Když jste s něčím bezprostředně konfrontováni, strach neexistuje! Dostaví se až ve chvíli, kdy do hry vstoupí myšlení. Je tedy možné, aby mysl žila zcela v přítomnosti? Protože pouze taková mysl se nebojí. Musíte skutečně porozumět struktuře myšlení, paměti a času – a tímto porozuměním, ale skutečným porozuměním (ne pouze slovy), se ze strachu vymaníte. Potom dokážete myslet, aniž to vyvolá strach.
Myšlenky jsou reakcí paměti, která se rozšiřuje zkušenostmi, dovednostmi, tradicí a časem – a my z tohoto paměťového pozadí reagujeme myšlenkami. Na určitých rovinách je tedy myšlení něco zcela základního. Ale jakmile se myšlení začne promítat ve tvaru “já” coby budoucnost a minulost – a vytvářet požitek a strach – obrovské schopnosti mysli se oslabí a zabydlí se v nás nemohoucnost.
Proč tedy pořád uvažujeme o budoucnosti a minulosti a reagujeme v takových pojmech, jako je potěšení a bolest, když to vyvolává strach? Nebylo by možné, aby se takové myšlení zastavilo? Protože jinak náš strach nikdy neskončí.
Zdroj: Džiddú Krišnamúrti: Volnost, která neví
Foto: Pexels
