Každý někdy něco odkládá. I já jsem odkládala a odkládala jsem často a hodně. Ještě dnes občas něco odložím. Ale nikdy to, co je pro mě opravdu důležité. A postupně se chci prokrastinaci odnaučit úplně. Mám k tomu totiž dobrý důvod.
Můj taťka celý život toužil po tom podívat se do Ameriky. Odkládal to až na později. Měl spoustu starostí a povinností a na tak velkou cestu neměl čas. On obecně odkládal velmi často, proto bylo zvláštní, když zničehonic oznámil, že si zaplatil měsíční cestu do USA.
Užil si ji na 100 %, jako by už tehdy tušil, že to je poslední příležitost, jak šanci splnit si celoživotní sen, nepromarnit. Když se vrátil, měl zvýšenou teplotu a začalo ho bolet při polykání v krku. Bez odkladu zašel k doktorovi. On, který celý život něco odkládal, o lékařských prohlídkách nemluvě. Po delším pátrání mu sdělili diagnózu: rakovina jícnu.
Opravdu naplno začal žít, když zjistil, že zemře
Když mu bylo líp, dělal věci, na které dřív neměl čas, nebo je odkládal jen tak ze zvyku. S neskutečnou radostí sekal zahradu, užíval si vnoučků, četl a vyprávěl jim pohádky, hrál si s nimi, hlídal je, hrál jim na kytaru a zpíval, zařídil jim na zahradě pískoviště, scházel se s přáteli, procházel se jen tak po městě, kde zašel na všechna místa, která měl rád. Radoval se z každého dne. Dlouze a často si povídali s mamkou, jen tak, protože se měli rádi.
Často se díval do zahrady, rozplýval se nad zelenou barvou trávy a modrou barvou nebe a opakoval: “Ku**a, já tak nechci umřít.” Každé ráno za mnou a klukama přišel, lehl si k nám do postele a jen tak pozoroval, jak spíme a jak se probouzíme.
V den, kdy mu lékaři řekli, že má metastáze a definitivně mu sebrali poslední naději na uzdravení, u nás byl naposledy, pak už nikdy nepřišel. Myslím, že to bylo proto, že všechno definitivně vzdal a taky nejspíš i proto, že pro něho muselo být těžké dívat se na to, že to, co tolik miluje, musí brzy opustit.
Někdo dostane šanci věci dořešit
Ještě než zemřel, stihl vyřešit všechny pracovní i osobní záležitosti. Měl na to jen pár týdnů, ale zvládl to. Stihl mi říct, že jsem krásná a chytrá, že mě má rád a omluvil se za to, co v životě neudělal dobře. Říkalo se mu to velice těžko, nikdy nebyl z těch, co by uměli emoce vyjadřovat slovy.
Když se na další slova nezmohl, všechno potřebné mi dořekl očima a gesty. Na tu chvíli už nikdy nezapomenu. I mně se mluvilo těžko, ale řekla jsem mu všechno, co jsem mu říct chtěla, především, že je ten nejlepší táta na světě a že mu děkuju za všechno, co pro nás udělal.
Důležité je, že jsme na to měli čas. Za to jsem nesmírně vděčná. A jsem ráda, že si taťka nemusel na smrtelné posteli říct, že lituje toho, že něco důležitého odložil nebo neudělal. Nelitoval ničeho, protože naštěstí nemusel.
Ale ne každý má takové štěstí
V lednu jsem byla na pohřbu naší známé. Zemřela náhle na zástavu srdce. Típla svou poslední cigaretu a upadla. S nikým se nestihla rozloučit. Byla ve věku mých rodičů, měla plány, sportovala, trampovala a milovala život.
Měla jsem ji ráda, proto se mě její smrt dotkla. Nevím, co všechno stihla, nebo nestihla dořešit, ani v jakém rozpoložení byla těsně před smrtí, ale ona ani její rodina šanci na rozloučení a urovnání důležitých věcí nedostali.
Včera jsem se dozvěděla, že mé známé zemřel manžel. Neznala jsem ho osobně a nevím, co se stalo, ale nezáleží na tom. Byl velmi mladý a měl dvě maličké děti. Mladší se narodilo měsíc před jeho smrtí.
Přepadl mě smutek a lítost, cítila jsem velkou bolest vůči jeho rodině, která tu bez něho zůstala a musí se s tou velkou ztrátou milovaného člověka poprat. A zároveň jsem si díky tomu ještě silněji než dřív uvědomila, jak je zrádné věci odkládat jen proto, že si člověk myslí, že mladí lidé neumírají, protože to prostě není pravda.
Je čas dělat věci jinak
Dnes vím, jak je důležité odcházet z domova tak, jako by to bylo naposledy, jak je důležité dělat věci, které mě dělají šťastnou a neodkládat je. Od té doby se důsledně loučím s dětmi, když odcházejí do školky, nebo odjíždějí k tátovi.
Od té doby volám častěji mamce. Objímám ty, na kterých mi záleží a ještě víc jim říkám, že je mám ráda. Za všechno, co neudělám dobře, se hned omluvím a za všechno, co pro mě druzí udělají, bez odkladu poděkuji. Plně si uvědomuju, že tu zítra nemusím být buď já, nebo mí blízcí a nechtěla bych, aby mezi námi zůstalo něco nevyřešeného, nebo nevyřčeného.
Už neodcházím bez omluvy a poděkování
Dřív jsem odcházela po hádkách a nikdy jsem si lidskou smrtelnost neuvědomovala. Člověk si totiž velmi snadno a rychle zvyká na to, když je něco běžné a zapomíná být vděčný za to, že je zdravý, má kolem sebe rodinu a přátele, má co jíst, má dostupné vzdělání, nežije ve válce a mnoho dalších věcí, které nám přijdou samozřejmé. Ale samozřejmé rozhodně nejsou.
A proto každý den žiju tak, jako by byl můj poslední. Každé ráno děkuji, že jsem se probudila. Každý den si udělám alespoň maličkou radost. Každý večer rekapituluju, co se mi povedlo. Mlčky se dívám na své úžasné děti a jsem vděčná, že je mám a že jsou zdravé, i když mě někdy pěkně štvou.
A dobře si vybírám, jak budu trávit drahocenný čas
Dělám věci, které mě baví a vídám se s lidmi, které vídat chci. Už nechci trávit život nesmyslnými žabomyšími válkami. A nechci marnit život tím, co mi nedělá radost. Nebudu trávit čas s lidmi, kteří mi odebírají energii.
Odmítám chodit do práce, která mi nedává smysl. Nemíním se přetvařovat, ale už vždycky budu jen sama sebou, protože jen bez masky může člověk žít naplňující život.
A taky čím dál míň odkládám. Zkrátka nechci odejít z tohoto světa s tím, že jsem nestihla žít, nebo že jsem nezaplatila svůj účet a taky podle toho žiju.
www.svobodna-mama.cz
www.ludmilabartikova.cz
(Zdroj obrázku: Canva)
