40 dní korona-karantény s malým autistou. Utekli jsme do lesa

Joachim je můj pětiletý syn a trpí poruchou autistického spektra. Žijeme v Praze v klidné části Dejvic, a to především kvůli školce, která se na děti se speciálními potřebami zaměřuje, máme ji z domova 12 minut autem. Školku nám ale kvůli koronaviru v polovině března zavřeli, pak začali postupně zavírat i obchody, do kterých v okolí pravidělně chodíme, a situace se přiostřila. Roušky, žádné hřiště, žádné ven na procházku... a já věděla že je zle. Autistovi (alespoň tomu mému, ale jsem si jistá, že nejen jemu) totiž nevysvětlíte, že se nemůže jít ven, nechápe co jsou bacily a že má nosit roušku. Hledala jsem řešení a to bylo jen jediné - jak co nejrychleji zmizet z Prahy někam na venkov, na zahradu, do lesů, kde žádná korona ani kontrola nehrozí. Povedlo se. Máme kolem sebe naštěstí dobré lidi a tak jsme měli obrovské štěstí, že dnes už přes 40 dní trávíme na chalupě uprostřed lesů kam nevede žádná silnice a nechodí davy nešťastných pražáků na nedělní procházku. Joa si užívá každý den na čerstvém vzduchu, chodíme denně na 5 km dlouhé procházky, krmíme ovce, pozorujeme srnky a zdoláváme posedy. Ty se staly novou vášní mého, před měsícem mnohem bázlivějšího synka, na čerstvém vzduchu jako by začalo fungovat to, co v Praze bývá díky přemíře hluku a přepětí vjemů potlačeno. Je z něj zvídavý kluk, leze na každý posed, zkouší jezdit na kole (!!), skáče na trampolíně, víc mluví a dobře jí i spí. Je nám tady hezky a celá takhle korona situace nám dala možnost zpomalit a věnovat se tomu, co je nejdůležitější - jeden druhému. Já po večerech ušila mnoho roušek pro potřebné a dál se snažím kombinovat svou práci (naštěstí pracuji v online) a starost o syna. Otec Jochima je cizinec a tak není vůbec jasné, kdy se ti dva uvidí a kdy já budu mít nějaký čas sama pro sebe. Naštěstí máme nedaleko babičku a tak alespoň minimální úlevu mám a Joa není bez blízké rodiny, ale tatínek mu chybí moc. Ze 14 denních víkendových rituálů nám zbyly jen facetime hovory. Moc bych si přála, aby český stát myslel na všechny podobně postižené rodiny a nabídnul jim třeba jednu z tisíce nařízením uzavřených chalup a chat, aby se pánové, co diktují zákazy zamysleli i nad tím, jak pomoci. Rodiče s dětmi, které mají autismus a museli zůstat v bytech prožívají buď nejhorší týdny svého života a riskují regres (změnu k horšímu) u svých dětí, nebo prostě zákazy porušují. Nic mezi tím bohužel neexistuje. Sociální služby (NAUTIS) se snaží fungovat a prosazovat vyjímky (nenošení roušek už se povedlo prosadit), ale sami nemají dost sil ani prostředků, nemohou za námi dojíždět poskytovat potřebné terapie a péči, naše děti stagnují, to na čem jsme dlouhé týdny/měsíce/roky pracovali se pozastavilo a v mnoha případech nepůjde navázat, ale bude se muset začít znova. A tak se ptám, kde je balanc mezi tím, že jsme ochránili spoluobčany, když naše vlastní dítě je na zdraví ohroženo.