Je tomu už několik let, co jsem byla na návštěvě u chovatelů vlků. Dělala jsem s nimi rozhovor a po tom všem, co jsem o vlcích slyšela, mi to přece jen nedalo a zkusila jsem se k vlku přiblížit hodně blízko. Chovatelé mě pustili do výběhu hudsonova vlka. To je vlk, který je o něco mohutnější než evropští vlci, kteří u nás zase nachází místa k životu. Měla jsem trochu strach a ještě větší, že to na mě ta šelma pozná.
Vlk jménem Kazan byl ale zaměřen víc na svého neoblíbeného chovatele než na mě. Krčila jsem se vedle něj v jeho kleci, on měl pohled upřený jinam. Po boku jsem měla jeho oblíbenější chovatelku, což mě trochu uklidňovalo. Zkusila jsem tedy natáhnout ruku a pohladit ho. K mému překvapení uhnul. Nereagoval na mě nijak naštvaně, spíš to vypadalo, že mě ignoruje, nebo spíše že ho otravuji. Pořád byl zaměřený na svého nenáviděného chovatele, který se k němu nejspíš nesměl ani přiblížit.
Po nějaké chvíli, kdy už jsem si myslela, že v jeho kleci straším poměrně zbytečně, se ke mně přiblížil. Podíval se na mě a čumákem se dotkl mého kolena. Prima, trochu jsem ho zaujala.
