90

“Ty se tady povaluješ a vůbec nevíš, jak je venku krásně nasvícený Everest! Vstávej, nebo o to přijdeš!”
Takhle na mě vybafla moje spolubydlící v malém tibetském penzionu, vzdušnou čarou nějakých 70 až 80 kilometrů od nejvyšší hory světa.
Už jsem se povalovala v posteli, zalezla jsem do ní docela brzo kvůli obavě z nadcházející noci. Vysokohorská nemoc se mi zaplať pánbů vyhnula, ale stejně jsem v těchto výškách mezi čtyřmi až pěti tisíci metrů měla problémy s dýcháním, a tak jsem se v noci neustále budila a nevyspala se. Jaká to pro mě byla potom úleva, když jsem se dostala do výšky kolem 2 tisíc metrů! Ale o tom třeba až někdy jindy.
Teď jsem tedy vystartovala z postele, chytila foťák a jen tak v pyžamu vyběhla na terásku venku. Vlastně vyběhly jsme obě. A fotily a fotily, dokud byl Mount Everest čili tibetsky Džomolangma krásně nasvícený zapadajícím sluncem. Vedle nás Francouzi, Kanaďané a Novozélanďané činili totéž. Jenže ouha! Oni v zimních péřových bundách, já v pyžamu… Ano, tušíte správně. Dveře jsme si v tom fofru zabouchly a klíč byl uvnitř. A já v pyžamu při mínus x stupních. Ještě že jsou všude dobří lidé a někdo mě nechal u sebe v pokoji, než se sehnaly náhradní klíče! Ani rýmu jsem tehdy nedostala. 🙂

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account