“Musím odjet pryč. Půjdu po svých, s krosnou na zádech. Moc nevím kam, ale musím.” Usměju se a přikývnu. Když Eva něco musí, tak musí. Moje role vedle ní sice není “kývací” (diskutujeme, mám protinávrhy, občas spolu nesouhlasíme), ale vždy hledám cesty a podporuji ji. V téhle cestě ji podporuji dvojnásob.
Už jen pro tu srandu
“To je poprvé, kdy na letiště nepřiběhnu v šatech a s kufrem na kolečkách. Vůbec nevím, jak si zabalit!” říká mi pár dní před odletem Eva. Ta Eva, která byla v roce finalistkou soutěže Česká Miss. Pamatujete tu dobu? To ještě mnoho z nás sledovalo přímý přenos TV Nova, kde v porotě usedli mimo jiné Leoš Mareš, Ivana Trump nebo Tereza Maxová.
Kdo Evču zná, ví, že není Pravá blondýna, ale v pohorkách a nenalíčenou ji také často nepotkáte. Zároveň jí tedy nevěřím, že mezi trekové hole a funkční prádlo nevecpala řasenku a alespoň jeden “cool outfit”. Takže ano, těším se na historky. Něco mi říká, že o ně nebude nouze.
Aktivní testerka
Zmiňuji soutěže krásy, v tu dobu jsem ještě netušila, o koho jde. Když ale Evča říká, že je testerkou všech rolí života ženy, bere to testování poctivě.
Rozvod, operace, vstup investora. Poznaly jsme se zhruba v období, kdy s ní vyšel tento rozhovor. Pak opouštěla i odpouštěla, začala natáčet rozhovory, rozloučila se s Jenny, otevřela s bráchou Bufáček v Karlíně a…mám pocit, že se událo ještě pár „drobností“. Často slýcháme, že je Evča ve svém blogu až neuvěřitelně upřímná, že je vlastně odvážná, když veřejně píše o svých pocitech a zkušenostech, radostných i strastných. Netroufám si odhadnout procenta, ale vězte, že je ještě “pár” příběhů či pocitů skrytých mezi nejbližšími nebo jen v ní. A jeden takový příběh si teď píše cestou. Svou cestou.
Inspirativní žena
Pamatujete, kdy naposledy jste byli sami se sebou? Se sluncem v zádech či na tváři, bez cíle, bez plánu, bez drnčení telefonu, bez pracovního zápřahu? Najednou neslyšíte žádné: “Potřbeuji, chci, buď tam a tam, v tolik a v tolik, buď skvělá, oslň je, propoj mě,…”A víte, co je na tom nejlepší? Člověk nemusí mít mžitky před, ani kruhy pod očima, aby si mohl sbalit a odjet. Ať už na Lipno, k Balatonu nebo prochodit magické Andy. Je to jedno. Pokud vám to dělá dobře, tak se sbalte a jeďte! A pošlete nám fotku.
Jak to bude dál?
Pokud to půjde podle plánu, příští blog už bude od Evči. O čem? To vůbec netuším. A o to víc se na to těším. Tak si užívejte hezké dny a plňte si své malé i velké sny.
Zdroj: Eva Čejková, Wikipedia Commmons
Foto: se souhlasem Evy Čejkové
Evička je hodně akční žena, ale umí si i užívat, a to je správně… Ať se daří, cesta je fajn a vy se vrátíte odpočatá…♥♥♥
Děkuji za pěkný článek, ano člověk se mnohdy musí vrátit sám k sobě. Moc Vám tu cestu přeji. Myslím, že Vám rozumím.
Aneb Když musíš, tak musíš. Paní Evě přeji šťastnou cestu a načerpání nové energie. Hrozně ráda si čtu o inspirativních lidech. A zvlášť o lidech, kteří žijí takový život, jaký chtějí oni sami, ne jaký od nich očekává rodina, okolí nebo společnost. Navíc paní Eva je inspirací jakožto podnikatelka, a tato oblast – podnikání – mě momentálně zajímá hodně.
Krásný článek, paní Eva je velká bojovnice. Zasloužila si nabrat energii a stále mě nejvíce zaujímá a těším se na nový příspěvek, kde se zatoulala. Sama vím, že když mám špatné období tak mi nejvíce pomůže vypadnout, výlet, příroda…
Pěkné, paní Eva si dle mého zbytečně “nakládala”, tak snad jí cesta pomůže uvědomit si, co je v životě nutné a co nikoli. Jinak obdivuji každého, kdo se vydá na cestu sám. Pro mě by to nebylo, nejsem ani tak odvážná a navíc by mi bylo smutno. Já potřebuji okamžitě své pocity a dojmy s někým sdílet.