Najít si během dne chvilku na zastavení může být velmi obohacující. Stačí pár minut, kdy se v klidu a vědomě zhluboka nadechnete a vydechnete. Vnímejte, jak se vám při nádechu zvedá hrudník, co dělají ramena, jak se celkově cítíte. V záplavě každodenních povinností totiž dýcháme zcela jinak, a to i proto, že zpravidla máme špatné držení těla. Pokud zlepšíte nastavení těla, bude se vám i lépe dýchat. Jak na to? Pojďme si cestu přiblížit s odborníkem.
Chodíme-li cvičit, zkusme se zamyslet, jestli jsme opravdu schopni vědomě zlepšit dýchání. Nesnažme se posílat dech do určitých částí těla a vědomě ho ovlivňovat. „Na faktu, že vzduch proudí výhradně jen a jen do plic, nic nezměníme. Navíc se jedná o proces vrozený, kdy se vzduch dostává do plic na základě snížení tlaku v hrudníku, k čemuž je nezbytné zvětšit jeho prostor. Vnímejme tedy, jakým způsobem se zvětšuje objem našeho hrudníku, pohybují se žebra směrem k páteři, nebo se zvedá celý hrudní koš jako brnění nahoru ke krku,“ popisuje proces dýchání Václav Rázl, pohybový terapeut, autor knihy Síla, stabilita, mobilita, a ještě doplňuje: „Pokud během dýchaní nepracují dýchací svaly tak, jak by měly – tedy ve vzájemné koordinaci – může to negativně ovlivnit tělo na několika úrovních – od výkonnosti až po bezpečnost.“
Zkuste „vylézt na strom“… a dýchat vědomě
Během silového tréninku v běžných životních situacích, jako je třeba práce na zahradě, nošení břemen na stavbě apod., jsme schopni v pohodě dýchat, aniž bychom se o to nějak snažili. Naše tělo dýchat umí, a to v každé situaci. Pokud však stejné činnosti přeneseme do prostředí, kde se tělo cíleně posiluje, tedy například do fitcentra, najednou můžeme mít pocit, že musíme naše tělo učit činnosti, které mu jsou přirozené.
Budeme-li chtít vylézt na strom s cílem utrhnout jablko ve větvích, nebudeme řešit stabilizování a zpevňování těla, ani způsob dýchání. V případě, že v posilovně budeme mít trenažér suplující tuto činnost, hned začneme zpevňovat, zatínat a učit tělo dýchat. Jenže v případě, že to uděláme při opravdovém lezení, budeme si muset nechat zajít chuť na vyhlídnuté jablíčko – na strom totiž nevylezeme. Proč? Protože tělo, které jinak funguje automaticky, je zmatené. Co se přesně děje?
„Kvalitní dýchání není otázkou vůle. Je to komplexní pohybový vzorec, do něhož zasahuje celé tělo – od chodidel přes pánev a páteř až po bránici a žebra. A pokud něco v tomto řetězci nefunguje, třeba špatné držení těla, propadlé kotníky nebo ztuhlý hrudník, celé dýchání se této nefunkčnosti přizpůsobí. A bohužel často nešťastně,“ vysvětluje pohybový terapeut.
Dýchání do břicha – je to reálné?
Možná jste na cvičení nebo kdekoliv jinde slyšeli: ‚Dýchej do břicha!‘ Jenže pozor – jak již bylo řečeno výše, vzduch do břicha fyzicky neputuje. Plicní sklípky se totiž nacházejí v hrudníku, ne v břiše. „Když se tedy snažíme ‚nafukovat břicho‘, jen tím zatínáme břišní svaly a vytváříme v dutině břišní tlak, který negativně působí na páteř a stahuje žebra dolů. Navíc bránici, největšímu dýchacímu svalu, znemožňuje její přirozený pohyb,“ vysvětluje odborník a doplňuje: „Výsledkem pak není lepší dýchání, ale větší napětí. A tělo na to reaguje po svém – třeba zvedá celý hrudník směrem vzhůru pomocí krčních a trapézových svalů, což je cesta do začarovaného kruhu bolestí zad, krku a šíje.“
Pozor, bránici neaktivujeme silou
Další poměrně častou aktivitou je pokládání rukou na žebra, břicho nebo tříselnou oblast, abychom ‚cítili‘, jak dýcháme. Výsledkem často bývá fakt, že tělo opět reaguje napětím a snaží se „vytlačit“ prsty tlakem břišních svalů. Jenže bránice jen tiše protestuje. „Je to stejné, jako kdybyste se snažili napumpovat přefouknutý míč. Pumpa se už nehne. Tlak uvnitř těla bránici jednoduše nepustí dolů – a bez jejího volného pohybu nikdy nenastane kvalitní nádech.“
Jak tedy ‚správně‘, funkčně dýchat?
Zkusme ubrat na úsilí a přestaňme se snažit vědomě dýchat. Tělo to umí. Už miliony let. Místo toho zaměřme pozornost jinam:
- Postavme se bosky a vnímejme, jak se opíráme chodidly o zem.
- Všimněme si, jestli nám pánev neujíždí v kyčlích dopředu a zadek nepadá dozadu.
- Uvolněme tělo a vnímejme prostor před sebou
- Zklidněme se. Přestaňme neustále koukat do telefonu. Zkusme se zastavit a vnímat svět kolem sebe – třeba se zaměřme na každý náš smysl, co na něj zrovna působí.
„Jakmile se tělo začne pomalu napřimovat a uvolňovat, dýchání se samo zlepší. Přirozeně. Automaticky. Bez snahy. A právě tehdy se stane tím, čím má být – zdrojem klidu, energie a vnitřní stability. Ze začátku vám to může připadat zvláštní, ale tréninkem se všechno zautomatizuje,“ dodává Václav Rázl, pohybový terapeut.
Zdroj: Václav Rázl, pohybový terapeut; kniha Síla, stabilita, mobilita
Foto: freepik.com a se souhlasem Václava Rázla
