Rozhodla se jít cestou udržitelnosti. Plně tomu přizpůsobila nejen osobní, ale i pracovní život. Hrdě se hlásí k feminismu a nejdůležitější je pro ni rodina. Trojnásobná máma Michaela Thomas vede designovou společnost, která si zákazníky vybírá zásadně podle jejich vztahu k přírodě. Začala spolupracovat se značkami, které podle ní světu něco přinášejí. A k ekologii vede i svou rodinu.
Jste majitelkou designového studia, které se zaměřuje na udržitelnost. Jak tento nápad vznikl?
Asi před 5 lety jsem zjistila, že stojím na pokraji profesního vyhoření. Začaly mi více a více vadit cíle zadavatelů, prodávat víc a vyrábět víc. Nebudu ani zastírat, že se člověk dostane k informacím na hranici etiky. Hůře a hůře se mi spalo a ty peníze, které to přinášelo, už mi přestávaly za to stát.
Začala jsem hledat jak dál, a tak mě přivedly cesty osudu do Paříže na konferenci o budoucnosti obalového designu. Tam byla taková dočista nenápadná přednáška od Jonathana Forda, který mluvil o tom, že obal je v podstatě okamžitý odpad. Dostala jsem palicí do hlavy a vracela se s vědomím, že jsem designérka odpadků a že musím okamžitě něco změnit. Po návratu jsem si tehdy ještě se společnicí udělala inventuru klientů a rychle mi došlo, že někteří musí z kola ven. Jedním z nich byla i firma právě úřadujícího ministra financí, Andreje Babiše. V té době se kolem něj začaly množit zprávy o dotačních podvodech a na mě už to bylo moc. Přidalo se k tomu, to, že jsme pro jeho značku Penam dělali spoustu práce a dostávali za ni opravdu nedůstojně málo zaplaceno, což nám jen ilustrovalo to, jak bídně zachází pan velkostatkář s lidskými zdroji a tak jsme došli k závěru, že musíme s tímto klientem skončit. Spolupráci jsme ukončili slušně, zajeli jsme za lidmi z managementu, vysvětili jim co a jak a zeptali se, zda nebude vadit, když dáme naše důvody na naší FB stránku. Co jsme nečekali bylo, že se strhla lavina. Začali nám volat a psát novináři a náš post měl enormní počet shlédnutí.
Spolupráci jsme ukončili slušně, zajeli jsme za lidmi z managementu, vysvětili jim co a jak a zeptali se, zda nebude vadit, když dáme naše důvody na naší FB stránku. Vůbec jsme nečekali, jaká se strhne lavina. Začali nám volat a psát novináři a náš post měl obrovský počet shlédnutí.
Moje společnice však usoudila, že pro ni takové jednání není přijatelné a rozhodla se odejít. Já však získala možnost směřovat zcela vlastní cestou s minimem kompromisů.
Co si můžeme představit pod pojmem „minimum kompromisů“?
Opravdu radikálně odmítáme klienty, jejichž značky škodí, a pozor, to je důležité dodat, nechtějí jakkoli tento fakt měnit. Pokud se ale setkáme se zadavatelem, který si je vědom, že jeho produkt či služba mají „mouchy”, a chce s tím pomoci, pracujeme s radostí a do úmoru. Našimi tématy se postupně stala hlavně udržitelnost se vším, co s ní souvisí, tedy bezobalový prodej, recyklace, ale i ženská práva a třeba etika marketingu. Pracujeme pro NGO’s a je nám ctí, když můžeme využít design, což je naše nejsilnější stránka, jako službu společnosti. Já sama miluji, když designem pomáháme řešit problémy, když poslouží tam, kde byla doposud složitá komunikace, když pomůže lidem pochopit podstatu produktu či služby a podobně.
Kromě toho, že jste pracovně aktivní, máte ještě tři děti. Jak tohle všechno dokážete skloubit?
To je pro mě jako pro feministku rozbušná otázka. Já vždycky říkám, zeptejte se i muže, který má děti, jak se mu daří vše skloubit. Ale předně mám nejlepšího muže na světě, jsme tým. On vaří, nakupuje a skvěle si s dětmi hraje. Já obstarávám takové ty věci kolem auta, dovolené, a nejen finanční chod domácnosti. A důležité je říct, že nám to oběma vyhovuje. Když vařím já, děti si stěžují, a když řídí manžel, děti raději vidí za volantem mě.
Ale nebudu zastírat, že je to lehké. Měla bych ráda na děti více času. Ale nakonec jsme našli svobodnou školu, kde nejsou žádné úkoly a děti tam chodí rády, a tak už si s nimi doma můžeme jen hrát a povídat a blbnout a nemusíme řešit takové to nutné zlo „už jsi udělal úkoly a musíš se jít učit”.
Vedete i děti k udržitelnosti a ohledům na ekologii?
Děti už si ze mě často dělají legraci, a kdykoli mi chlapečci něco staví v Minecraftu, vždy jsou tam zahrady, lesy, tůně. Povídáme si hodně o klimatické situaci, šetříme vodou, a dokonce už jsme to naučili i jejich kamarády. Sprchujeme se do malé vaničky a pak tou šedou vodou zaléváme záchod. Nakupujeme v bezobalu a na trzích. Teplotu doma jsme stáhli o dva stupně a děti jsou otužilé. Šetříme také elektřinou, navíc v současnosti přecházíme na tarif Elektřina Nazeleno. Doma jíme maso minimálně, jíme spíše vegetariánsky a vůbec, kde to jde, snažíme se být vědomými obyvateli téhle překrásné planety. Děti mají vše z bazárků, s kamarádem a jeho rodinou sdílíme auto a se sousedkou žehličku.
Co vlastně můžeme my rodiče udělat pro to, abychom šli v tomto směru dětem příkladem?
Mohli bychom se vzájemně od sebe inspirovat a učit. Já sama jsem zastánkyně vědomé skromnosti. Nepotřebuji své kamarády oslňovat exkluzivními značkami a už vůbec se nestydím za to, že si koupím věci v sekáči. V práci se tím naopak chlubíme, co jsme která ulovila za parádní kousek.
Nepotřebujeme létat do exotických destinací na dovolené. Letos jsme na Vánoce s dětmi udělali dobrodružný road trip na Balkán až do Albánie. Povídali jsme si o historii těchto míst, kterými jsme projížděli, a najedli se mandarinek u cesty. Zažili i nepohodlí, a hlavně byli spolu, nasmáli se a zážitků máme na roky.
Zdroj: archiv Michaely Thomas
