Dotýkáme se druhých a oni nás, každý den. Jako společenští tvorové doteky, hlazení či jiný fyzický kontakt potřebujeme. Dokonce používáme i slovní spojení “to se mě teda dotklo”. Odkazujeme se tím na to, že i slova nás nějakým způsobem mohou (někdy hluboce) ovlivnit. Dotek může být léčivý a pomoci, nebo také může bolet. Stačí taková facka…
Dotek je způsob, jakým můžeme vyjádřit své emoce, vyjevit své vnitřní cítění. Dnes už máme i řadu technologií, které odemykáme či aktivujeme otiskem prstu. Nebudu zde rozebírat teorii attachementu neboli citové vazby mezi dítětem a matkou, který vzniká již během prvních minut života…..Na doteku jsme prostě závislí – nejen my, ale i naše přežití.
…………………………………………………….
Jedu metrem, jako každé ráno. Všude se valí davy lidí. Občas se nestihnu brilantně vyhnout a tak se (v tom lepším případě) s někým na pár sekund spojím kabátem a ten hned jde (chvátá) dál. Ještě je tu druhý případ, kdy málem letím i já, avšak ne ze své svobodné vůle, ale protože projde tank, který má k šetrnému doteku daleko. Občasná srážka, oklepu se a slalomuju obezřetně dál.
Tlačenice – ráj pro frotéry a tušéry, kteří mají vrchol-né potěšení z náhodných doteků s cizími lidmi. No, já si to tak neužívám…
Dojdu do práce, kde mi rukama projde několik dalších rukou. Někdo oplatí můj formální pozdrav drtivou silou. Toto podání zanechá na mé kůži neviditelný filtr pocitu, který přetrvává ještě několik minut po opuštění invazivního stisku. Někdo zase jen tak lekle vyjádří únavu či nezájem, kdy sotva cítím přítomnost druhé osobnosti.
Čas na kafe. Na chodbě narazím na kamarádku, která mě obejme a ptá se, jak se mám. Ha. První vyžádaný vřelý fyzický kontakt, který má smysl, a který občerství mou mysl. Dokonce by bylo divné, kdyby tam po těch letech nebyl.
Ale na chodbě jsou i jiné radosti. Na mém pozadí se ocitá a rychle mihne ruka šéfa. “Dobrý den,” zdraví mě zcela nadbytečně. Já si ho už všimla (…). Tady by mi zase nechybělo, kdyby tento dotek chyběl.
Cestou zpátky domů se i čiperný pejsek zapojí do haptické aktivity a olízne mi několikrát silonky. Vzhledem k chladnému počasí mě zamrazí až na páteři. Nu, ještěže už den končí. Nebo možná ne….Sbíhám schody, jako již tradičně, avšak dnes mám pocítit přítomnost podpatků naplno. Inu, něco se zvrtlo, konkrétně má levá nožka, a tak trošičku se řítím k zemi. „Jste dobrá?“ Kolemjdoucí pán seniorského věku mi podává ruku. Jo, dobrá jsem. Jen někdy ujedu (…). „Děkuji….“ Usmívám se. Mohu pokračovat ve své cestě a přemýšlet o tom, koho toto gesto potěšilo více.
„Jsem domáááá!“ zdravím přítele do chodby. Vím, že je doma, protože cítím vůni večeře. „Ahoj zlato,“ dostává se mi verbální odpovědi. Stojím v chodbě v kabátu, unavená. Do očí mi zasahuje pramen vlasů, který se vymanil z pevného drdolu. Asi má taky dost. Zužuje mi vidění. Blížící se dlaň přítele jemně odsune pramen tam, kam patří, a můj obzor se opět rozšíří……
To jsou ony doteky, které jsou klíčové. Bez těch nelze žít. Doteky, na kterých záleží. Ne kvantita, na tom nesejde. Hlavní je, aby byly. A aby přišly ve správný moment.
zrzka-drzka.com *heart*
