Co má vliv na to, že umíme dobře komunikovat? Co vlastně přívlastek ,,dobře” znamená a kdo hodnocení určuje? Jak jsem na tom s komunikací já sama?
Nad těmito otázkami jsem se zamyslela díky úvaze své devítileté dcery, která dostala ve škole úlohu popsat tři své pozitivní a negativní vlastnosti. Jednou z těch pozitivních byla právě ,,komunikativnost“.
Pamatuji si na radu mého šéfa, když mi bylo 20 let. Řekl mi, že mi nikdo do hlavy nevidí a pokud se chci něco dozvědět nebo docílit toho, aby ostatní dělali to, co potřebuji, musím o tom mluvit. Otevřít ústa a použít taková slova a způsoby vysvětlení, aby mě druhá strana pochopila.
Časem jsem se to naučila. I díky lidem, se kterými jsem měla možnost pracovat na různých větších i menších projektech. Umět říci svůj názor, omluvit se, zajímat se o druhé, mít starost, ptát se na názory, popsat negativní události a podat zpětnou vazbu. Také vysvětlit chyby, přiznat si selhání, popsat, co cítím, ale také obhájit své rozhodnutí nebo převzít zodpovědnost za svůj tým. Naučila jsem se být přímá – vůči klientům, kolegům, přátelům i rodině. Přímá, ne surová. Pro někoho fajn, pro jiného nekomfortní zóna.
Já se osobně řadím mezi introverty, ráda pozoruji a poslouchám. A tak s vámi sdílím jednoduché komunikační tipy, které jsem vypozorovala a také jsem o nich řekla své dceři:
1. Problém není v přijímači, ale ve vysílači
Mluv srozumitelně a opakuj, co jsi řekla. Pokud mi druhá strana nerozumí, je to pro mě znak toho, že musím najít jiný způsob vysvětlení nebo použít jiná slova k tomu, abychom našli vzájemnou shodu a pochopení.
2. Ego, ego, egíčko
U těžkých témat je třeba poslouchat a nevztahovat řečená slova na vlastní osobu. Rovněž nenapadat a neurážet osobu, se kterou dané téma řeším. V takových situacích funguje například ,,dýchání” a to, že si dopřejete čas na přijetí rozhodnutí nebo pokračování v tématu. Mějte ovšem na paměti, že i rozhodnutí nepokračovat v komunikaci je jedna z možností, kterou můžete zvolit.
3. Vnímám tě, vidím tě, respektuji tě
Být přítomna a dát pocit tomu druhému, že jsem tam. Opravdu se zajímám o to, co říkáš a poslouchám tě. Nemusím s tebou souhlasit, ale snažím se ti porozumět. Respektuji tvou jinakost a odlišnost ode mě. Od tebe žádám to stejné.
4. Přirozeně, ne na sílu
Mám chvíle, kdy si nechci povídat. Se sousedkou, pošťáckou, ani nikým jiným. Žádám jen ticho. Pokud tuto potřebu vnímám i od jiných lidí, respektuji to a do komunikace se mnou nikoho nenutím.
Rozdílnost povahových rysů, charakterů a návyků je kořením každé komunikace. Proto se pouštějte do debat s cizími lidmi (ve vlaku, v čekárně u lékaře nebo s prodejci časopisů před obchodními centry). Chtějte řešit i ty méně příjemné situace. Ptejte se na témata, která jsou pro vás nová a překračujte okoukané hranice bezpečné zóny. Nedělejte to ale na sílu – ať je to příjemné pro všechny zúčastněné strany.
Jakými pravidly se řídíte v komunikaci? A přemýšlíte nad komunikací jako nad dovedností?
Autorka: Anna Beňadiková
Foto: se souhlasem společnosti EnvatoElements
Řekla bych, že naslouchat umím a zrovna tak mi nečiní potíže být jen posluchačem, pokud k dané věci nemám, co bych řekla.
“Nestačí mluvit, musíte mluvit k lidem…”
Pro mě je komunikace věda, baví mě přijít věcem na kloub.
Já umím naslouchat, ale neumím se příliš vyjadřovat, což je můj zásadní problém. 😀
Myslím si o sobě, že umím naslouchat druhým, umím se i zapojit do komunikace.