Měli jsme doma malou fenečku, bylo to naše zlatíčko, všichni jsme ji milovali a když skoro v 18 letech odešla do psího nebe, bylo to moc smutné. Možná to také znáte.
A proč o tom píšu v blogu o cestování??? Tinečka byla čistokrevná Lhasa Apso, a tak pro mě Lhasa byla celé roky jen názvem tohoto konkrétního psího plemena. Věděla jsem, že to byli pejsci, kteří patřili tibetským dalajlámům a mimo Tibet je až do 20. století nikdo neznal. Budhisté věřili, že v případě nebezpečí se dokázali změnit ve lvy a bránit jako skuteční lvi svého pána. A také, že nosili a nosí štěstí. Tomu ostatně věří celá moje rodina dodnes… 🙂
A pak jsem jednoho dne ve Lhase byla. Šla jsem s ostatními do hlavního buddhistického chrámu Džókhang ve středu města, poutníci kolem chrámu padali na kolena a po břiše se plazili tím směrem, modlitební mlýnky se točily, všude voněly zapálené tyčinky a po ulicích běhali tihle malí chlupatí pejsci, co vypadají jako mop na nožičkách.
Lhasa je skutečně překrásné město, má svoji nezaměnitelnou atmosféru pokoje, rozjímání a klidu, i když stejně jako celý Tibet zažila v minulém století opravdu turbulentní vzestupy a pády, ale o tom se teď rozepisovat nechci. Pro mě zůstane Lhasa jedním z nejkrásnějších měst, která jsem kdy viděla, město malých chlupatých pejsků i velikých buddhistických tradic, město, ve kterém se mi kupodivu i přes nadmořskou výšku 3600 metrů nad mořem dobře dýchalo…
