Mes fleurs.
Květiny mám ráda. Ostatně, která žena nemá ráda květiny… Jsou voňavé, vznosné, tyčí se do výšky, rostou…a pak zvadnou.
Jsou pro mě trvalou připomínkou užívání si každého okamžiku, který nechci promrhat.
Stejně jako lidé mají svůj vymezený čas. Ale stonásobně kratší (myšleno řezané květiny). Je mi vždycky líto, když je pak musím zvadlé vyhodit. A taky z toho důvodu jsem dřív dělávala to, že jsem si většinou růže usušila, a z nich jsem si pak uvázala novou kytici. Jenže taková suchá růže má jednu hlavní nedokonalost. Nevoní.
Minulý týden jsem byla obdarována hned dvěma nádhernými růžemi, přičemž u druhé jsem ze sebe vyhrkla: Vždyť já si ji ani nezasloužím! Přesto jsem si ji pak hrdě nesla domů.
Doma jsem dýchala jejich vůni a nasávala to, co se nedá slovy popsat.
Ten den mě jedna kolegyně v práci inspirovala krásnou ideou… Budem jak Šípkový Růženky, píchnem se do prstu a budem sto let spát…sto let odpočívat…
Moje fantazie si to začala představovat, na chviličku jsem zavřela oči a v tom se vidím, jak se píchnu o trn, usínám, lehnu si na postel a spím dlouhým spánkem (mně nepřijde jako dlouhý, nebudím se, neprocitám ze sna). Po nějaké době přichází princ, následuje políbení a radostná láska na první pohled. Jak pohádkové, naivní, ale přitom krásné!
Ano, ráda se dívám na pohádky. Nejenže v nich dobro vždycky zvítězí, ale je v nich to kouzlo naivnosti, svobody a snění, kde se všechno může.
…a tak si tak při zapálené svíčce růže prohlížím a přeju si, aby můj život nepřestal být takovou pohádkou, kde se vždy všechno zlé k dobrému obrátí…
