127

Původně jsem pro vás chtěla napsat pokračování o tom, jak si zorganizovat svůj vlastní čas, ale nějak při poslouchání různých podcastů a neustálého omílání jednoho z klíčových témat, mě napadla jedna vlastní myšlenka a najednou se slyším jak říkám: „To je ono, ten konečný deadline, to je přece ten největší strašák.“ Tak teď to trochu rozepíšu ????
Už jste se někdy pozastavili nad vlastním smyslem života? Nebo to třeba i rozšířili na existenci vaší rodiny? Či se zamysleli, jaký smysl má lidstvo jako takové? To je veliké téma a já si absolutně netroufám jej otevírat, ale právě při poslouchání jednoho z podcastů s Petrem Ludwigem (autor knihy Konec prokrastinace), kdy hovoří o možném napsání své druhé knihy právě na toto téma, mě napadlo jiné téma, řekněme menších rozměrů, ale jistě neméně důležité a pro zapřažené lidi s nedostatkem času na denní rozjímání o životě a hlubším filosofování, více hmatatelné – a to deadline.
Všichni to známe, tuším se výraz deadline za mé éry začal používat tak asi na gymnáziu, většinou pro odevzdání nějakých seminárních prací, nebo přihlášek do soutěží a podobně. Prostě jen jedno převzaté slovo pro vyjádření: „Jestli to neodevzdáš do tohodle data, jsi namydlená.“ Časem výraz deadline začal nabírat na své důležitosti. Samozřejmě, deadline na gymnáziu není tak přísný jako deadline na vysoké škole. Když by se mně třeba nepovedlo včas odevzdat bakalářskou práci, je to v lepším případě prodloužení studia o rok, v tom horším, téma by se stalo toho času nezajímavé a práce by se musela psát znovu. Co deadline v práci? To už je trochu jiný kafe, přece jen v té škole je to jen o vašem vzdělání a vašem komfortu, jen o vás. Ale v zaměstnání je na dodržení deadlinu vaší práce závislých už třeba i více kolegů, jméno společnosti a v neposlední řadě finance. A co si budeme povídat, pokud se neodstěhujeme někam do hor, kde si vytvoříme svou samostatnou soběstačnou bublinu, tak ty peníze asi v dnešní době potřebovat budeme.

DEADLINE DEADLINE

Deadline. Až někdy okolo 27. roku mého života mně došlo, že to vlastně není jen jedno určité datum a čas. Ale může pokrýt i konec vám známé reality a odstartovat nový začátek. Ono totiž takové těhotenství, ten deadline má taky, že jo. S jistotou nevíme kdy přijde, ale víme, že s vlastním dítětem už bude vše jiné. No, tak to já jsem si nemyslela že jo ???? Říkala jsem si, jak se brzy vrátím do práce, abych po půl roce zjistila, že ani jedno nedělám pořádně a takhle by to nešlo. Zpět k deadlinu. Vy, kdo mě vídáte na sociálních sítích, víte, že rozjíždíme s kamarádkou Zuzkou ještě jeden projekt, který nese takový, podle mě velmi příznačný název, LIVY – což je zkratkou pro Liška Vyšitá (taková slovní hříčka s liškou jednou podšitou ????). A tady my teď máme jeden takový hodně ostrý deadline. Máme nasmlouvané momentálně troje jarní trhy, jedny 14.3. a další jsou hned třídenní o týden později. Navíc 13.3. pořádáme benefiční ples, takže řekněme, že deadline pro vytvoření všech produktů pro trhy je 12.3. – to je necelý měsíc. Produktů máme spoustu, celkem 4 děti a dva supervytížený muže. Řeknu vám to upřímně – včera na mě padl takový lehký (ok, ne moc lehký) splín, že: „My to sakra nemáme šanci stihnout!“ Na to se Zuzka zvedla a odešla do kuchyně. Začala jsem sepisovat, kolik čeho už máme, domlouvaly jsem se kolik toho udělat musíme, co z produktů má a nemá prioritu. Za pár minut to bylo sepsaný, Zuzka přinesla z kuchyně kafe, toast s nutellou, čokoládu, lentilky a hroznový víno (to asi jen pro lepší svědomí ????) A v tu chvíli mně došlo, že co stihnem to stihnem, ale hroutit se pro to, že nestihneme všechno, co jsme si bez nějakého důkladnějšího plánování a časového harmonogramu usmyslely, by byla hloupost. Což Zuzka věděla, už když odcházela do té kuchyně, jen mně myslím dávala prostor, ať mně to docvakne taky ???? Takže – je deadline a deadline. Tento vypadá hrozivě a opravdu sebou nese dennodenní práci, bolesti celého těla, rozpolcenost, protože víme, že nám utíká jeden měsíc našich dětí, které sice nevypadají, že by jim něco chybělo, protože si krásně spolu vyhrajou, ale stejně, chceme tady být pro ně, přirozeně.

DEADLINE DEADLINE

A teď – proč je tento deadline vlastně důležitý a přitom trochu směšný? Protože přiznejme si, jsou to trhy, není to nic světoborného. Protože ten hlavní deadline, který před sebou vidíme, je návrat do práce. Ten den, kdy opravdu všeho necháme, už nebudeme mít čas jen na ty naše malé děti a budou všechny navštěvovat školky a školy. A je to v pořádku, třeba na Marečkovi už teď vidím, že ten kolektiv stejně starých dětí vyloženě potřebuje. Ale. (Vždycky je nějaký ale, že jo) My bychom jej rádi dali na sport, pokud ho to bude stále bavit, nejspíš to bude hokej. To asi máme všichni představu, jak často jsou tréninky, že ho tam budeme muset odvézt, obléct do výstroje, počkat až skončí trénink, z výstroje, domů, správně vařit, nějakej suchej trénink, úkoly ze školy, taky bych chtěla, aby pokračoval v angličtině, která se na něj lepí, tak proč toho nevyužít. Do toho Sárinka bude už chodit do školky, nějaký kroužek, který jí bude blízký a podobně. Bydlíme za Prahou, takže toto všechno bude vyžadovat hodně času za volantem a tedy myslím, nebude možné míti plný úvazek. No a jsem zase u těch financí že jo. Tohle je myšlenka, která mě osobně trápí minimálně poslední rok a intenzivně jsem se ji snažila řešit. A ve své hlavě ji mám vyřešenou, jen samozřejmě, chtělo by to nějaký vstupní kapitál pro nastartování vlastního podnikání po práci, kam se mnou děti po škole a školce budou moci jít a bude jim tam dobře. A proto LIVY. Určitě jsme si se Zuzkou celý život neříkaly, že bychom chtěly dělat právě tohle, ale vidíme to jako momentálně pro nás jedinou cestu k tomuto vstupnímu kapitálu. Takže si říkáme, co je jeden měsíc vůči tomu, jaký kvalitní čas potom s dětmi můžeme trávit, pakliže se nám do pár let povede to, co jsme si usmyslely. Jaký kvalitní čas tím můžeme poskytnout i pro maminky a jejich děti v našem okolí.
Deadline tedy můžeme vidět v mnoha okamžicích našeho života a některé jsou více či méně důležité a je třeba to rozlišovat, jelikož se na nás valí ze všech stran a jsou strůjcem ne jedné nepohody. Každopádně jeden, jeden deadline, který neovlivníme a který je opravdu konečný a neoddiskutovatelný při naší fyzické existenci – je naše vlastní smrt. Už jste se ve svém životě dostali do fáze, kdy jste si uvědomili vlastní smrtelnost a určitou konečnost? Dostali jste se někdy až na hranu? Mně se okolo 25. roku života povedlo na hranu dostat dvakrát. Jednou jsem ležela několik dní na JIPu a jednou jsem bez zranění vyvázla z autonehody, která zvenčí vypadala jako jasně smrtelná. Nevím který anděl u mne v těch chvílích stál, ale tuším se mnou měl v tom období dost práce ???? Každopádně, vnímám to jako to nejlepší, co se mně v životě odehrálo, protože vidět vše z perspektivy vlastní smrtelnosti a konečnosti bytí je ten nejlepší nakopávač pro smysluplný život. Od té doby jsem v životě ještě párkrát zakopla a zase vstala, nakonec poznala Máru a bylo jasný, že je vše najednou správně a tak jak má být. A teď ve svých 31 letech jsem v situaci, kdy mám milujícího a podporujícího muže, dvě zdravé děti a konečně zázemí, kdy vím, že když by se to nepovedlo, tak se vlastně nic nestane a já alespoň zbytek života nebudu litovat, že jsem to nezkusila.
Takže ta má dnešní myšlenka je vlastně jednoduchá. Jediný veledůležitý deadline v našem životě je naše vlastní smrt. Máme jen omezený čas, kdy můžeme udělat, vytvořit, zkonstruovat, vymyslet, uvědomit si, zažít, prožít, mít a být. Být sami sebou, být sami se sebou, být spolu, být pro ně. Já bych byla velmi ráda, kdybych mohla jednou našim dětem předat hodnoty mi vlastní, a doufám si, že tím, jak je u mě uvidí a půjdu jim příkladem, je to ta forma, ze které mohou vytěžit ve svém vlastním životě maximum.
Už tedy nečekám na „až jednou“ a pouštím se do toho hop nebo trop a dávám ze sebe co jen můžu v rámci samozřejmě vlastních sebezáchovných mechanismů, jako je odpočinek, čas s rodinou, čas jen pro sebe a podobně, ale o sebeorganizaci a sebedisciplíně zase příště ???? Ta má zpráva pro vás tedy dnes je – pokud se do něčeho chcete pustit, řekněte si, co pro to ještě dnes můžete udělat, co pro to můžete udělat tento týden a jak by to mohlo vypadat za měsíc. A to stačí, nemusíte plánovat pětiletku ???? Stačí začít, tak začněte, máme na to jen omezený čas.
Brzy pa.
Baru

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account