsoby, na které normálně krásně reaguje, dnes ale bez výsledku. Pak jsem udělala pár kroků stranou a on mě následoval. A to byl ten moment, kdy mi to došlo. „Musím ty peníze přijmout jako svou součást.“ Chodila jsem po pastvině a Tarif byl stále po mém boku. Z toho pro mě vyplynula zásadní informace – ať půjdu jakoukoliv cestou, peníze jdou, a co víc, chtějí jít stále se mnou. Znovu jsem ho vyslala na kruh. Udělal pár kroků, a zastavil. Pobídla jsem ho ještě jednou, opět následovalo pár kroků a zastavení. Říkám si: „Aha, když jdou peníze se mnou, musím já jít s nimi.“ Dala jsem další pobídku směrem na kruh a vykročila jsem s ním. Bez zaváhání, naprosto plynule a přirozeně jsme chodili v kruhu. Ŕíkám mu: „Dobře, tak jo. A teď si vás chci užít!“ Rozeběhla jsem se. Tarif naprosto ladně naklusal, ohnul krk a nádherně se nesl. Zastavila jsem ho a nechala ho naklusat i na druhou stranu. Doslova jsme spolu tančili po pastvině. Bylo to úžasný! A víte, co se stalo? Když jsme se zastavili, všimla jsem si, že k nám přišli i ostatní koně. Zaujalo je to, ta souhra, to naladění, vzájemná spolupráce a bůh ví co všechno. Jsem přesvědčená, že mi přišli ukázat, že když přijmeme peníze jako součást svého života a spolupracujeme s nimi, můžeme jich mít mnohem víc, než si myslíme. Sami k nám přijdou. A od nás se čeká jediné – opět je přijmout, a to v jakékoliv formě. Já vím, že pro mnohé z vás tohle není nic nového. Na druhou stranu je spousta těch, kteří si díky Tarifovi něco uvědomí. Jako třeba já. Ještě nějakou dobu jsem mezi nimi jen stála a mazlili jsme se. Pak zaznělo mé: „Děkuju, Tarife“, a on důstojně odkráčel, jakoby si říkal: „Hotovo, lekce splněna.“ A klidně si mohl ještě říct „odvedl jsem dobrou práci“.
Závěr? Každý ať si udělá svůj. Možná jen – ženicha, peníze a vlastně všechno co chceme, si musíme přičarovat sami. A to je super 
Tak tohle je jen zlomek terapie koněm v praxi. Podrobnosti najdete na www.andelesnami.cz
Mějte krásný den
Tereza *heart*
