19 DUBEN – první neštěstí, které dobře dopadlo… (pátý příběh)
Další dny a týdny ubíhaly v poklidu a tak jsme pomalu začali s důslednější výchovou a výcvikem. Ale bylo to docela těžké. Stačilo, aby Elinka hodila ta svoje kukadla a bylo vymalováno. Sedla si na bobek, koukala a naprosto odmítala spolupracovat. V těchto chvílích jsem si naplno uvědomovala, jak propastný rozdíl je mezi plemeny, které jsem dosud měla a jak jiný je samojed. Každý, byť i mrňavý úspěch jsme pomalu slavili, ale šlo to opravdu pomalu. Co bych zvládla s ovčandou za dvoje zopakování, to nám trvalo i týden. Ale nepolevovali jsme a snaha se pomalu začala vyplácet. Náš denní režim byl vlastně hodně pravidelný nejen v jídle, ale hlavně v procházkách, mazlení a ve výcviku. Jen manžela moc mrzelo, že se Ela upnula hlavně na mně, protože jsem s ní trávila veškerý čas. Pak přišel den, na který nikdy nezapomenu….
Bylo krásně a já jsem po ranní procházce nechala Elinku na dvoře, aby si pohrála s Michalem. Za chvíli jsem slyšela strašný nářek. Vyletěli jsme z baráku všichni, bo to bylo děsné. Elinka ležela na zemi a jen naříkala a nehýbala se. Vůbec jsem netušila, co se stalo. Opatrně jsem ji zvedla a najednou mi zůstala bezvládně viset v náručí. Přestala dýchat. Propadala jsem panice, nevěděla jsem, co se stalo a co mám dělat. Začala jsem trochu hysterčit, ale věděla jsem, že musíme hned na veterinu.
Bylo to šílené a rychlé – naprosto jsem nevěděla, co s ní. Synovec letěl nastartovat auto a jeli jsme. V autě jsem se ji pokoušela oživit a foukala jsem jí do nosu. Snažila jsem se jí otevřít papulku, ale měla ji úplně křečovitě zavřenou. Nakonec se mi podařilo do pusy dostat, vrazila jsem jí prsty až do krku, abych jí uvolnila dýchání a hned jsem volala na veterinu, že nás mají čekat, že už jsme na cestě. Elinku se mi podařilo rozdýchat, ale sliznice v puse měla totálně bílé a místo očí jen bělmo. Na veterině už nás čekali, hned nás brali. To už Elinka dýchala, ale byla dost mimo…. Po prohlídce, že to není vnitřní krvácení (nevěděla jsem, jestli nespadla ze schodů) dostala injekci, i tam měla zase pusenu úplně v křeči a pan doktor povídal, že to byla nějaká silná alergická reakce nebo epileptický záchvat. Každopádně za chvíli už se postavila a jeli jsme domů. Až doma jsme přišli na to, co se asi stalo. Pravděpodobně jí něco (asi včela) píchlo dovnitř pusenky, protože jí začala celá hlava hodně otékat. Otekla tak, že nemohla ani otevřít očka a pysky měla tvrdé a nejmíň 3x takové. Vypadala jako šarpej.
Mě už po cestě z veteriny začalo být špatně – asi na mě dolehl ten šok, že jsme o ni mohli přijít, že se mohla zadusit a umřít. Děkuju Bohu a všem, kteří při nás stáli za to, že jsme byli doma a hned jsme jeli a že se mi ji podařilo oživit. Byla jsem z toho hodně špatná a bojím se, že se to bude opakovat a nikdo nebude doma… snad si dá pokoj a už včelky chytat nebude. Bohužel Michal je chytá stále a Korálek se po něm opičí. Doma jsem ji uložila do pelíšku a nehla jsem se od ní celou dobu. Po chvíli usnula – zřejmě i díky injekcím a spala opravdu dlouho. Celá hlavička makovička jí natekla takovým způsobem, že jsme si dělali starosti, jestli ji nakonec nezadusí ten otok. Prostě to bylo šílené.To, že mohla zemřít mě naprosto dostalo a taky jsem si pobrečela. Dlouhou dobu jsem pak pořád chodila a Elinku kontrolovala.
Ela: Tak tady se mi líbí, žiju si tu jako princezna. Všechno až pod nos a pořád si se mnou někdo hraje a mazlí se se mnou. A těch dobrot. Jen jedna věc mě štve. Panička po mně pořád něco chce a mě to vážně nebaví. To je pořád samé sedni a lehni a pojď ke mně… koho to má pořád bavit? A pořád mi otevírá papulu a ukaž zuby a stůůůůj. No jestli tohle budeme dělat často, tak budu dělat, že jsem tak trochu dement. Vlastně už jsem to na paničku zkoušela :-D, smála se mi a říkala, že tohle na ni neplatí a že jako pořádný hafan se musím naučit poslouchat. Ale to já přece umím, no ne? Když někdo zavolá KOKINO, hned letím a poslouchám, kde se co šustne – no to přece musí stačit, že jo?
Není mi dobře, vlastně je mi děsně špatně… co se to se mnou děje? Všechno se mi točí a nemůžu dýchat – POMOOOOOOOC. Snažím se křičet, aby mi někdo pomohl. Panička s klukama už ke mně utíkají, bere mě do náručí…. víc si nepamatuju. Najednou jsme v autě a panička má prsty v mé pusině, co se to se mnou děje? Zase tma… cítím, jak mě vytahují z auta a někam se mnou běží…. Někdo mi píchá injekci a začíná mi být trochu líp. Hlavně už můžu dýchat. Ale brní mě celá hlava a mám pocit, že se mi nějak zvětšuje. Že bych tak rychle rostla? Jedeme domů a doma mě panička nese do pelíšku. Chce se mi děsně spát….. když jsem se probudila, skoro nic jsem neviděla, tak mžourám na paničku a čekám… třeba mi vysvětlí, proč mám tak těžkou hlavu a sotva ji vidím. Mluví na mně klidně a pomalu, ale stejně jí nerozumím – a proč brečí? Snažím se jí olíznout, ale nemůžu….Zase se mi chce moc spát, tak se z toho všeho vyspím a doufám, že až se vzbudím, bude zase všechno v pohodě.
Nevím, jestli to jde na fotkách vidět, ale to štěndo mělo tak neskutečně nateklou celou hlavu, že sotva dýchalo a pysky i celá pusena byly jak kámen – otok trval několik hodin a strach jsme měli o Korálka neuvěřitelný…
Další dny a týdny ubíhaly v poklidu a tak jsme pomalu začali s důslednější výchovou a výcvikem. Ale bylo to docela těžké. Stačilo, aby Elinka hodila ta svoje kukadla a bylo vymalováno. Sedla si na bobek, koukala a naprosto odmítala spolupracovat. V těchto chvílích jsem si naplno uvědomovala, jak propastný rozdíl je mezi plemeny, které jsem dosud měla a jak jiný je samojed. Každý, byť i mrňavý úspěch jsme pomalu slavili, ale šlo to opravdu pomalu. Co bych zvládla s ovčandou za dvoje zopakování, to nám trvalo i týden. Ale nepolevovali jsme a snaha se pomalu začala vyplácet. Náš denní režim byl vlastně hodně pravidelný nejen v jídle, ale hlavně v procházkách, mazlení a ve výcviku. Jen manžela moc mrzelo, že se Ela upnula hlavně na mně, protože jsem s ní trávila veškerý čas. Pak přišel den, na který nikdy nezapomenu….
Bylo krásně a já jsem po ranní procházce nechala Elinku na dvoře, aby si pohrála s Michalem. Za chvíli jsem slyšela strašný nářek. Vyletěli jsme z baráku všichni, bo to bylo děsné. Elinka ležela na zemi a jen naříkala a nehýbala se. Vůbec jsem netušila, co se stalo. Opatrně jsem ji zvedla a najednou mi zůstala bezvládně viset v náručí. Přestala dýchat. Propadala jsem panice, nevěděla jsem, co se stalo a co mám dělat. Začala jsem trochu hysterčit, ale věděla jsem, že musíme hned na veterinu.
Bylo to šílené a rychlé – naprosto jsem nevěděla, co s ní. Synovec letěl nastartovat auto a jeli jsme. V autě jsem se ji pokoušela oživit a foukala jsem jí do nosu. Snažila jsem se jí otevřít papulku, ale měla ji úplně křečovitě zavřenou. Nakonec se mi podařilo do pusy dostat, vrazila jsem jí prsty až do krku, abych jí uvolnila dýchání a hned jsem volala na veterinu, že nás mají čekat, že už jsme na cestě. Elinku se mi podařilo rozdýchat, ale sliznice v puse měla totálně bílé a místo očí jen bělmo. Na veterině už nás čekali, hned nás brali. To už Elinka dýchala, ale byla dost mimo…. Po prohlídce, že to není vnitřní krvácení (nevěděla jsem, jestli nespadla ze schodů) dostala injekci, i tam měla zase pusenu úplně v křeči a pan doktor povídal, že to byla nějaká silná alergická reakce nebo epileptický záchvat. Každopádně za chvíli už se postavila a jeli jsme domů. Až doma jsme přišli na to, co se asi stalo. Pravděpodobně jí něco (asi včela) píchlo dovnitř pusenky, protože jí začala celá hlava hodně otékat. Otekla tak, že nemohla ani otevřít očka a pysky měla tvrdé a nejmíň 3x takové. Vypadala jako šarpej.
Mě už po cestě z veteriny začalo být špatně – asi na mě dolehl ten šok, že jsme o ni mohli přijít, že se mohla zadusit a umřít. Děkuju Bohu a všem, kteří při nás stáli za to, že jsme byli doma a hned jsme jeli a že se mi ji podařilo oživit. Byla jsem z toho hodně špatná a bojím se, že se to bude opakovat a nikdo nebude doma… snad si dá pokoj a už včelky chytat nebude. Bohužel Michal je chytá stále a Korálek se po něm opičí. Doma jsem ji uložila do pelíšku a nehla jsem se od ní celou dobu. Po chvíli usnula – zřejmě i díky injekcím a spala opravdu dlouho. Celá hlavička makovička jí natekla takovým způsobem, že jsme si dělali starosti, jestli ji nakonec nezadusí ten otok. Prostě to bylo šílené.To, že mohla zemřít mě naprosto dostalo a taky jsem si pobrečela. Dlouhou dobu jsem pak pořád chodila a Elinku kontrolovala.
Ela: Tak tady se mi líbí, žiju si tu jako princezna. Všechno až pod nos a pořád si se mnou někdo hraje a mazlí se se mnou. A těch dobrot. Jen jedna věc mě štve. Panička po mně pořád něco chce a mě to vážně nebaví. To je pořád samé sedni a lehni a pojď ke mně… koho to má pořád bavit? A pořád mi otevírá papulu a ukaž zuby a stůůůůj. No jestli tohle budeme dělat často, tak budu dělat, že jsem tak trochu dement. Vlastně už jsem to na paničku zkoušela :-D, smála se mi a říkala, že tohle na ni neplatí a že jako pořádný hafan se musím naučit poslouchat. Ale to já přece umím, no ne? Když někdo zavolá KOKINO, hned letím a poslouchám, kde se co šustne – no to přece musí stačit, že jo?
Není mi dobře, vlastně je mi děsně špatně… co se to se mnou děje? Všechno se mi točí a nemůžu dýchat – POMOOOOOOOC. Snažím se křičet, aby mi někdo pomohl. Panička s klukama už ke mně utíkají, bere mě do náručí…. víc si nepamatuju. Najednou jsme v autě a panička má prsty v mé pusině, co se to se mnou děje? Zase tma… cítím, jak mě vytahují z auta a někam se mnou běží…. Někdo mi píchá injekci a začíná mi být trochu líp. Hlavně už můžu dýchat. Ale brní mě celá hlava a mám pocit, že se mi nějak zvětšuje. Že bych tak rychle rostla? Jedeme domů a doma mě panička nese do pelíšku. Chce se mi děsně spát….. když jsem se probudila, skoro nic jsem neviděla, tak mžourám na paničku a čekám… třeba mi vysvětlí, proč mám tak těžkou hlavu a sotva ji vidím. Mluví na mně klidně a pomalu, ale stejně jí nerozumím – a proč brečí? Snažím se jí olíznout, ale nemůžu….Zase se mi chce moc spát, tak se z toho všeho vyspím a doufám, že až se vzbudím, bude zase všechno v pohodě.
Nevím, jestli to jde na fotkách vidět, ale to štěndo mělo tak neskutečně nateklou celou hlavu, že sotva dýchalo a pysky i celá pusena byly jak kámen – otok trval několik hodin a strach jsme měli o Korálka neuvěřitelný…
