Bude líp?

Už třetí měsíc nezaměstnaná …
… sedím na balkoně a koukám na mumraj pode mnou. Auta sviští po okruhu, holubi se hádají o kus žvance, v dálce jede nákladní vlak a po chodníku kráčí lidi v rouškách.
Je březen.
A já už od ledna sedím doma, hledám svou vysněnou práci, chodím na výběrka, otvírám denně zprávy v e-mailu. Mají jedno společné: “Dali jsme přednost jinému kandidátovi.” 
 

Je březen
A já už od ledna tajně doufám, že se pro mne nějaké místo najde. 
Že jednou, po třech výběrových kolech, neuslyším: “Omlouváme se, ale vedení nám nakonec neuznalo budget a tak vám nemohu dát nabídku.” A pak budu ráno vstávat s pocitem blaženosti. Půjdu do práce a potká mne mnoho zajímavých věcí … 
Aha?!
 

Leden – všechno bude …

Dobrý?
Hmm. To jsem tehdy ještě netušila, že strávím doma tři měsíce, ne jen jeden, jak jsem si plánovala. A taky mne jaktěživ nenapadlo, že ten třetí měsíc budu doma nejen nezaměstnaná, ale také v karanténě, protože se lidstvo bude děsit koronaviru. 
V lednu jsem o téhle zákeřné obludě neměla ani tucha. 
Spokojeně jsem si každý den sedla k PC, odpověděla na několik inzerátů a uklízela byt.
Využívala jsem volno k činnostem, které jsem dlouho odkládala. Máme teď doma parádně uklizené oblečení, knihy mají své místo v policích a po půl roce jsem zasedla k šicímu stroji, který mi stál nerozbalený v chodbě. To jsem ještě nevěděla, jak ohromně se bude v březnu hodit. (Na roušky pro sousedy.)
V kuchyni jsem provedla důkladnou revizi potravin, přeskládala nádobí a doplnila věci, které chyběly. A naučila jsem se pořádně vařit. Po třech letech vztahu jsem si švihla svíčkovou i s knedlíky! Byla prý moc dobrá, tvrdil muž.
Dny jsem si užívala plnými doušky, neboť odpočinek jsem potřebovala už dlouho. Začínala jsem se těšit na jaro, objednala si semínka, uklidila balkon po zimě a dychtivě jsem vyhlížela lepší počasí.
 

Kdo si počká, ten se dočká
Tvrdí se. No, to jsem se teda dočkala.
Je březen a já stojím na balkoně. V truhlících mám zasetá semínka, za oknem v pařeništi bují mladé rostlinky a pode mnou je mumraj. V hlavě se mi honí strachy a obavy, jak to s životem bude dál?
Přemýšlím nad tím, že tohle jsem si neplánovala. Dávno jsem samu sebe viděla na vesnici, s velkým barákem a zahradou plnou ovocných stromů. Kupu dětí, zvířat, milovaného manžela, práci a v neděli napečené buchty.
Ach.
 

Meruňka
Stojím na balkoně v Praze, hlavou mi víří myšlenky a oči mimoděk zkoumají truhlíky a květináče. A hle – v jednom z nich roste život. Malá rostlinka. Meruňka!
Tohle semínko jsem ze srandy zasadila v létě. Tvrdila jsem, že to bude náš první strom, který zasadím na zahradu za ten náš barák na vesnici, až ho jednou budeme mít. A teď tu roste. Malé lístky koukají na svět. Semínko přežilo zimu i sucho, neboť jsem na něj dočista zapomněla. 
Malá meruňka přežila kruté období a přesto se zvedá. A roste do krásy. Ani netuší, že právě řádí koronavirus a já jí obdivuji doma, v karanténě. 
Koukám na ní a najednou nás vidím u toho baráčku, na vesnici. S kupou vysmátých dětí. V zahradě plné bylin, hmyzu a ovocných stromů, z nichž nejstarší je “malá” meruňka.

V srdci mám najednou blaho a v duši klid. Vím, že bude líp.